Hledání pravé cesty

17.10.2011 17:55

 

„Pane, pomoz, jsi-li skutečně!“

„Bůh neexistuje, jinak by nedopustil, abych takto trpěl!“

Takto a podobně slýcháme volat trpící v nouzi. Reptají na svůj osud a trápí se na dno své duše. Vnímají svět jako oblast plnou utrpení a jako slzavé údolí. Říkají si, že ostatní se stejně nemají o nic lépe a vidí, že mnohé stíhají  také těžké události,  jako jsou nemoci,  finanční a majetkové problémy či  problematické vztahy. Všude vládne disharmonie, roztříštěnost a  nespokojenost, rozléhá se reptání, žalování na osud  a žalostné bědování. Lidé již přestávají věřit ve spravedlnost, neboť vidí, že i lidi dobré vůle stíhá těžký osud. Na druhou stranu se však pomalu zvedá vlna naděje a my slýcháme nadšená slova  o transformaci, přeměně, která brzy nastane nebo již probíhá.

Ale jak ve víru toho všeho najít sama za sebe správnou cestu, jak se udržet pevně na nohou, aby námi neotřásaly zmatené události, které na nás média doslova chrlí?

 Cestou, která nás může provést bezpečně vším zmatkem, špínou a falší, je cesta, která začíná hluboko v naší duši. Musíme sáhnout do nitra své duše, vrátit se zpět tam, kde je naše ryzí podstata, neboť vír moderního uspěchaného světa nás strhl s sebou, a my se musíme  naučit čistě a správně naslouchat skutečnému hlasu svého nitra, svého skutečného já, které cítíme u srdce. Tam můžeme nalézt  spojení se svým duchem, jenž jest prapodstatou naší bytosti. Je to náš duch, který obléká pozemské tělo pouze na nějaký čas, aby mohl putovat pozemskou plání, učit se a dozrávat.

Stvořitel daroval lidskému duchu Zemi, kterou bytosti přírody s láskou připravily, aby ji člověk mohl moudře užívat a aby se stala dočasným místem pobytu v jeho věčném bytí. Na Zemi má nesčetně možností, co a jak prožívat. Jak hospodařit, jednat s druhými a jak hledat vztah ke Stvořiteli. Země mohla být již dlouhý čas rajskou zahradou, nádhernou modrou planetou, kterou  budou spravovat šťastní a moudří lidé. Lidem byla na počátku svěřena čistá, panenská, plná bohatství. Člověk se měl za pomoci bytostných a duchovních pomocníků a nám zapomenutých světlých sil učit správně užívat jejích darů. Měl se stát na Zemi moudrým správcem. K lidem se shůry snášely nespočetné pomoci, světlé nitky, kterých se měli chopit a s jejich pomocí krok  za krokem uzrávat, učit se, vše kolem sebe zušlechťovat, a tak stoupat vzhůru.

Lidé však postupem času začali být příliš pyšní na svůj rozum.  Mysleli si, že nepotřebují žádných rad ani pomocí od nikoho, a už vůbec ne od nějakých neviditelných pohádkových sil. A tak se lidé a s nimi i Země začala vzdalovat od pomáhajících proudů oněch světlých sil, od východiska vší moudrosti, lásky a spravedlnosti, od Boha. Nyní si lidé, dosud pyšní na své vynálezy a chytrost rozumu, musí vypít svou číši rmutu, kterou sami za tisíciletí své špatné vlády na Zemi naplnili.

Jedinou cestou z tohoto zmatku je nalézt opět čistý cit, kterým k nám promlouvá z našeho nitra náš duch. Hledat svým nitrem usilovně skrze trnité křoví onu dlouho nepoužívanou, dávno zavátou cestu, která vede vzhůru. Cestu poctivého dobrého chtění, cestu harmonie, lásky, čistoty a spravedlnosti. Naše svědomí a náš vnitřní hlas, pokud se mu opět naučíme naslouchat nezkaleně, nám v každé situaci napoví.

Hlavní věcí však je, naučit se poznávat pravěčný tep Stvoření, ony prazákony, které jím odevždy pulsují a je udržují . Neboť ony vše, co se v souladu s nimi harmonicky spoluzachvívá, podporují a vše rušivé a kalné samočinně v rámci udržení zdravého života setřásají. Nyní je tím jediným, kdo Stvoření narušuje a je tak jen přítěží, člověk. On se musí nyní urychleně naučit sladit své konání s pravidly, která pro všechny světy platí, stejně jako žák ve škole. Ten, kdo neposlouchá, je potrestán. Avšak zde není nikdo, kdo by byl oním trestajícím, neboť Stvoření je tak moudře zařízeno, že každý sám samočinně musí sklidit to, co zasel, ať již to bylo v tomto životě, nebo v dávných časech jeho nesčetných předešlých životů.

Snažme se opět nalézt ono dávno zapomenuté a nepoužívané propojení se zářivými světlými pomocemi, bytostmi a proudy. Vyčistěme své nitro, a prostě čistě důvěřujme světlému vedení shůry. Není tím myšlená jakákoli náboženská slepá víra. Stvoření je živoucím dílem a chce podporovat v nitru živé, radostné, čistě a svobodně myslící lidi.

Lidé se na nic neptají a dělají vždy to, co vymyslí jako to nejlepší. Ale v moudrém řádu Stvoření jsou mnohé cesty a pomoci pro nás až zázračně nachystány, a člověk, pokud chce být ve Stvoření úspěšným, tedy prospěšným tvorem, musí se naučit nejprve ptát, která cesta je v moudrém řádu světů pro něj s požehnáním a všemi pomocemi  přichystána. Žádný člověk sám nepřehlédne, co je v dalekosáhlém úhlu věčnosti nejlepší, aby udělal.  Neptá se a jedná  sám za sebe. Potom se  však diví, proč i s dobrou vůlí a chtěním k ušlechtilému cíli stále naráží.

Než uděláme nějaký krok ve svém životě, ptejme se nejprve v modlitbě: „Pane, jakou cestou se mám vydat?“  To je jeden krok. Pokud pak v nitru cítíme odpověď, máme pak po oné cestě neochvějně kráčet. Osobnosti, které dokázaly veliké věci, jasně cítily a byly v nitru pevně přesvědčeny, že cesta, kterou půjdou, je správná. I když to mohlo být mnohdy proti všem rozumově vykonstruovaným radám a současným ustáleným názorům, setkaly se s nevídanými, až zázračnými pomocemi, požehnáním a cítily za sebou stát mocnou sílu shůry, která je provází a jež jim dá překonat všechny překážky.

Nádherným příkladem z dnešní doby je Matka Tereza. Věřila, že její kroky vede Ježíš. Naslouchala jeho hlasu a nechala se jím vést. I když byla její  rozhodnutí  někdy i v rozporu s dosud navyklými způsoby společnosti a církve a lidé nevěřili, že něco, čeho by chtěla dosáhnout, by skutečně šlo uskutečnit, nakonec  přeci jen dosáhla svého cíle, a to s  trvalou srdečností a neuhasínající soucitnou láskou v srdci.  

Každý z nás má schopnost slyšet hlas svého citu, díky kterému můžeme naslouchat moudrým radám nádherných světlých bytostí, které se k Zemi snáší, aby lidem pomohly k přeměně. K přeměně, která však nebude již po tolikáté krokem do tmy a nejistoty, ale bude to proměna ducha, do pravého bohulibého života, který vyžaduje radostný čin, laskavé vřelé srdce a mocnou touhu po Světle  a Pravdě. Pravdu a Světlo, které sytí našeho ducha a hasí jeho žízeň, nalezne každý ve vroucí modlitbě a v otevření svého nitra blahodárným léčivým a osvěžujícím proudům shůry.

Jedině s kotvou, kterou se drží náš duch ve světlých výšinách , současně však s nohama pevně na zemi, můžeme bez úhony a s jistotou proplout dnešní dobou, kdy vše vře a kal, který byl dosud usazený se dostává na povrch a je všem zřetelně viditelný. Všechny nectnosti a hrubé chyby doslova bijí do očí a jakoby volaly: „Vidíte to, lidé? Nebuďte slepí! Probuďte se konečně a začněte nový lepší život!“ V tomto smyslu bude v době soudu, který je dávnými proroky zvěstován, zlo sloužit Světlu.

A tak hlavu vzhůru, nic není ještě ztraceno. Tato neopakovatelná jedinečná doba nám dává úžasnou možnost probudit se, proměnit a kráčet s čistým štítem vzhůru z tohoto zmatku. Ledová krusta, která vše dlouho svírala a znemožňovala zásadní změnu, je nyní proražena a vše se valí, vlní, vře a mění. Berme to jako úžasnou jedinečnou možnost pro svou přeměnu, pro nádhernou a dlouho očekávanou  očistu své duše.

 

M.M.