Co to znamená usilovat o pravé lidství?

04.10.2012 13:41

 

 

 
 

Otázka zdánlivě jednoduchá a jasná každému člověku, který chce být čistým a dobrým. Avšak podívejme se více do hloubky. Neznamená to jen být milým a radostným, pokud jsme v dobrém rozpoložení. Neznamená to jen chtít si zařídit život dle svých představ o štěstí. Neznamená to myslet především sám na sebe, na své potřeby, radosti a starosti.

Usilovat o pravé lidství znamená nechat se vést svým čistým cítěním. Citové prožívání na prvním místě. Co to však přesně znamená? Umět se svým srdcem mimo jiné také vcítit do druhého člověka, umět vidět jeho krásu, radost, ale i starosti. Pak také musíme umět hledat k němu cestu, snažit se uchopit jeho osobnost a také objevit prapůvod jeho trápení, abychom dokázali nalézt správný způsob pomoci. A to se musíme učit udržovat v sobě stále živé, jakmile spoluprožíváme s druhými lidmi v zaměstnání, v rodině, i v těch nejmenších setkáváních.

Citový člověk, usilující o pravé lidství, nebude nikdy uplatňovat svá přání na úkor druhého. Vždy dokáže rozpoznat, kdy svým chováním utiskuje své bližní. Je to mnoho maličkostí, do nichž se takové jednání prolíná, a mnohý si to ani neuvědomuje v upřednostňování sama sebe v myšlenkách a následně v činech. Člověk, myslící s láskou a radostí na druhé, není tedy ani schopen učinit něco, co by mohlo způsobovat druhému bolest, nepříjemnosti, natož pak ponížení, neúctu či dokonce nemoc. Takový člověk, který dokáže ve své lásce k bližním rozsévat jen harmonii a mír, takový dokáže být vždy vstřícným a plným touhy spolupomáhat všude tam, kde rozpozná, co je třeba vykonat. S takovým člověkem je pak radost na čemkoliv se podílet či prostě být v jeho přítomnosti. Je plný porozumění, pochopení, dokáže neboť v mnoha rodinách jsou děti obstarávány jen hmotně - tělesně. Co to znamená vychovávat dítě, svěřené mu do rukou, již mnohý mladý člověk ani netuší. V době, kdy je upřednostňováno vždy s vlídností hledat východisko z dané situace.

Člověk, který ve své sobeckosti nedokáže odsunout své já až na poslední místo, není schopen mnohé z toho ani vidět. Takový je také duchovně líným, protože se nedokáže přemoci a vyvinout větší námahu v dávání sebe sama druhým lidem. Tam, kde je tato lenost ducha, bývá místo dávání sebe druhým naopak o to větší požadování pozornosti vůči sobě samému. Takový člověk bývá stále nespokojený a plný kritiky, mnohému chování od druhých lidí podsouvá zlé úmysly a v této přecitlivělosti je vztahovačným. Aniž by si to připouštěl, jeho život se stále točí jen kolem něj samého. Takový člověk nemůže být nikdy šťastným, protože svým necitlivým chováním vůči druhým lidem vyvolává ve zpětných účincích pro sebe jen další nepříjemná prožívání. Viní z nich však jen druhé a není schopen si uvědomit, že je to právě on, kdo kolem sebe šíří trvalou nespokojenost, nevlídnost, lítost, kritiku, a tím stálou disharmonii.

Ale nedivme se, že v dnešní době se mezi lidmi projevuje tato sobeckost v mnoha maličkostech. Všimněme si, jakým způsobem jsou vychovávány děti od nejranějšího věku. Již nelze ani hovořit o výchově, vlastní já před spoluprožíváním a spolucítěním mezi lidmi, se ani nelze divit, že se stále více vytrácí správné uchopení pojmu výchova. Ta však chybí nejen v rodině, ale i ve škole, protože škola místo vychovávání požaduje po dětech pouhé pamatování si mnoha údajů. Dnes je přece nejvíce ceněn člověk, který je chytrý a schopný svou chytrostí vydělat velké peníze. A k tomu jsou děti vedeny i svými rodiči. Tyto děti jsou pak pod tlakem, kdy musí vyvíjet velké úsilí k tomu, aby jejich mozek pojal co nejvíce informací a dokázal je pak zpracovat a využít ve svůj prospěch.

Mnohé děti jsou zase nezdravě hýčkány a rodiče se mnohdy dostávají do postavení sluhů svých dětí. Takové děti pak nedokáží a také ani nemohou prožívat svým citem pravé vztahy s druhými lidmi jako posílení a radost ze spolupráce na jakémkoliv díle. Dosud nepoznaly, co to znamená, neboť se s důvěrou a vroucností mezi lidmi neměly kde setkat. Neprožívají radost a štěstí, jež z rozumového přístupu k životu nemohou plynout.

Východiskem z této nedobré situace je správně fungující rodina. Základem takové rodiny je úctyplný, harmonický vztah ženy a muže, prodchnutý láskou, která nejvíce ze všeho otevírá nitro člověka k myšlenkám na druhé. Milujeme-li, toužíme ve svém štěstí obdarovávat druhého, pečovat o něj či jej chránit. Toužíme být takovými, aby si nás ten druhý mohl vážit. Pokud však myslíme více na své potřeby a kritizujeme jeden druhého, pak nemůžeme hovořit o lásce - o pravé lásce.

Avšak pokud v láskyplném a harmonickém vztahu vyrůstá dítě, jež obklopeno touto láskou zachytává jemné záchvěvy citového prožívání svých rodičů, pak je schopno tento cit rozvíjet i u sebe. V tomto citu také zachytává vše, čemu jej rodiče učí nejen svými slovy, ale i svými skutky. Výchova dítěte tedy spočívá v učení dětí poznávat Zákony Stvoření, umět s nimi souznít a v jejich naplňování se stávat svobodnými a samostatnými lidskými duchy.

Poznávání a vřazování se do Zákonů Stvoření je třeba dětem předávat jim srozumitelným způsobem. Děti samozřejmě ve svém bytostném chápání okolí potřebují vše uchopovat názornými příklady, za nimiž až po určité době naleznou slova, která jim k tomu dáváme. Ve svém citu musí vždy rodiče dokázat rozpoznat danou situaci a s láskyplnou důsledností vést své dítě k dodržování určitých pravidel. Děti potřebují tato pravidla od rodičů znát a také potřebují mít v důslednosti svých rodičů oporu. Avšak je důležité, aby také rodiče na prvním místě tato pravidla, nebo-li Zákony Stvoření, ctili a dodržovali. Bez toho není možné děti správně vychovávat a vést k pravému lidství. A právě v tom je také pravá láska, dávající dítěti přesně to, co mu prospívá, co ho posiluje, aby se stal v dospělosti citově rozvinutým, ryzím člověkem. Neznamená to tedy nechat děti, aby si dělaly, co chtějí, ale ani to neznamená chladnou drezúru, která je prosta laskavosti a spolucítění. Člověk, jenž ve svém nitru dokáže rozechvět ty správné struny láskyplnosti a pravého milosrdenství, dokáže v každé situaci rozpoznat, jak se zachovat, tedy i jak vést správným způsobem své děti.

Učme tedy děti ohleduplnosti k druhým také tím, že jsme ohleduplní jeden k druhému, aby tuto ohleduplnost mohly děti spatřovat i v těch nejmenších činech, učme je též nesobecké pomoci druhým, která nám všem bude vždy přinášet jen radost.

Takto vychované děti budou každému jen pro radost a mohou z nich pak vyrůst opravdoví a čestní lidé, kteří budou toužit čistě a poctivě změnit své okolí k lepšímu.

Chceme-li tedy být duchovními, citem prožívajícími lidmi, musíme dokázat vždy myslet nejprve na druhé v každém prožívání s bližními. Jak již Ježíš jednoduchými slovy pravil: „Miluj bližního svého jako sebe sama.“

Tedy - mysli na druhé, jaké prožívání jim přináší tvé chování; jak by bylo tobě na jejich místě, choval-li by se takto někdo k tobě. Mysli na to, čím můžeš druhého posílit, potěšit, podepřít v těžké chvíli. Mnohdy stačí jen vlídný úsměv, slovo pochopení pro utrpení bližního. Vřelý stisk ruky a nabídnutá pomoc v nouzi. Ale také i spoluprožívání radosti a tvořivé spolupráce.

Je to tedy jednoduché. Ve svých myšlenkách se nezaobírat jen sám sebou, ale s laskavým srdcem jít druhým lidem vstříc a umět vidět i ty maličkosti a drobnosti, jimiž si vzájemně dáváme najevo, že spolucítíme s druhými v jejich prožívání, že vždy rádi a vřele dokážeme najít cestu k srdcím našich bližních.

Pokud budeme usilovat o takovýto citový život, pak po čase poznáme, co to znamená opravdové přátelství, důvěra a láska mezi lidmi. Pak také nalezneme mezi sebou ztracenou opravdovost ve všem, co myslíme, říkáme a konáme. Není to jen podporování různých dobročinných spolků a akcí, je to především ochota pomáhat v každé minutě našeho života, a to i ve chvíli, kdy jsme nuceni odsunout stranou naše vlastní představy a přání či své pohodlí. Dokážeme-li tedy otevřít své srdce druhým lidem a s opravdovou vroucností citu budeme vždy schopni rozpoznat, co druhý prožívá, pak k nám bude proudit daleko větší radost z vykonané pomoci než z uspokojování vlastních potřeb. Je to jednoduchý zákon dávání a braní. Čím více dokážeme dávat, tím více můžeme také i přijímat. Chceme-li jen přijímat, byť jenom pouhou pozornost vůči své osobě, šíříme kolem sebe již tímto svým chtěním zištné myšlenky, které nám nemohou přinést očekávané štěstí.

Proto, milé ženy, nebuďte rozmazlenými princeznami, či necitlivými a spílajícími manipulátorkami druhých, ale probuďte svou krásu ve své niterné obětavé laskavosti pomáhat bližním, a tím také dávejte rodinné zázemí nejen svým dětem, ale i svému muži.

Proto, muži, nebuďte ješitnými despoty či lenošnými flegmatiky, ale staňte se chrabrými ochránci vašeho okolí. Povznášejte druhé svou spravedlností a odvahou postavit se každému útlaku, přicházejícímu k vašim bližním.

Vyzvedněme z prachu pravé lidství, jež se nyní krčí v koutku před nabubřelou sobeckostí a ješitností.

Jedině pravé lidství nám dává věčný život.

Mysleme na to, že po naší pozemské smrti je náš duch veden svou stejnorodostí k nádherným zahradám věčného života, byl-li náš život naplněn stejnou nádherou citového prožívání; anebo klesá dolů, do rozkladu věčného zatracení, žil-li v mylné představě, že může ve své sobecké necitlivosti činit cokoliv, co se mu zachce a přitom nehledět na následky svých činů, jimiž utiskoval druhé.

Jedině čistý, činorodý, nesobecký a pokorný duch může vystoupat svou lehkostí vzhůru k výšinám. Učme se tedy poznávat až do těch nejmenších maličkostí, co to znamená být nesobeckým, ohleduplným, pravým člověkem.

Nechť nás tedy našimi životy provází jedině myšlenka být čistým, činorodým a Bohu milým člověkem.
 

M.Št.

www.ao-institut.cz