Adventní knížka- neknížka 4. část

06.12.2011 23:23

Zazvonil telefon. Maminka chvíli hovořila s paní Zachovou a pak volala na Terezku:

„Terezko, paní Zachová se ptá, jestli bys s nimi odpoledne chtěla jet do města, podívat se na náměstí na velký vánoční strom. Kamilka, by byla moc ráda, kdybys s nimi jela. Chtěla bys?“

„Jé, maminko, pojedu, to bude príma,“ radovala se Terezka.

„Paní Zachová, Terezka s vámi pojede moc ráda. Tak ve čtyři hodiny, domluveno.“

Maminka položila telefon:

„Terezko, to se ti bude líbit, pojedete, až bude skoro tma, uvidíš tam všechny ty rozsvícené žárovičky a ozdoby na náměstí, v ulicích i ve výkladech.“ 

„Těším se, moc. Mami, ale co si obleču?“

„I ty malá parádnice,“ maminka Terezce žertem zahrozila, "hlavně něco teplého, protože má být velký mráz.“

Terezka se začala probírat oblečením a už se nemohla dočkat, kdy konečně pojedou. Kamilka byla její nejlepší kamarádka, a ve čtyři hodiny pojedou společně s Kamilčinými rodiči do města, podívat se na vánoční výzdobu, to bude pěkné.

„Mami, kdy už budou čtyři?“ Ptala se Terezka každou chvíli.

„Terezko, pojď, upečeme zatím vanilkové rohlíčky, čekání ti rychleji uteče.“

Za chvíli to po celém bytě vonělo krásně vanilkově a Terezka s Pavlíkem dostali těch pár rohlíčku, co se při sundávání z plechu polámaly. To byla dobrota! Pak se děti uvelebily na gauči a mohly se podívat na pohádku. Terezka se zachumlala do deky, popíjela voňavý čaj, a když ji maminka volala, aby se už šla oblékat, že Zachovi pro ni za chviličku přijdou, představte si, děti, že se jí vůbec z toho teploučkého pelíšku nechtělo ven.

„Mami, já nikam nepojedu, mně se nechce.“

„Terezko, ale honem! Vždyť jsi to slíbila, Kamilka se na tebe těší.“

 

Jeden tichoučký hlásek Terezce říkal:

° "Terezko, maminka má pravdu, jednou jsi řekla, že pojedeš, a své slovo musíš dodržet. Kamilce by to bylo líto. A jak by se na tebe mohla příště spolehnout?“

 

Druhý hlásek, takový drzý, říkal:

°° „Ale, co bys musela! Nic nemusíš. Copak jsi něco slíbila? Řekla jsi snad „slibuji“? Když něco jen tak řekneš, nic to neznamená a nemusíš to pak udělat. A nikdo tě k tomu nemůže nutit.“

 

Co myslíte, děti, má Terezka lenošit u televize nebo má dodržet své slovo a jet s Kamilkou do města, i když se jí právě vůbec nechce?

 

°  

Terezka se rychle vymotala z deky, přesto, že tam bylo tak příjemně teploučko, a šla se obléknout. Už se opět těšila, a když Zachovi zazvonili, rozloučila se a radostně vyběhla ven. Uvelebila se v autě na zadním sedadle vedle Kamilky, celou cestu si spolu ty dvě něco šeptaly a neustále se chichotaly. To víte, holčičky.

Když dojeli do města, byla už tma. Ulice byly vánočně vyzdobené a rozsvícené, všude ležel sníh, z rozhlasu bylo slyšet koledy a přesto, že byla velká zima, lidé se na sebe usmívali. Uprostřed náměstí stál vysoký nazdobený smrk. Bylo tam také mnoho stánků s hračkami a dobrotami a obě holčičky nevěděly, kam se mají dříve podívat. Maminka a tatínek Zachovi jim všechno ukázali, všude je zavedli a to víte, že jim i něco malého koupili.

Když byl čas k návratu, Terezce se vůbec nechtělo. Ale zároveň se domů těšila, protože mamince a tatínkovi za své peníze koupila krásnou červenou svíčku. Moc se těšila, jakou budou mít rodiče radost. A pochvalovala si:

„Ještě, že jsem s Kamilkou jela, ještě, že jsem nezůstala doma.“

 

°° 

Terezka se líně protáhla a začala mamince odmlouvat:

„Mami, jak jsem to mohla slíbit, když jsem s Kamilkou vůbec nemluvila. Já chci zůstat doma.“

„Terezko, řekla jsi, že pojedeš, a to platí. Zachovi tu za chviličku budou, tak pospěš, ať to stihneš.“

„Ale mami, venku je zima. A vůbec, přece když nechci jet, tak nemusím! Nikdo mě nemůže nutit!“

Jé, děti! Copak takhle se mluví s maminkou? To víte, že Terezka nejela nikam, teď by jí to maminka už nedovolila, i kdyby chtěla.

Kamilka byla smutná, že pojedou bez Terezky, ale jen chvilku. Ve vánočně vyzdobeném a rozzářeném městě na všechno zapomněla, a zatímco Terezka byla za trest zavřená v pokojíčku, prohlížela si Kamilka s rodiči všechnu tu sváteční nádheru.

Horší ale bylo, že když se s Kamilkou Terezka druhý den ve škole chtěla domluvit, že odpoledne půjdou sáňkovat, Kamilka byla už opatrná:

„Terezko, ale co když se mnou pak zase nebudeš chtít jít - jako včera?“  Je to tak, důvěra se lehce ztrácí, ale těžko získává.

Budete si děti pamatovat, že každé slovo má být pevné jako skála, o kterou se naši přátelé mohou opřít?