Cesta k nebeské bráně

13.07.2017 15:46

 

 

Pohleďte jak údolí plné luk září jasnou zelení. Široká cesta vede dolů po mírném svahu. Od hlavní cesty odbočuje mnoho širokých a úzkých cest a cestiček. Vedou vzhůru do skal i hlouběji dolů do údolí. Mnohé jsou ve stínu stromů a mnoho laviček zve k odpočinku. Jiné jsou kamenité a zanedbané. Vysoko vzhůru do svahu ztrácejí se mnohé stezky, úpl­ně nahoře ve skalách je vidět téměř nerozeznatelnou cestičku, která stoupá v ostrých zákrutech příkře vzhůru. Vede na maličký můstek nad hlubokými propastmi a roklemi. Dole šlehá temně rudý plamen a je vidět ošklivá zvířata, jak se plazí po skalách. Cestička stává se stále příkřejší a obtížnější. Brzy prodírá se mezi skalními stěnami, které ční vysoko jako domy a zatemňují stezku. Hned na to vede přes hromady kamení a štěrku, jimiž se prodírají všecko strhující proudy bystřin. Jen jediný kmen bývá tu položen jako most a tenounké lano je tu nata­ženo jako opora.

Nekonečná množství lidí putuje údolím. Nejdříve táhnou pohromadě po široké vojenské silnici, potom však pomalu zahýbá jeden po druhém na postranní cestičky, které se jim více líbí. Cestiček je tu tolik, že množství lidí se pomalu rozptyluje. Většinou loudají se však pohodl­nou cestou do údolí, které je zahaleno hustými závoji mlh. Mnozí stou­pají na hory nebo slézají dolů. Jak jim to právě napadne, jiní sedí zas na lavičkách a nechávají zástupy prouditi kolem. Mnozí však stoupají i vzhůru a dosahují na konec až k úzké malé stezce. Většinou zaleknou se již před první propastí ohně a zůstávají sedět na okraji stezky. Dále si netroufají. Jiní jsou unaveni a říkají, napřed si odpočinu a pak bu­du moci jíti dále.

Zbytek stoupá namáhavě dále a přichází k hučícím bystřinám. Zazní­vá bolestný křik, když se objeví tato nová překážka. Konečně dodal si jeden odvahy a pokouší se přejíti ke kmeni. Zastavil se uprostřed hu­čící bystřiny, kde zachvátil ho strach. Uklouzl a hned ho strhly pění­cí se vlny dolů do údolí. Však tu přicházejí jiní lidé a se žhoucími modlitbami pokouší se přejíti slabou lávku. A hle, přechod se jim zdařil.

Pojďte, pojďte, volají na ty, kdož zůstali zpět. A skutečně. Mnohý se ještě vzchopil a pokračoval v obtížné pouti. Je vidět, jak častěji pomáhá jeden druhému, však není to vždy dobrá. Neboť náhle spa­dá na jedné straně stezky skalní stěna příkře dolů a mnohý sklouzl na úzké cestě a řítí se dolů do hlubin. Běda tomu, kdo pak pospíchá, aby mu pomohl  - je stržen s ním.

Cesta neustále stoupá, již jen málo lidí po ní kráčí. Ale pohleď, jak si pojednou vykračují, jak se cesta šíří a s jakou radostí pohlíží - všechny tváře vzhůru. Bez bázně vstupují nyní do temné úzké chodby v jeskyni, na jejímž konci září světlo. Brzy dosahují světla a pak musí se náhle zamhouřit všechny oči v silném jasu. Stojí před zlatou branou, kterou střeží skvěle anděl s obrovskými zářivě bílými křídly a s mečem v ruce.

Chvějíce se poklekají lidé a spínají prosebně ruce. Nyní náhle vidí, že sem nahoru vede více cest, kterých dosud nepozorovali. Ústí tu jasná hladká silnice, po které běží ruku v ruce se šťastným smíchem a zpěvem děti. Anděl hladí jim něžně vlásky a pouští je malou skulinou ve zlaté bráně dovnitř. Venku klečící jsou na okamžik zaplaveni světlem a jímá je podivný pocit štěstí. Také pro ně se nyní otevřela brána a oni vstupují, rozechvěni, do rajské zahrady. Anděl stoji a prohlíží si každého, kdo kráčí dovnitř. Nakonec přichází bez dechu a unavena ještě stará matička a prodírá se jeskynní chodbou. Tiše pokleká a nevstupuje do zvoucí otevřené brány.

Co chceš, ptá se anděl? Nesmím dovnitř, odpověděla smutně. Podí­vej se, jak vypadám. Moje šaty jsou roztrhány a pošpiněny špatnými myšlenkami, mé tělo je plné ran, protože jsem v něm nechala zuřit své vášně. Po celou cestu sem nahoru musela jsem si říkat, že nejsem hodna, abych šla s ostatními. Proto přicházím za nimi. Ty mně také jistě poš­leš pryč.

Co tě však hnalo, po cestě vzhůru, tázal se anděl? A zářil tak silně, že stará paní se chvěla.

Láska, zašeptala. Měla jsem muže a dítě. Dítě mi zemřelo. Zuřila jsem a křičela, přestala jsem věřit v Boha a jeho spravedlnost a zá­viděla jsem všem, kteří se měli lépe než já. Můj muž se snažil přivésti mně k dobrému. Marně. Tu se smutně ode mě odvrátil. To mně učinilo ještě ošklivější a horší, takže jsem byla úplně zatvrzelá. Pak umřel i on. Hledej nás u Boha, byla poslední jeho slova. Kolik lásky jsem sobecky zadržela pro sebe, co všechno jsem měla odčiňovat. Plakala jsem dlouho. A pak jsem se vzchopila a počala jsem kráčet tou příkrou namáhavou cestou sem nahoru. Lidem, které jsem potkávala, poskytla jsem trochu lásky. Měla jsem jí takový přebytek, vznešený anděli, pravila, jako na omluvu, když anděl se pohnul. Tak jsem mohla opravdu všem lidem trochu dát. - Tak jsem přišla až sem nahoru. Ale já vím, že ne­smím dovnitř. Děkuji ti, žes mne vyslechl. Teď si kleknu tam ve skalách a zdálky se chci dívati na vás blažené.

S námahou povstala stará paní a chtěla se odbelhat pryč. Podívej se na své šaty, zvolal na ní anděl. Žena podívala se na sebe a viděla s údivem, že tu stojí v bílém hávu. Cítila se pojednou mladá a veselá. Anděl pozvedl svůj meč a zlatá brána se široce otevřela. Záplava světla se rozlila na oslepenou ženu a nádherná hudba zněla jí vstříc. Anděl uchopil její ruku a vedl jí dovnitř. Veliká brána se za nimi tiše zavřela. My stojíme venku v temnotách a musíme sami teprve hledat úzkou cestu, která vede k nebeské bráně. 

 

Maria Halseband 

Ilustrace: A.Mišovie