Děti jsou darem Božím část 2.

31.03.2014 13:49
Smysluplné hranice

Než budeme po dětech cokoli chtít, nebo budeme vydávat nějaký příkaz či pravidlo, dobře to nejprve rozmysleme a zvažme. Potom však buďme důslední. Aby děti věděly, že co řekneme, to platí. Důsledně vyžadujme, aby bylo skutečně splněno, co jsme požadovali. Pokud by byly naše požadavky zbytečné či nesmyslné, děti to brzy prohlédnou a sníží nás to v jejich očích.

Pravidla, která vyžadujeme po dětech by měla platit obecně pro všechny členy domácnosti a v každý čas. Krátce řečeno jsou to hranice, které udáváme a spravedlivě vyžadujeme jejich dodržování. Děti si velmi dobře všímají, zda ostatní dodržují, to co je požadováno od nich. Předejděme tomu, aby se dítě muselo ptát: „ A proč může tatínek v dílně říkat nehezká slova a já ne?“ K jednotným pravidlům pro všechny však přirozeně nepatří věci, které jsou vlastní dospělým a dětem ještě nepřináleží.

Dítě potřebuje hranice. Potřebuje se opřít o dospělého, toho, který je udává, a vědět, že dospělý si ví rady a dítě se na něj může spolehnout a je u něj v bezpečí. Když dítěti necháme naprostou volnost a necháme jej, aby si dělalo co chce, ocitá se v jakémsi vzduchoprázdnu. Nemá se o co opřít, čeho se držet. Rodič je pro něj jen větším kamarádem a život pro něj nemá žádnou jistotu. Dítě ještě není zralé na to, aby neslo zodpovědnost, kterou s sebou svoboda rozhodování nese. 

Dítě rádo zkouší co může, občas onu pevnost hranic řádně prověří. Ale pokud je hranice naší důsledností stále stejná a pevná, dítě brzy zjistí, že je zbytečné, aby to stále zkoušelo. Nemusíme pak používat žádné tresty, protože dítě je od útlého věku v tomto smyslu dosti chytré. Víme také, že i mnoho domácích zvířat si snadno zvykne na pravidla, která jsou neměnná a ví, že v rámci hranic může žít šťastně a svobodně.

Důležité je, aby se oba rodiče vždy na výchově shodli. Aby dítě nemohlo využívat benevolence tatínka, když maminka něco zakázala.

 

Hranice nesmí být moc těsné ani moc povolené. Naše láska a empatie nám vždy napoví, co přesně naše dítě potřebuje. A nakolik je třeba jej usměrňovat a kde může jednat podle svého uvážení.

Vždyť celý svět má svá pravidla. Platí všude a vždy. Ať je to ve stádu koní, kde platí přísná hierarchie, ve střídání ročních období nebo ve světlých duchovních úrovních, kde by bez poslušnosti Božích zákonů nemohla být žádná harmonie. I ve světě dospělých jsou pravidla- ať jsou to pravidla v zaměstnání, pozemské zákony, tak také zákonitosti Stvoření, které platí pro každého, i když si někteří lidé bláhově myslí, že Boží mlýny existují jen v myslích věřících.

 

Proto pokud již nejmenší dítě úměrně věku učíme my rodiče pravidlům, která v životě platí, je to pro něj vkladem do života, který později radostně uvítá. Takový člověk pak nemusí narážet a těžce se vyrovnávat se situacemi, které nejsou tak jak si on přál. Umí se uskromnit, počkat na pravý čas. Umí pomáhat druhým i na úkor svého pohodlí, umí se do druhých vcítit a spoluprožívat s nimi radost i bolest.

 

Soužití v rodině- ať je to vzájemný vztah rodičů, vztah každého rodiče zvlášť k dítěti samému nebo sourozenecké vztahy, vše toto dává základ ke kvalitě budoucího partnerského vztahu našeho dítěte. Nezapomínejme, že své ratolesti učíme nejvíce svým vlastním příkladem. To, co jim říkáme, si nepamatují zdaleka tolik, jako to, co mohou vidět a prožívat v každodenním životě.

Podvědomě se učí, jak to chodí v neužším vztahu mezi mužem a ženou, neboť má tatínka a maminku denně na očích. Vždyť i sami u sebe jsme si jistě v dospělosti všimli, že ať ve vztazích nebo ve výchově jednáme v naučených kolejích a podle vzorců, které máme z dětství. Nyní jsme to my, rodiče, kteří dávájí opět vzor nové generaci- budoucímu pokolení... Když si to uvědomíme, což nás nezaplaví vlna zodpovědnosti a snahy býti vždy v každý čas v očích dětí úctyhodnými rodiči? 

Buďme proto vždy čestní, spravedliví a nesnižujme se k neušlechtilému chování. Pokud si něco chceme vyříkat se svým partnerem- „vyměnit si názory“, děti k tomu nepatří. Nijak jim to nepomáhá, ba nejsou ještě zralé na to, aby nesly břímě dospělých. Chtaňme jejich čisté duše a dejme jim pocítit, že v rodině stále vládne mír, láska, klid a bezpečí. Ano, vyžaduje to naše stálé sebeovládání... Ale to je právě také to, že se chceme stát z lásky k dětem nebo k partnerovi lepšími lidmi, že jim nechceme v ničem ublížit a raději se kousneme do jazyka a počkáme, než v nás dozní bouřlivá emoce, než abychom ranili ostrými slovy a hrubým jednáním.

Představme si, jak by nás asi chtěly naše ještě malé, světem nedotčené děti vidět: jako milující pohádkovou krásnou maminku, jako láskyplnou otevřenou náruč, která pofouká každou bolístku. Maminku, která má vždy čas, když se potřebují pochovat, vyplakat či nám sdělit své nové úžasné objevy. Určitě by nechtěly unavenou, uspěchanou nervózní mámu v teplákách a vytahaném tričku.

Děti vidí svou maminku (v určitém věku- záleží jen na nás, jak dlouho) jako tu nejmilejší a nejkrásnější bytost. V prvních měsících života je pro ně maminka dokonce středobodem světa, zkrátka vším. My ženy máme tak obrovskou příležitost svézt se na této vlně obdivu a bezmezné lásky ze strany dětí. Staňme se pro ně skutečně v každý čas těmi nejlepšími a nejmilejšími maminkami. Nesmíme si to však zaměnit s povolností a opičí láskou, která nepomáhá, ale uspává ducha, a děti, které vždy měly hned vše, co si přály, již v prvním kolektivu začínají narážet. Jsou nepřipraveny do života a často se z nich stávají oni „věční synáčkové“, kteří si ještě v dospělém věku užívají všestranné péče své obětavé maminky, myslíce si, že jim v životě vše spadne bez námahy do klína.

Učme děti již v nejútlejším věku vyciťovat zákon vyrovnání, že vše má svou protihodnotu. Péči a ochranu, kterou jim poskytujeme, mají oplácet úctou k dospělým, tedy umět pozdravit, poděkovat a chovat se slušně. Úměrně svému věku  by mělo dítě plnit povinnosti, na které stačí. Ne proto, abychom děti využívali k práci, ale dětem mnoho prospěje, že si již odmalička zažijí, že nic není zadarmo a že každémuu dobrému výsledku musí předcházet snaha a vynaložení sil. Pak je úspěch korunován radostí a přirozeným pocitem sebeúcty, že „já jsem to dokázal“. 

Tím pak předcházíme poruchám sebehodnocení a zdravé sebereflexe dětí- ať je to sebevyvyšování a sebestřednost v kolektivu, či naopak sebepodceňování a věčná přehnaná sebekritika a vlastní podceňování. Vše toto vede k problémům v kolektivu. Proto učme děti trpělivě a nenásilně neubližovat druhým, nenadřazovat se, ale také naopak neuhýbat a být hrdí, umět se postavit vůči bezpráví. Učme je vciťovat se do druhých- do sourozenců, rodičů a také i těch nejmenších zvířátek.

Rozvíjejme v jejich nitru cit vztahem k přírodě a vlastním příkladem skutečné dávající lásky. Děti vyrůstající v láskyplném harmonickém prostředí nemají nikdy ze své podstaty potřebu komukoli ubližovat, nebo se vyvyšovat či ponižovat.

 

 

Pokračování příště