Daniela 5.část

06.02.2014 18:14

 

Vedle ní stála postava, která zářila jako anděl.

Byla oděna v překrásné lehké, jemně nachové šaty, které se pohybovaly v mírném osvěžujícím vánku. Daniela věděla, že přišla z ještě nádhernějších úrovní, než byla tato. Její hlas zněl zvonivě a Daniela v něm cítila lásku, která na její duši působila hojivě jako balzám na otevřenou ránu, a zároveň ji povzbuzoval.

Ženská bytost pravila: „Vítej opět zde, Danielo. Byla jsi dlouhou dobu pryč. Mnoha lidským duším jsi mohla pomoci pokročit vzhůru. Vím, že jsi dole na Zemi nenalezla nic, co by bylo hodno žití v tomto nádherném Stvoření. Avšak vzpomeň si, že i ty jsi kdysi kráčela po Zemi. Taktéž jsi o těchto nádherných, světlem zalitých nivách ničeho netušila. Až přišel někdo, kdo ti pomohl prohlédnout či objasnit odpovědi na tvé otázky.“

Daniela vzpomínala na svůj pozemský život a představila si, jak by asi bylo jí, kdyby všichni světlí duchové od Země smutni odvrátili svoji tvář a odešli s myšlenkou, že zde v lidských nitrech není světlé jiskry, která by stála za jejich pomoc.

„Neúnavně jsi pomáhala v jemnějších oblastech, avšak všichni lidští duchové se musí opakovaně vtělovat na Zemi, aby uzráli a došli k poznání věčných zákonů. Žití podle nich je radostí, štěstím a nejblaženější službou Bohu. Země je dnes vinou pouze k hmotnému tíhnoucích lidí Světlu velmi vzdálena. Je těžké si zde udržet jasný pohled vzhůru, protože ohniska mylných názorů, víry zmatků a husté formy temných vášní se zde mísí, bouří a ovládají i ty lidské duše, které ještě nejsou pevně rozhodnuty, jakou cestou se dát. A tak matně blikající světélka touhy postupně pohasínají, pokud jim není pomoženo.“

Daniela nyní viděla vše v jiném světle a srdce se jíchvělo úzkostí o nebohé duše, jejichž touha ke Světlu skrze hustý, temnem nabitý obal Země nenalézá odezvy, a ony pak bez pomoci klesají dolů. S vroucím citem děkovala Daniela světlé bytosti, která jakoby odstranila pásku z jejích očí. V porovnání s nádherou těchto úrovní se Země zdála být na první pohled opravdu zcela temná a zavrženíhodná, avšak očima člověka, který touží s láskou podporovat a pomáhat všemu, co je čisté, se vše jevilo ve zcela jiném světle. Daniela viděla znenáhla z pohledu shůry na Zemi mnoho světlých, matně doutnajících jiskérek, které byly dusivým ovzduším oslabovány, vyčerpávány ve svém úsilí, až téměř pohasínaly.

Tu v Daniele vzklíčila touha pomoci těmto trpícím duším. Rozhodla se, že půjde opět na Zemi a zcela prostě svým životem ukáže cestu těmto hledajícím tak, jak to dělala dosud v oblastech výše položených.

„Nezapomeň ale,“ zněl ještě hlas světlé bytosti, „že zde, v záři Světla se zdá všechno lehké a snadné, avšak když se člověk narodí dole, oděn do hutného pozeského těla, jeho mysl na vše krásné zapomene, a musí se probojovat k vědomí prožitím. Jen touha duše takového člověka po Světle vede k poznání. Pak si může uvědomit, proč je na Zemi, a na vše, co jeho duše nyní ví, se může rozvzpomenout. Bída duchů tam na Zemi je veliká. Pomni, že i mnohý člověk, který přišel na Zemi s touhou pomáhat, se zamotal do nečistých vláken, která i jeho svedla na scestí. Kvůli temnotám a jejich mnohým nástrahám, které na nebdělé lidi čekají doslova na každém kroku, je pozemský život velmi těžký a jen tvá věrnost a vroucí touha po Světle tě může chránit. Mnoho bylo takových jako ty, avšak nedokázali odolati všem pokušením a do světlých říší, odkud vyšli, se dosud nemohli navrátit.

 

Mnoho však je i těch, kteří šli odhodlaně a s láskou v srdci dolů ku pomoci bloudícím duším a jejich věrně splněná služba je pozvedla ještě výše, než se nyní nacházíme. Směli vejít zlatou branou do ráje lidských duchů, kde smí přebývati jen ti nejčistší. Ti, jejichž roucho již nekalí ani jediný prášek čehokoli nečistého. Veliká radost zavládne pak z jejich příchodu. Jsou blažení a vděčni za vše, co směli vykonat ke cti Boží, a to je naplňuje nekonečnou radostí. I ty jsi ještě nedokončila cesu svého vývoje. Máš jít ještě mnohokrát na Zemi a tam uzrávat, aby ses jednou mohla navrátit do ráje, který je od těchto míruplných niv ještě velmi vzdálen.“

 

Daniela věřila, že vše těžké překoná a bude moci podat ruku toužícím duším. Vnitřně se připravovala na dalekou pouť. Ještě naposledy vkročila do chrámových zahrad a do milovaných míst chrámové síně, kde poklekla. Její vroucí modlitba stoupala vzhůru. Prosila o sílu, aby vše dokázala. Chrámem zněla překrásná líbezná hudba, která se stupňovala, až náhle v ní Daniela vnímala tóny plné odhodlání, odvahy a radosti. Cítila se naplněna velikou silou, kterou chtěla vnést mezi lidi dolů, tam na bolestí a smutkem zmítanou Zemi.

 

...

 

Pozemské dětství Daniely bylo šťastné. Když dospívala, často se v jejím nitru ozývala touha po něčem krásném a mnohem vznešenějším a světlejším, než bylo vše zde na této Zemi. Občas se probouzela s pocitem, jakoby její duše putovala ve spánku kamsi daleko, a cítila se potom osvěžená a posílená. Nemohla si ale svým denním vědomím vzpomenout, co že se jí to v noci zdálo, jen v její duši přetrvával blažený hřejivý pocit. Snažila se vždy, aby si tento povznášející pocit uchovala co nejdéle i při běžné činnosti všedního dne, avšak vším, čím se její mysl musela přes den zabývat a co musela řešit, se toto krásné postupně vzdalovalo.

Daniela byla jiná než její vrstevnice. Nebavilo ji povídat si o mladých mužích a s přemírou se krášlit tak, jak to dělaly její kamarádky, jež zcela naplňoval den prožitý v radovánkách s povrchním tlacháním o běžných věcech. Daniela hledala něco, co by ji naplňovalo, avšak neměla kolem sebe nikoho, s kým by si o svých touhyplných citech mohla povídat. Její okolí by ji zahrnulo pouze posměchem. Proto vyhledávala častěji samotu a milovala osamělé procházky přírodou. Tam se snažila najít naplnění své duše. Ptala se v nitru, co by měla v životě dělat, aby byla prospěšná.

 

Vždy jí to přitahovalo k nemocným a trpícím. S neúnavnou péčí vyhledávala lidi potřebné pomoci.

V této činnosti se cítila šťastná. Stařenka, o kterou chodila pečovat, vážně onemocněla a opustila tento svět. Daniela ji v myšlenkách provázela. I když ji tomu nikdo neučil, věděla jistě, že její duše žije dál. Když se hlouběji zaobírala myšlenkami na to, kam asi lidé odcházejí po smrti, projelo jí najednou jako blesk poznání: Vždyť život zde na Zemi trvá jen krátkou dobu! Lidé z tohoto světa odcházejí staří a mnohdy dokonce mladí. Ten druhý svět je tak blízko! Jen my nejsme schopni nic z toho vnímat svými pozemskými smysly, proto se nám zdají všechny zvěsti z onoho světa nepravděpodobné a smyšlené. Nemůžeme nic z toho vidět, proto ani na další život po pozemské smrti nevěříme...

Myšlenky její hlavou rychle vířily, ale přesto plynule navazovaly jedna na druhou.

 

Nakonec došla k závěru a s blažeností v srdci si říkala: „Vše krásné, co mě oblažuje ve spánku za nocí, či ve chvílích samoty v přírodě, kdy je má duše volná a radostná, přichází z mnohem krásnějších světů, do kterých se jednou budeme smět navrátit...“ Ve své touze se Danila snažila svou duší co nejvíce vpíjet do svého nitra jemné záchvěvy z „vyšších světů“, jak vzdáleným úrovním položeným vysoko nad Zemí říkala. To celé její bytosti propůjčovalo určité tiché kouzlo, které z ní navenek vyzařovalo.

 

 

Pokračování příště