Duchovní škola

14.08.2017 17:50

 

 

Paní Blanka právě dopila čaj, který dostala na návštěvě u paní Marie, a cítila se zase po dlouhé době dobře. Stejně jako paní Marie, i ona hledala duchovní cestu svého života, a tak byla ráda, že mohla hovořit o všem, co prožívá.

A jak jí bylo tak dobře, rozpovídala se postupně o všem, co naplňovalo její srdce. Vyprávěla také paní Marii, že právě objevila možnost chodit se duchovně vzdělávat. Dostala na ulici od takové hezké slečny letáček a již se rozhodla, že se tam půjde podívat.

 

Paní Marie se na paní Blanku usmála a řekla:

„No, uvidíte, pak mi povíte, jak to na vás působilo. Já zase jezdím do jedné krásné zahrady, kde mám spoustu přátel, kteří vytvořili takovou malou oázu klidu a míru. Je tam také mnoho žen, které se o tuto zahradu starají a pomáhají všem, kteří přijedou, ať již se zdravotními problémy, či s bolavou duší, či jen tak načerpat posilu a radost. Snažím se tam také pomáhat, jak jen mohu. Jsou tam také pravidelné večery duchovního čtení. Určitě by se vám to také líbilo.“

„No, já nevím,“ řekla paní Blanka, „zatím ještě musím změnit sebe, a to bude práce na dlouhou dobu. Jak jsem zjistila, bude to vyžadovat veškeré mé úsilí, než budu moci já pomáhat ještě někomu dalšímu. Nejprve se musím duchovně někam posunout a uchopit to vše a pochopit všechny ty děje ve Stvoření. Pak snad budu dostatečně zralá na to, abych se mohla já přidat ke společnému pomáhání druhým lidem.“

„Však já vás nepřemlouvám, jen jsem vám to chtěla povědět, abyste věděla, že je i něco takového krásného, co může být ku pomoci druhým lidem,“ pověděla paní Marie a pak se již s paní Blankou rozloučily s tím, že se opět příští týden uvidí.

Paní Blanka se dva dny nato vypravila na adresu, která byla na uvedeném letáčku. Kurzy duchovního vědění se konaly již několikátým rokem a bylo zde několik stupňů lidí různých zralostí. Ona byla přidělena mezi začínající na první stupeň. Vše na ni působilo až tajuplně, velmi propracovaně, a také to vše mělo svůj přesný řád. Ano, na přesný řád byla paní Blanka zvyklá, ale byla také zvyklá i na jistou radostnost, kterou prožívala, když mohla s paní Marií hovořit o všech svých prožitcích poté, co se vydala na novou cestu svého života.

Zde však se nikdo moc neusmíval, všichni si stále něco zapisovali a stále se nesmírně soustředili. Tento první den byl pro ni zvláštní. Něco takového ještě nepoznala. Připadala si jako malé dítě, které přišlo omylem na vysokou školu a nikomu zde mnoho nerozumí, avšak věděla, že je teprve na začátku své veliké cesty a že se chce učit znát správně vše, co má jako lidský duch poznávat, aby mohla být zralejší, duchovně stojící výše. Myslela si, že zde se to jistě naučí.

A tak potlačila svůj první dojem jisté ponurosti a mnohdy u některých lidí i jisté nadřazenosti, že oni jsou již mistry v duchovních naukách, a přesvědčila sama sebe, že její vnímání není správné, neboť ona se vše teprve učí, tak to nemůže ještě správně rozpoznávat. Paní Konstantina, která vedla jejich výuku, jim řekla, aby se napříště připravily na tuto hodinu jen ženy, protože budou dělat duchovní ženu.

„Dělat ženu?“ říkala si paní Blanka a moc nerozuměla tomu, jak se vlastně dělá žena, ale říkala si, že se zkusí zeptat paní Marie. Celý týden tedy o tom všem přemýšlela, a jak se naučila ponořovat se do svého nitra na první hodině, tak se také snažila uchopit téma příští lekce.

Když přišla paní Blanka k paní Marii, paní Marie se hned zeptala: „Ach, paní Blanko, netrápí Vás něco, nejste nemocná? Vypadáte tak unaveně a vyčerpaně.“

Paní Blanku to překvapilo, vždyť celý týden myslela při všem, co konala, jen na svou cestu, na svůj úkol, a snažila se rozpoznat všechny své chyby, které se v ní ukrývaly, aby je pak mohla náležitě odložit. Tak to také řekla paní Marii.

„Ale paní Blanko, nehloubejte o tom všem tolik, buďte radostnější a volnější ve svém duchu, to vám přinese mnohem více, než tušíte. Zvláště myslíte-li více na druhé, jak jim můžete být oporou a pomocí.“

„Ale, paní Marie, jak já bych jen mohla pomáhat druhým, když sama ještě tápu, a když se srovnám s učiteli, které jsem poznala, nejsem si v mnohém vůbec jistá?“

„Když v sobě otevřete své srdce, které se dokáže radovat z úplných maličkostí, a s úsměvem půjdete vstříc všem a všemu, co k vám přichází, uvidíte, že jak bude přeskakovat ta radostná jiskra na druhé, budete šťastná i vy. A mohu vám také povědět, že pokud se takto spojí ve spolupráci více lidí, kteří touží změnit vše okolo sebe k lepšímu, mohou se pak zbudovat velké věci, které jsou opět jen potvrzením toho, že Světlo má tu největší sílu a kdo se s ním spojuje, ten je pak silným ve svém nitru a dobrým ve svém srdci. Je tak zde na Zemi k radosti všem, kteří jej poznají. Paní Blanko, když pak pomyslím na všechny ty krásné ženy i muže, co znám, pak vždy pookřeji, i když v tu chvíli prožívám něco těžkého.“

„Milá paní Marie, já mám takový pocit, že jsou to jen takové sny a pohádky. Život není takto jednoduchý. Myslím, že ta škola je to pravé. Bez tohoto prohlubování v tisícerých souvislostech bych se přece nemohla nikam posunout dopředu,“ pravila zcela přesvědčeně paní Blanka. „Víte třeba, jakou úlohu na Zemi mají pyramidy v Egyptě, anebo takové Stonehenge?“

Paní Marie mlčela. Věděla, že nemůže již více povědět, neboť by jí paní Blanka neporozuměla. Byla příliš zahloubaná do svých myšlenek, takže vše, co paní Marie vyprávěla, jí bylo příliš vzdáleno, aby to směla pochopit. A tak se jen usmála a s paní Blankou se rozloučila.

Druhý den přišla paní Blanka opět do školy duchovních nauk. Celý večer zde lektorka rozebírala přesně, jak má žena působit. Když skončila výuka, byla se paní Blanka zeptat paní lektorky, zda náhodou nezná tu krásnou zahradu, o které hovořila paní Marie, kde prý působí harmonicky nějaké ženy. Paní Konstantina se zamyslela a řekla, že o tom nic neví, asi to nebude nic tak duchovního.

Paní Blanka se tedy ponořila do studia a byla jím zcela pohlcena. Nějak také v tom všem zapomněla na své pravidelné návštěvy u paní Marie. Ani jí nezavolala, snad dokonce zapomněla i na ni.

Jednoho dne za ní přišla na návštěvu dcera s vnučkou Aničkou. To bylo takové sluníčko, které v poslední době bylo snad jedinou radostí jejího života. Celou dobu jí Anička vyprávěla, jak měla jet v sobotu s maminkou za svými kamarádkami, se kterými si tolik rozumí, a moc prosila babičku, zda by nemohla jet s ní, když maminka v sobotu nemůže.

Paní Blanka se nakonec nechala přemluvit. Vždyť tak dlouho nikde nebyla, a s Aničkou je vždy veselo a živo. A tak jely. Když přijely do vesnice, kde měly být Aničky kamarádky, babička se ptala, kde že to ony bydlí, a Anička jen tak mezi řečí odpověděla, že ony tu nebydlí, ony se všechny sejdou v krásné zahradě, která je v této vesnici.

Paní Blanka se zarazila. „Kde že se to sejdou? V jaké zahradě, Aničko, prosím, pověz mi, co je to za zahradu?“

„Ó jé, babičko, tam je tak krásně, to uvidíš. A je tam plno žen, které nejen o tu zahradu pečují, ale také zde pěstují ovečky a mají tu krásné bílé pávy a celé hejno hus, a také kačenky mají na jezírku, a babičko, mají tam nádherný bílý altán a ještě takovou oranžerii…“

Paní Blanka poznala, že to je docela jistě ta zahrada, o které jí vyprávěla paní Marie. Paní Marie! Na ni úplně zapomněla, ani jí nepověděla, proč k ní přestala jezdit. Co když ji tu potká? S bušícím srdcem a rukou pevně svírající dětskou ručku šla pomalu, pomaličku k veliké bráně, která byla slavnostně ozdobená zelenými snítkami keřů, protkávanými květy drobných růžiček. Hned za branou seděla u malého stolku milá paní, asi ve věku paní Blanky. Usmála se na ni a pokynula jí, aby šla dál.

To paní Blanku trochu uklidnilo, a tak pomaličku přicházela až ke stolečku. Náhle k nim přistoupil mladý muž, měl na hlavě slaměný klobouk, na sobě zástěru a na tváři velmi krásný a vlídný úsměv. S mírnou poklonou hlavy paní Blanku pozdravil a přivítal.

Ze zahrady již přibíhalo asi osm dětí, které se tak krásně a vesele vítaly s Aničkou, a ta najednou s nimi zmizela zcela přirozeně někde mezi kvetoucími keři této kouzelné zahrady.

Po schůdkách z nádherné terasy k paní Blance scházela krásná žena, a to už měla paní Blanka pocit, že se jí to všechno asi zdá. Paní Irena podala paní Blance ruku a hned ji zvala dál.

„Vidím, že se trochu ostýcháte, ale nebojte se. Možná vám bude příjemné si nejprve posedět v růžové zahradě pod pergolou. Je to tímto směrem po pískové cestě a pak doprava. Pošlu za vámi Magdalenku, ona vám tam přinese nějakou dobrou ovocnou šťávu, kterou zde vyrábíme.“

Paní Blanka měla pocit, že jí tato krásná paní Irena snad čte myšlenky, a tak jen kývla hlavou a šla tím směrem, kam ukázala. Ano, byla to nejen krásná, ale i kouzelná zahrada. Vše zde štěbetalo a švitořilo, vonělo, a hlavně zde bylo takové zvláštní světlo, které vytvářelo dojem jakési pohádkovosti. S úlevou se posadila mezi rozkvetlé růže a zavřela oči.

„Vidíš, jak ses mýlila? Myslela sis, že jsou to jen naivní představy, že ty lépe víš, co je to duchovní cesta. Musíš vždy naslouchat svému srdci, to ti nejlépe poví, co je ryzí a pravé, a co se tak jen snaží tvářit. Ne rozumem, ale citem vše rozpoznávej. Neuč se složitě přebírat nedůležitými věcmi, ale nejprve hleď, abys mohla žít čistě a ušlechtile pro druhé.“

Co to jen bylo? Slyšela zde někoho mluvit, anebo se ta slova ozývala někde uvnitř v ní? Či snad na malou chviličku usnula?

Otevřela oči a spatřila před sebou půvabnou dívku, která jí podávala nádhernou sklenici, v níž byla šťáva z plodů této zahrady, jak říkala ta dívčina. Paní Blanka poděkovala a s chutí se napila. Bylo to nesmírně lahodné a občerstvující, jako vše, co zde prožívala.

Slečna Magdalena se za chvilku vrátila, aby odnesla sklenici.

„Chutnala vám naše šťáva? To vyrábí paní Marie. Ona má pro to velký dar.“

Paní Marie! „Paní Marie je zde?“ zeptala se ještě rychle, než Magdalena odešla.

„Ano,“ řekla jen v krátkosti půvabná Magdalena a již odbíhala pryč ke své práci.

„Musím paní Marii najít a omluvit se jí. Vše jí to musím říci. Bude to hodně těžké, jak to jen povědět, vždyť ani sama nevím, proč jsem na ni tak zapomněla. Ale musím, musím dostat ten balvan ze svého srdce.“

A tak měla paní Blanka před sebou velmi těžké prožívání. Věřte, že přiznat před druhým člověkem svou chybu není lehké. Vyžaduje to odvahu a čisté srdce. To nedokáže každý, aby přiznal, že se mýlil. Avšak dobré chtění a čistá touha vše napravit je silným pomocníkem a dobrým rádcem. A tak mohla paní Blanka nalézt paní Marii a vše jí povědět. A k velkému úžasu paní Blanky se paní Marie vůbec nezlobila, jen se usmívala a byla ráda, že paní Blanka našla své srdce a svůj hloubavý rozum nechala tam daleko, stejně jako rozumové studium duchovních věd.

Když se pak ještě procházela paní Blanka s paní Marií touto nádhernou zahradou, zastavily se spolu mlčky u jedné z krásně vyřezávaných tabulí, které byly mezi záhonky. Na této tabuli bylo napsáno:

 

 

Ježíš pravil:

„Blahoslavení ti, kteří prostě přijímají Pravdu, neboť jejich jest království nebeské.

Nehloubejte a nemudrujte o slovech mých, neboť tím byste nikdy nedošli konce. Nemluvte se svými spolubližními o tom, co se vás v nich dotklo, neboť oni jsou jiného druhu. Vyňali by z nich jen to, co jim je vlastní, a vás by tím zmátli!“

Martina Š.