Děti jsou darem Božím část 3.

07.04.2014 13:50

Dejme prostor dětské fantazii. Podporujme činnosti, ve kterých ji dítě může rozvíjet. Dejme přednost hrám, kdy je dítě aktivní a může se samo rozhodovat a vymýšlet, co udělá a jak si vše samo představí. Čtěme dětem knížky.  Děti si budou rády představovat samy ve své mysli všechny hrdiny a princezny. Je to pro vývoj jejich myšlení, kreativity a fantazie mnohem prospěšnější, než když se dívají na film, který je již hotový a nenechává mnoho prostoru pro další představy dětí.

Dítě se učí nejlépe hrou. Je bezstarostné, radostné a každý okamžik prožívá plně. Cele je zabráno do své hry a učí se každým drobným rozhodnutím a jeho následkům. 

Vymýšlejme pro děti činnosti, jako jsou různé kreativní hry nebo malování a jiné výtvarné techniky, při kterých děti mohou rozvíjet své schopnosti a vlastní představivost. Umožněme jim častý pobyt v přírodě, která již sama děti vybízí k rozvinutí fantazie při radostném pohybu a přirozených hrách. Uvidíme sami, že zde již nemusíme dětem nic vymýšlet, ale můžeme s radostí pozorovat, jak si dokážou samy  hrát a na jaké krásné příběhy ve své mysli samy přijdou. Z jejich hry poznáme, čím je naplněno jejich nitro. Zda jen slepě napodobují kreslené hrdiny z nevkusných pohádek, nebo samy vymýšlí své vlastní příběhy.

Pravým opakem takto naplněného volného času dětí je pasivní sezení u televize a převážná většina počítačových her. Ve své praxi v mateřské školce jsem viděla děti, které si při odpoledním vyučování uměly samy krásně a nápaditě hrát. Uměly se přizpůsobit druhým, předcházely nebo uměly řešit konflikty a samy vymýšlely nové nápady. Jiné děti zase neměly absolutně žádnou fantazii, když si mohly samy hrát, u ničeho dlouho nevydržely, a po chvíli se nudily a začaly zlobit.  Snadno jsem tak mohla poznat, jak tráví čas se svými rodiči. Děti s bohatou fantazií nevědí, co je to nuda. Stále mají nápady, co by mohly udělat a na co si mohou hrát. Je však třeba, aby věděly, kdy hra končí a kdy se musí opět soustředit.

Již odmalička dáváme dětem drobné práce přiměřené jejich věku, se kterými nám pomáhají. Moc rády dělají „opravdické“ věci jako dospělí. Nejmenší děti učíme, aby si porovnaly hračky, uklidily pyžamo nebo si srovnaly bačkůrky. Postupem času by děti měly mít vždy nějakou činnost, kterou jsou doma prospěšní a vědí, že je to jejich povinnost, kterou za ně nikdo jiný neudělá. Můžeme je chválit, ale odměny sem nepatří. Děti musí chápat, že je to práce, bez které bychom se doma neobešli. Kupříkladu, když neumyjeme nádobí, nebudeme mít brzy z čeho jíst. Maminka také vaří pere a dělá mnoho dalších věcí a nikdo jí odměnu nedává. My ženy samy víme, že to děláme, protože je to potřeba, ale pochvala a poděkování manžela nebo dětí nás vždy potěší a povzbudí.

Když se dítě učí něco nového, buďme trpěliví, netlačme na něj a nekřičme, jestliže mu to hned zpočátku nejde. Musíme si uvědomit, že pro dítě je to, co my zvládáme hravě, něčím zcela novým, co se musí nejprve naučit. Pokud bychom neuměli trpělivě přihlížet, než starší dítě umyje nádobí bez toho, abychom jej neustále napomínali, raději se vzdalme. Nesmíme mu činnost zprotivit a dávat mu najevo, že to dělá stále úplně špatně. Když je něco špatně, velmi záleží na tom, jak to řekneme. Místo hněvivého tónu a slov “zase to děláš špatně, ty jsi ale...“raději řekněme povzbuzujícím tónem: „Lepší je, když se to udělá takto... Podívej, půjde to mnohem lépe.“ Trpělivě s láskou vše nejprve ukažme a vysvětleme dítěti, jak se to má dělat správně, a co se stane, když se tato práce neudělá vůbec nebo když se udělá špatně.

Chvalme a povzbuzujme. Budeme se divit, jak jsou děti šikovné. Vždyť jsou od přírody v tomto věku velmi učenlivé. Pokud jsme práci zvolili správně úměrně věku a s přihlédnutím na zájmy a schopnosti dítěte, uvidíme, jak je v této činnosti již brzy velmi zručné. Já jsem si často myslela, že na tu kterou drobnou práci by děti ještě nestačily, podceňovala jsem je, že by to nezvládly. Když jsem jim dala důvěru a ony věděly, že je to jejich pravidelná povinnost, a že je potřeba, aby to bylo správně provedeno, jinak se k tomu budou muset vrátit, divila jsem se, jak dokázaly být šikovné a hbité. Bylo v jejich zájmu, aby měly svou práci co nejdříve hotovou, aby si mohly jít hrát. Osvědčilo se mi, že každý den po škole mají děti alespoň jednu domácí povinnost. Nezlobí a váží si volného času, který si hezky užijí.

Každodenní povinnosti školních dětí, přiměřené jejich věku, které jim doma ukládáme,  je učí spolupodílet se na nutném chodu domácnosti. Tím, že si vyzkouší, nebo pravidelně některé domácí úklidové práce dělají, naučí se znát jejich hodnotu. Pokud váš osmiletý syn jednou vytře podlahu a vy budete u něj stát a trpělivě požadovat, aby to bylo uděláno tak, jak nejpečlivěji bude schopen, příště si již rozmyslí, zda bude líný si zout boty, když se jde napít do kuchyně.

Dítě bychom měli učit, že ještě nepatří do světa dospělých a nemá být tam, kde se řeší záležitosti mezi dospělými. Není to pro dítě nikterak ponižující, naopak, je to pro něj ochranou. Nejprve musí stát pevně na půdě dětství a prožívat vše, co je s tím spojené- učit se zacházet se svým tělem, učit se respektu a úctě k ostatním lidem, poznávat různé vztahy a zakořenit ve světě přírody. Jedině tehdy, když plně prožije své dětství, může se stát plnocenným dospělým člověkem. Nechme dítě na půdě dětství, kam patří, je to jeho místo, které plně chápe a je pro něj tím nejlepším. Nezatěžujme jej zbytečně starostmi a záležitostmi světa dospělých. Ono ještě není zralé k tomu, aby mohlo nést tíhu rozhodování a tedy následně i zodpovědnosti, kterou mají dospělí a do níž přirozeně dozráli.

 

Pokud dítě ví, že k jednání mezi dospělé nepatří, nenechme jej, aby se cítilo, že je odstrčené a méněcenné. Nechme jej, aby cítilo naši lásku, kterou mu v jiných okamžicích dáváme najevo. Ono musí získat úctu k dospělým a k jejich světu, ale dospělí si musí též jeho úctu zasloužit. Musí se stát úctyhodnými.

 

Jakmile dítěti dáme a zpřístupníme a umožníme ihned vše, nemá již k čemu usilovat, vezmeme mu motivaci a cíl, ke kterému by kráčelo. Není vždy láskou dáti druhému to co chce. Láskou je dávat, co mu prospívá. Tak jako v duchovních úrovních jsou vždy nad námi vyšší ušlechtilejší bytosti, ke kterým chováme úctu a toužíme se vyvinout také na takový stupeň jako ony, tak také dítě má mít v dospělých vzor, ke kterému spěje ve svých představách o životě. Mnohdy to nebývá vždy rodič, ale dříve býval dítěti dalším nejbližším člověkem kmotr, který mu byl otcovským přítelem. Pro dívky to mohla být hodná teta nebo milovaná babička.

 

Kéž se dnešním dětem vrátí ztracené vzory. Kvůli nedostatku vzorů  a úctyhodných lidí v jejich blízkosti si hledají vzory ve filmových postavách, jež mají neskutečné a nadpřirozené schopnosti nebo vypadají nepřirozeně štíhle a bezchybně. Takové děti se upínají k nesprávným vzorům a zřejmě budou stále trpět pocitem méněcennosti nebo nedostatečnosti, protože se jim nebudou ani v nejlepší snaze moci vyrovnat. Pokud ovšem nezasáhne moudrý rodič, který je vezme s sebou do skutečného světa, kde se naučí přemáhat své slabosti, bojovat o něco, po čem touží, a potom cítit zaslouženou radost z úspěchu, která jim dodá zdravé sebevědomí.

 

V reálném životě přestanou snít o nemožném. Dívky uznají, že panenka barbie je umělá, a že skutečná dívka má postavu trochu jinou, má svou přirozenou barvu vlasů, občas nějaká ta piha nebo pupínek, ale svět se přece nezboří. Žijeme dál a prožíváme dobrodružství, která nám svět dětství a mládí nabízí. Není nad to prožívat s kamarády skutečné napínavé příhody na zahradě nebo v přilehlém kousku přírody za domem, tak jak o tom psal Jaroslav Foglar. Takové děti jsou mnohem zdravější a prožijí naplno období dětství a stanou se z nich moudří lidé, kteří mají bohatý vnitřní svět a ještě v dospělosti jim dětsky zazáří oči.

 

Pokud však děti necháme jejich nádherné období dětství promarnit pasivním sledováním bezcenných pořadů v televizi nebo agresivními počítačovými hrami, doslova je olupujeme o drahocenný čas, ve kterém se měly vyvíjet. Dětství je důležitá doba, kdy se mají plně připravit pro období plnocenného působení jejich ducha v dospělosti. Takoví lidé jsou pak vnitřně vyhaslí, nedokáží udržet skutečné hluboké vztahy, neboť v dětství se neučili konfrontaci s realitou, nemuseli každý den vycházet a komunikovat s kamarády. Byli jen pasivními přihlížiteli života, který kolem nich probíhal pouze jako za oknem vlaku. Neprožili sami na sobě žádný hluboký zážitek. Život v nich nenechal žádnou stopu, ani jizvu, ze které se člověk poučí a tím vnitřně roste a může na to být jednou hrdý. Ba neprožívali ani skutečné dětské nadšení a radost nebo opravdové těšení se na něco po čem skutečně toužili a potom se vší silou snažili přičinit se o to, aby toho dosáhli.

 

Naslouchejme proto svému mateřskému srdci a dejme přednost lásce před spěchem a světem plným prázdných bezcenných tretek jako jsou móda, honba za penězi a kariérou a další věci, které dnešní ženy znesvobozují a zahání je do zcela jiných rolí, než které jim byly Stvořitelem láskyplně určeny a pro které jim byly darovány všechny schopnosti.  Vždyť žena je nejvíce ze všech tvorů vybavena něhou citu a schopností hluboké lásky, která zapomíná na sebe.

 

Věnujme dětem svou lásku a v přiměřené míře svůj čas. I nejmenší děťátko nemusíme celé dny nosit na rukou. Ono se tak již od kolébky učí, že svět se netočí jen kolem něj, ale maminka, i když ho má moc ráda, má na starost i jiné věci. Ve všem hledejme rovnováhu a řiďme se zejména podle toho, co prospívá duši našeho dítěte. Utvořme mu domov, kde se naučí, že svět stojí na trvalých věčných a skutečně pravých hodnotách a ne jen na vlastním momentálním prospěchu. Buďme mu vzorem poctivého, dobrého a srdečného člověka.

 

To vše budiž od nás darem našim dětem. Darem, jehož vliv je bude moudře a citlivě doprovázet na všech jejich cestách životem, a to i tehdy, když již dávno nebudeme stát vedle nich. Vždy, až se jednou ohlédnou za svým dětstvím, zavoní jim vůně růží a vzpomenou si na maminčiny laskavé ruce, zářící oči a milující srdce. Na mír a klid, který je vždy obklopoval a na to, že se již odmalička naučily, jaký život skutečně je- krásný a radostný, když se o to sami přičiníme...

 

 

 

Pokračování příště