Dopisy Kristýnce- šestý dopis

05.10.2012 14:34

Milá Kristýnko,

slíbila jsem Ti, že Ti napíši něco o ženství. Nyní jsi mladou dívkou, ale příroda je mocná. Z malých miminek rostou velké děti a mladých dívek dozrávají ženy. Je to jako s růžovým poupětem. Dokud jsi dívkou, jsi jako poupě, kolem kterého se vznáší tajuplná záře a všichni s napětím čekají, jaký tento květ asi bude. Poupě, které plno síly čeká na svůj den, kdy bude moci lístek po lístku otevřít své okvětní plátky a otevřít se tak světu. Bude pak moci působit jako nádherná květina, ke které si každý po ušlechtilosti toužící člověk přivoní a ona jej potěší svou krásou.

Ano, dospívání je čas plný zázraků a nadějí. V přírodě je to zařízeno tak, že naše těla dozrávají ve správný čas. Příroda nečeká na to, až člověk dozraje i vnitřně. To je zcela na jeho vůli, ale zralost tělesná se zralostí ducha by měla jít ruku v ruce. Zralostí ducha nyní myslím plné vědomí vlastní zodpovědnosti, toho, že mám svobodu rozhodování, ale za své činy, myšlenky i city nesu plnou zodpovědnost. Ale v dnešním světě, který je zcela obrácen pouze k hmotnému, není duchovní zralosti přikládán žádný důraz. Mladí lidé pociťují ve svém nitru touhu, ideály, vůli a přání něco velikého dokázat, ale právě v tomto tak důležitém věku potřebují moudré rady a správného příkladu dospělých, aby věděli, jak mají s touto mocnou silou, která v nich nyní dřímá, zacházet. Avšak okolí, tvářící se jako znalé světa a vědoucí, tomu nepřikládá žádnou váhu. Okolí si o touhyplném naladění mladých lidí říká věty jako: „Vždyť on z toho vyroste. Ono jí to přejde, až pozná svět.“ Nebo: „Člověče, žij konečně trochu v reálném světě!“

Ale co je reálným světem? Tím, kterým bychom se měli vážně zabývat? Je to svět všednosti a všeho, co nám hmota nabízí? „Tedy chlapče, dobře se uč, ať můžeš uživit rodinu. Dcero, vystuduj, brzy se vdáš a budeš mít děti, při dnešní ekonomické situaci si nemůže žena dovolit být s dětmi dlouho doma, a tak budeš muset brzy opět do práce, abys mohla dětem obstarat vše potřebné. Vždyť víš, školy, zájmové kroužky, oblečení, to je v dnešní době nákladné…“

Opět se list obrací a nová generace je opět vedena k umění dobrého hmotného zabezpečení a všech k tomu potřebných náležitostí. Ale kde je ta síla ducha, kterou každý v mládí pociťoval? Kam se ztratily všechny ideály? Touha něco dokázat? Vše je strženo „vědoucím okolím“ do všednosti, pasivity a otupělosti.

Když jsem se vdala, chodívala jsem do práce vždy s radostí a kolegyním jsem se občas zmínila o svém šťastném vztahu s manželem a o naší lásce. Měli jsme dobrý kolektiv, kde byly ženy, kterých jsem si vážila, ale všechny mě přesvědčovaly o tom, že mě to stejně brzy přejde, že láska je jen na začátku, pak už je jen obyčejný život plný starostí. Takoví manželé, když jim odrostou děti, které vnáší do rodiny radost a oživení, se pak snaží zaplnit prázdnotu zábavami s přáteli nebo tráví večery sledováním televizních pořadů či seriálů, kde se alespoň něco děje. Vnitřně se pak upínají na vnoučata, která jsou ve své dětském věku ještě čistá, radostná a veselá. Pouze ženy, které se dávají ve své lásce svým bližním, cítí se naplněny…

Takový je život již po generace, jen hmotné podmínky se časy trochu mění. Ale k čemu je pak udržování rodu, k čemu přivádíme děti na svět? K tomu, aby jednou měly své děti, uživily je a vychovaly? Jaký to má smysl? Vždyť za staletí svět nedospěl k lepšímu. Lidé řeknou:

„Jak to? Cožpak nevidíte ten závratný technický pokrok? Vždyť naše babičky si nemohly zdaleka dovolit to, co my nyní. Dnes máme rychlá auta, luxusní domy s perfektním vybavením. Dříve ženy praly na valše, nádobí myly v ruce, dřely na poli, ani televizi tehdy neznaly. A nyní máme pračky, myčky, ústřední topení, počítače a v obchodě koupíme vše, na co jen pomyslíme. To je pokrok.“

Ano, technický pokrok je veliký. Náš rozum je nyní na vysoké úrovni a všechny technické vymoženosti slouží ke zpříjemnění a ulehčení života na Zemi.

Já položím otázku: „Jsou dnes lidé více šťastni, než tomu bylo dříve?“ Nemusí se tak fyzicky namáhat, ale šťastnější opravdu nejsou. Bystrý rozum, všechny vynálezy, počítač, myčku, televizi, dům, to vše jednou necháme zde spolu se svým pozemským tělem. A co nám potom zbyde? Prázdné ruce. To, čím jsme se na Zemi tak honosili, k čemu jsme vynaložili tolik úsilí, je tak pomíjivé.

Jaký je tedy smysl života na Zemi? Tedy, co je tím, čím bychom se měli více zabývat? Svět, který vidíme našima očima, a vše v něm, či je to svět sice nehmatatelný, ale věčný, utvořený z téže podstaty, jako je náš duch? Ten duch, který cítí lásku, radost, smutek a jenž k nám hovoří hlasem citu a svědomí.

Jak jsme si již říkali, duch může začít plně rozvíjet své schopnosti a vládnout tady na Zemi plnou silou až teprve v době nastávající tělesné zralosti. Vzpomeň si na růži. Květina rozkvete a teprve pak může světu ukázat vše, co v záhalech okvětních plátků poupěte skrývala. Proto mladý člověk prožívá takové vlny síly, proto ta touha po ideálech, vůle dokázat veliké věci. To vše způsobuje rozmach ducha, který se nyní chystá k činu. Ale protože většina lidí žije jen tím, co je hmatatelné a viditelné, mládež neví, jak s touto mocnou silou správně naložit. Proto plýtvá touto silou a drahocenným časem v radovánkách, které jsou navíc nejčastěji nízkého druhu, a takoví lidé se místo letu vzhůru zatíží těžkou vinou ve své lehkomyslnosti a nevědomosti.

Proto naslouchejme svému vnitřnímu hlasu, kterým k nám náš probudivší se duch hovoří. Napřeme svou sílu tím, že jdeme za svými ideály, i když se nám okolí posmívá. Dokažme mu, že se naše vysněné cíle roky nerozplynou jako mýdlová bublina, ale že jich můžeme skutečně dosáhnout. Hledejme a ptejme se v našem nitru, čím právě my můžeme přispět k blahu Země, co máme my za schopnosti a dary, které máme rozvíjet a být tak užitečnými všem? Utvořme konečně průlom z této unavené pozemské pláně vzhůru do světů naplněných zářivým Světlem, věčnou radostí, štěstím a dávající nesobeckou láskou. Odtamtud čerpejme inspirace pro naše konání, svým duchem stoupejme v modlitbách vzhůru a všemi schopnostmi, které nám jsou na Zemi dány, konejme to, co cítíme jako to nejsprávnější. Ve skutečnosti nejsou světy dva, ale jen jeden jediný propojený. Jenom člověk svým pouze k Zemi obráceným směřováním na ten věčný, zářivý a mnohem krásnější svět zapomněl.

Právě žena má ve svých schopnostech jemného vyciťování tu nádhernou možnost spojovat se ve svém nitru s nádhernými úrovněmi, kde je náš věčný pravý domov a kam se máme jednou jako vědoucí duchové navrátit. Ona může přivádět proudy posily, Světla a inspirace a spojovat tak opět tyto dva, lidskou vinou odtržené světy, ve svět jeden. V takový svět, kde bude síla shůry od Stvořitele trvale pulsovat díky lidem, kteří se stávají ve své touze ke Světlu mosty pro tvůrčí sílu, která proudí vším. Bude tomu podobně jako v lidském těle, kde okysličená životodárná krev pulsuje do každé žilky a kyslíku se dostane i té nejmenší buňce. (Víme dobře, co by se stalo, kdyby do nějaké části těla přestala proudit krev.) Celé Stvoření včetně naší Země bude pak zářivě a radostně fungovat a žádná jeho část nebude odumírat.

Dnešní kritický stav Země a celé společnosti je způsoben právě tím, že sem dolů, vinou výhradně k hmotnému klonících se lidí, neproudí životodárná síla, je zaškrcen její přívod. Jedině příroda ještě funguje tak, jak má, avšak pouze tam, kde tomu nezabránila lidská vůle.

Žena má tu sílu kráčet jako první a spojovat se se světy, které jsou nad námi. Je to působení neviditelné, ale je mocné a dokáže vše postupně napravit. Vzchopte se ženy této Země a hledejte ztracený klenot věrnosti Světlu, hledejte Čistotu, kterou jste pošpinily lehkovážným pohráváním si s dary, které máte od Stvořitele.

Vaše krása Vám nebyla dána, abyste lákaly pohledy mužů na svou osobu a abyste dráždily jejich pudy svým výstředním chováním a sporým oblékáním. Krása byla dána ženě proto, aby ve všech pozemských tvorech udržovala svým působením a půvabem vzpomínku na světlé úrovně, v nichž se krása zračí ve všem, co jest. Bůh stvořil své dílo krásné a dokonalé. Daroval všem svým tvorům světy, kde mohou žít šťastni, a v radostném tvoření se zdokonalovat a stoupat výš a výše. Vědomí toho, že jsou platnou součástí dokonalého Stvořitelova díla, a to, že v něm smí věčně žít, je naplňuje blahem a trvalým štěstím. Pouze hloupí lidé Zemi, která jim byla přenechána k učení a zrání, pošpinili a zničili hůře než nejzanedbanější chlév.

Proto ženy a dívky, živte svou touhu po Světlých výšinách, nechte skrze svá čistá nitra proudit paprsky posily a životadárného Světla. Toho Světla, po kterém zde všichni tvorové tolik žízní. Žena nemusí být matkou, ani manželkou, aby splnila svůj úkol zde na Zemi. Má být ale pravou ženou, tou, která nosí ve svém nitru čistý oltář, kam klade jen ty nejčistší květy svých myšlenek, citů a skutků. Vládne pak silou, která není oku viditelná, ale přesto má moc vše kolem postupně měnit k obrazu světlých výšin. Vždyť i síla Stvořitelova je lidským zrakům skryta a přesto stvořila a svými dokonalými zákony udržuje celý vesmír.

Úkolem ženy na Zemi je přivádění proudů sil Světla a lásky. Taková žena pak nemůže jinak, než vše kolem sebe zušlechťovat, vše čisté povznášet a podporovat a láskyplně pomáhat všude, kde je třeba. To vše pak ženu naplňuje tak, že již nehledá rozptýlení v zábavách. Nekoná-li mužské práce, není znavena a neutrácí pak čas nicneděláním. Žije v proudu síly a Světla, a to ji činí trvale šťastnou. Nemusí mít pozemských přání, protože dobro a lásku zasévá, a proto také dobro a lásku sklízí. Má-li před očima stále světlý cíl a touha k výšinám je v ní živá, je jí pak vše ostatní přidáno.

Je také pochopitelné, že tomuto jemnému cituplnému působení přizpůsobí i svůj šat. Nebude nosit mužské oblečení či účesy, ani odhalovat své tělo. Vždyť představa, že by ženy ve světlých výšinách, se kterými se spojuje a kam touží po odchodu z této Země dojít, nosily kalhoty, je přeci směšná.

Pamatujme na to, že půvab dělá ženu. Proto využívejme každou příležitost, jak bychom mohly svůj půvab a ušlechtilost rozvíjet. Pohled na ženu, která se chová vznešeně, nikoli povýšeně, a z níž vyzařuje radost, světlo a láska, vybudí v mužích sílu ke šlechetným činům. Taková žena je inspiruje k přetváření Země k obrazu světlých výšin.

 

Milá Kristýnko, přeji Ti, abys vše staré zanechala za sebou a mohla se stát pravou ušlechtilou ženou. Uvidíš pak, že i v dnešní době zvrácené módy v dlouhých šatech nebudeš od okolí pociťovat posměch či opovržení, ale naopak úctu.

S láskou maminka

 

Maria M.

Ilustrace : Aneta Mišovie