Kouzlo svaté noci

24.12.2014 17:59

V tento sváteční čas přijměte od nás jako vánoční dárek divadelní hru, která se odehrála o zimní zahradní slavnosti v Zahradním dvoře Listen.

 

Kouzlo svaté noci

Vypravěč:

Milí přátelé, pojďte s námi nahlédnout do neviditelného tkaní  Božího působení, kdy musí každý  pozorovatel státi v úžasu nad nezměrnou Láskou a milostí, která se snáší nade všemi lidmi a vede je k poznání smyslu veškerého bytí. Jen trpělivá a chápání pozemského člověka tak vzdálená Láska Boží, nabízí i těm nejsvéhlavějším duším neustále možnost nastoupení pravé cesty, cesty Pravdy a záchrany z pout, kterými se dnes a denně přikovávají k Zemi.

 

Mocný, hluboký hlahol kostelního zvonu  oznamoval všem lidem klekání. Dnes však bylo cosi jímavého v tomto tónu. Zachvívalo se v něm cosi, co duše lidí tak teskně rozechvívalo.

Hluboké bělostné závěje křehkého sněhu pokrývaly celý kraj a halily jej do slavnostního hávu. V tento zimní čas bylo navečer takové ticho, že hospodář, jenž vyšel ven, aby nanosil něco suchého dříví z přístěnku, mohl slyšet šustot snášejících se bělostných vloček. V tento den seděli všichni lidé ve svých chalupách u příjemně praskajících kamen pospolu se svými nejbližšími. Sváteční atmosféra naplnila duše všech. Otcové předčítali z písma svatého svým rodinám, které zbožně naslouchaly u slavnostně prostřeného stolu. I do těch nejchudších chalup se v tento den sneslo očekávání něčeho posvátného, nádherného, co naplňovalo jejich duše i v jejich bídě štěstím. Ano, Ježíšovo poselství Lásky se v tento den opět stávalo živým. Každý myslel na druhé, aby jim mohl udělat byť i nepatrným dárkem radost. Děti sedíce těsně vedle sebe na lavici u kamen naslouchaly, zda neuslyší zvonění a zda k nim snad přeci jen letos také nepřijde Ježíšek, který prý nosí dětem v bohatých rodinách dárky.

 

Honosnému panskému domu který stál za lesem uprostřed rozlehlých sadů a zahrad se zřejmě jímavé kouzlo dnešního večera zdaleka vyhnulo. Mladá paní domu, která žila osaměle uprostřed svého bohatství obklopena sloužícími, chtěla mít za každou cenu vše skvěle uklizeno a nablýskáno. Hospodyně v kuchyni měla plné ruce práce a snad ani do rána by nestihla nachystat všechna vybraná jídla, která si paní naporoučela.

 

Obraz první

Služebná Rózi v kuchyni rychle míchá těsto v míse a cinká nádobím.

Vchází naparáděná paní domu a spustí lamentaci:

Paní: „Tak ať to zase nepřipálíš, Rózi! (dívá se do hrnců a ochutnává) Ta nádivka musí být křupavoučká!"

Rózi:  "Ano, madam."

Paní: "Ukaž, co to máš, ty nemehlo!"

Rózi: "Prosím. Paní."

Paní: "Ty děláš teprve těsto na vánočku?  Rozinky do vánočky se musí hodinu máčet v rumu! No, to jsem zvědavá, jak to chceš do večera stihnout!"

Rózi se vždy lehce pokloní: " Budu se snažit ze všech sil, má paní."

 

Sluha Matěj přiběhne a volá: „Má paní, má paní, koledníci přišli! „

Rózi se rozzáří : „Můžeme jim dát ty voňavé perníčky, napekla jsem jich včera dostatek.“

Paní: "Nikam!"

Rózi špitne: "Ale paní, je zvykem, že děti chodí koledovat…"

Paní: "Ta holota líná by z člověka chtěla sedřít kůži! Vánočních svátků využívají na to, aby takto žebrali. Vyžeťe tu chátru! Nejsem tu od toho, abych je živila! Mám na starost dost hladových krků."
Rózi s Matějem smutně sklopí hlavy.

Paní: "A ty, Rózi se neopovažuj napříště péci bez mého svolení více, než ti nakáži!"

 

Oba postávají.

Paní: "Tak šup šup, do práce! (Na Matěje) Už jsi vydrhl všechna mramorová schodiště?"

Matěj: "Ano, má paní."

Paní: "Raději to po tobě půjdu zkontrolovat.

 Nachystej mi nejlepšího koně a vůz! A ty slavnostní postroje. Vyjedu si dnes na večerní mši do města. Ať Franz vidí, že se obejdu i bez něj."

Matěj: "Ale má paní, vždyť kočí zde dnes není."
Paní: „No a co? Pojedu sama.“

Matěj: „Ale má paní, pojedete lesem a cesty budou nyní v tomto počasí zaváté.“

Paní: „ Řekla jsem!“

A rázně odchází. Rózi šeptá Matějovi: " Od té doby, co jí opustil pan Franz, je ještě zatrpklejší a její srdce je jako z kamene.“

Matěj: „Nedivím se mu, také bych s ní nevydržel, i když je tak bohatá.“ 

A odcházejí po své práci.

Konec obrazu

 

Vypravěč:

Kůň  na dvoře hrabe kopyty a vesele ržá. Matěj se míhá kolem a kontroluje pevnost otěží, řemenů a promazává kola vozu. Paní se nastrojila do drahých kožešin. Po mužském způsobu sedne na kozlík a práskne bičem, jehož zvuk prořízne večerní ticho. Mrzne jako když praští a bělostný sníh křupe pod koly vozu. Pro koně je cesta náročná, neboť napadlo mnoho čerstvého sněhu a bič netrpělivé paní švihá nad jeho hlavou. Trpělivé zvíře dělá co může.

 

Mrazivý vzduch štípe do tváří, ale paní se těší, až se ukáže mezi městskou společností, aby dokázala, že není závislá na muži a že si dokáže vše zařídit i bez něj. Povoz vjel do lesa, kde bylo v této tmě tajemno a nevlídno. Mihotavé světélko lucerny jen tak tak osvětlovalo cestu. Na srdce paní se kladla jakási neblahá předtucha. Snad se přeci jen neměla pouštět touto cestou sama. Již aby byli venku z tohoto lesa. O to více hnala koně vpřed. Ten běžel, co mu síly stačily, ale vůz za ním klouzal jako sáně…

 A v poslední zatáčce se to stalo...

 Vůz sjel jedním kolem z okraje cesty a celý se v jednom okamžiku převrhl do příkopu u cesty. Vůz se uvolnil z postrojů a splašený kůň běžel kamsi do tmy.

Vítr skučí v korunách stromů, ale jinak není nikde slyšet ani hlásku. 

 

Paní nejprve rozzlobeně, pak již zlomeným hlasem:

"To snad ne, to snad ne, co teď budu dělat? Tady sama uprostřed lesa bez koně. Proč se to muselo stát zrovna mě?  Co si jen počnu, co já si jen počnu?

Les už není dlouhý. Zkusím se dát pěšky po cestě. Snad jí najdu v této tmě. Alespoň nad sebou vidím, kde jsou koruny stromů dále od sebe, tudy povede asi cesta. Domů pěšky nedojdu. Musím jít do vesnice a řeknu jim, aby mě hned dovezli domů. Kdoví, jestli mají ti nuzní chalupáři alespoň koně a vůz.

Můj plán mi nevyšel, Franz si teď bude myslet, že držím kvůli němu smutek a straním se společnosti. Ne, já mu dokáži, že se obejdu i bez něj.

Ach, ten sníh, zapadám až po kolena! Je to tak vysilující. …skučení větru…

 

Už nemohu, ne, už nemohu. Alespoň chvilku si moci lehnout, na chvilku přivřít oči v bílé závěji. Ne, ne, to už se stalo mnoha lidem a již je nikdo nevzbudil. Musím, musím dál. ..

Tam, tam v dáli, co… snad je to světélko? Ano, ano, už budu blízko vesnice. Až lidé uvidí, kdo jsem, hned mi pomohou. Ach, můj drahocenný kožich. Je celý zasněžený, jsem jako lední medvěd, takto lidé nepoznají, kdo jsem. Nejbližší chalupa je na stráni pod lesem. Nepůjdu po cestě, ale vezmu to nejkratší cestou.

Už vycházím z lesa… Ach ne, pod lesem jsou závěje hluboké po pás. Zapadla jsem. Nemohu ven! …

 Ach, jak hrozné pomyšlení. Umrznout kousek od lidí o vánocích. Ne, ne, prosím, jen to ne!

 Lidé v kostele se modlí k Ježíši. Prosím, Ježíši, jsi-li skutečně, pomoz, pomoz, jinak jsem ztracena!"

 

Vypravěč:

 Z nejbližší chalupy vychází člověk, aby se podíval, jak se v tomto mrazu daří zvířatům ve stáji. Tu zbystří. Zdá se mu, jakoby k jeho uchu od lesa doléhalo jakési slabé volání o pomoc. Skučení větru mu však znemožňuje dobře slyšet. Myslí si, že se mu asi jen něco zdálo. Leč pes Baryk se se štěkotem rozběhl k lesu, ale daleko nedoběhl, neboť hluboká závěj jej brzy uvěznila ve svém náručí. S kňučením ale přesto s rozhodným výrazem se vrátil ke svému pánu. Pan Bajer už nebyl na pochybách. Věděl, že se na Baryka může spolehnout, neboť již často poznal, že má jeho pes bystré smysly. Zavolal do dveří chalupy, že se vrátí za hodinu, aby na něj počkali s večeří. Vzal si teplý kabát, rukavice a lopatu. Děti se dívaly za tatínkem z malých okýnek chaloupky a věděly, že se jistě přihodilo něco vážného, jinak by tatínek o svátečním večeru neodcházel do tmy. Babička jim začala vyprávět  vánoční pohádku o Svaté noci v Betlémě a o tom, že o vánocích se Láska Boží snáší k zemi, aby vešla do lidských srdcí. Vyprávěla, že tato láska dokáže i zázraky. Děti poslouchaly a ani nedutaly.

 

Obraz druhý

Vypravěč:

Čas při babiččině vyprávění ubíhal rychle. Dětem zářily oči. Představovaly si, jak zázračné děťátko musel Ježíšek být. Tu uslyšeli veselé Barykovo štěkání.

Markétka: „Babičko, tatínek už je tady!“

Babička vzhlédla ke dveřím a spěšně vstala ze židle. Děti se také přiběhly podívat. Ve dveřích se objevil pan Bajer vedouce promrzlou ženu zabalenou  v teplé šátky.

Babička: „Petře, co se stalo? …Pojďte honem dál, jen pojďte. Jste celá promrzlá. Marienko, uvař paní horký čaj se skořicí!“

Marienka: „Ano, babičko, už běžím.“

Babička: „A ty, Jeníku, přilož suché chvojí do kamen.“

Tatínek: „ Našel jsem jí pod lesem v závěji, zdálo se, že už ani nedýchá. Zaslechl jsem slabé volání, ale než jsem se dostal až nahoru, myslel jsem, že už je snad pozdě.  Závěje mi místy sahaly až do pasu.“

Babička ženu vede ke kamnům a opatrně jí podává teplé houně.

Marienka: „Tady je horký čaj, jistě vás zahřeje."

Žena: „ Děkuji.“ Pomalu tiše upíjí čaj a rozhlíží se.

Tatínek:  „Než jsem odešel, chtěli jsme zasednout ke štědrovečerní večeři.  Markétko, nachystej ještě jeden talíř. (K ženě) Máme sice skromnou večeři, ale pro dobré lidi se vždy něco najde. Že babičko?“

Babička:  „Jistě že. Zvláště dnes na štědrý den máme býti ke všem tvorům štědří. Vždyť Ježíš nás učil lásce k bližnímu. I on sám nejčistší, vznešený chodil do zanedbaných chýší chudých, aby jim pomohl, aby nasytil jejich duše Světlem Pravdy. Vánoční čas je dobou, kdy může každý z nás otevřít svou duši paprskům Lásky Boží.“

Tatínek: „Tak pojďte, dáme se do jídla. Aby paní nabrala opět sil.“

 

Žena již chce jíst a hlasitě se dotkne lžící talíře, když tu vidí, jak všichni sepjali ruce a modlí se před jídlem.

Tatínek: „Vznešený nejvyšší Bože, v tento den přijmi náš dík, za vše, čeho se nám smí dostávat.

Děkujeme Ti za Tvého syna Ježíše, jehož jsi lidem poslal, aby opět nalezli cestu k Tobě.

Pošli prosím naši lásku a pozdravení naší milé mamince k Tobě do nebe. Máme jí všichni moc rádi.

Děkujeme i za život, který jen ze Tvé veliké lásky nemusel býti ztracen tam v hlubokých závějích a že jsme směli této ženě pomoci.“

Všichni:  „Amen“

Chytí se za ruce, uchopí i ženiny ruce a radostně si popřejí dobrou chuť. Žena ani nedutá, jen je vidět, jak na ní vše toto mocně působí.

 

Rozhovor u jídla:

Marienka:  „A babičko, proč ani v tento krásný den, kdy vzpomínáme narození Ježíška, nejsou všichni lidé k druhým hodní?“

Babička:  "Jak to myslíš, děvenko?"

Markétka jim skočí do řeči:  „Když jsme dnes byli koledovat, každý nám dal alespoň jablíčko nebo oříšky, ale ta bohatá paní z toho velkého domu za lesem nás nechala vyhnat.“

Jeník: „ Že prý máme jít žebrat jinam.“

Žena se ještě více zachumlá do svého šálu a nejraději by se propadla hanbou.

Babička: „ Inu, milé děti, ten, kdo má srdce zatvrzelé, k tomu nemůže proniknout čistý paprsek Boží Lásky, i když je sebezářivější.“

Markétka: „ A babičko, co se s takovým člověkem stane, až umře. Víme, že naše maminka směla odejít do nebe.“

Jeník: „Já nechci, aby tam musela být s takovými zlými lidmi, jako je ta bohatá paní.“

Babička: „ I jdi ty. Milý Bůh je nejen Láska ale i spravedlnost. Každému se dostane přesně podle jeho skutků. Dobrým lidem se vrací  dobro a zlým lidem zlo. Po odchodu z této země půjde každý  tam, kam si zaslouží. Možná ta paní není zlá, možná že je jen smutná, že jí odešel manžel, a kvůli této bolesti uzavřela své srdce Lásce.“

 

Marienka: „ A babičko, když byl tatínek pryč, říkala jste, že se dnes dějí zázraky. A že láska je mocnou kouzelnou silou, která všechno zlo přemůže.“

Markétka: „Ano, babičko, možná, že k této paní přeci jen dnes zavítá paprsek Boží lásky a ona jej již navždy přijme do svého srdíčka. Než půjdu spinkat, tak se za ní pomodlím.“

Tatínek: „ Vy moje milé děti. Vidím, že ve Vašich srdíčkách již Láska plane mocným plamenem. Dokázaly jste zlo oplatit Láskou. U takových lidí přebývá vždy radost a štěstí. Pojďte, zdálo se mi, jestli snad kolem našeho domu nešel Ježíšek.“

A děti odběhly.

 

Babička se usmívá na paní a chytí jí za ruce řkouce: „ Dnes je velký den. Zázraky se skutečně dějí. Vám takový zázrak zachránil život.“

Žena ochraptělým hlasem:  „Jste ke mně tak dobří. Ještě nikdy jsem se nesetkala s tak hodnými lidmi. Ze srdce vám děkuji.“

Babička:  „Jistě je kolem vás mnoho dobrých lidí, ale nesmíme zapomínat na to, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.  Zaséváme li lásku a dobrotu, vždy se nám vrátí.“

Žena se nakloní k babičce a důvěrně se jí ptá polohlasně s velkou obavou: „ A co ten, kdo žádné dobro dosud nezasil?“

Babička: „Inu, tomu se vede moc zle. Ale milá děvenko, ani pro něj není nikdy pozdě. Pokud skutečně chce, může začít hned teď. Své špatné skutky může vždy napravit.

Žena: „Skutečně je to tak?"  ... Z hluboka si vydechne a s nádechem úlevy a radosti v hlase zvolá: "Ach, to jste mi dala ten nejkrásnější dárek k vánocům!“

Babička: „ Láska Boží je nádhernou mocnou silou, proč se jí uzavírat, když je nám jen  ku pomoci? Otevřete jí v dnešní den dokořán své srdce. Bůh Vám dnes dal novou možnost začít nový život, vždyť jste se skoro podruhé narodila.“

Žena dojata pláče Babičce v náručí. „Ach babičko, opět cítím ve svém nitru teplo lásky. Z celého srdce Vám děkuji“

Babička: „Poděkujte vznešenému Stvořiteli. To díky němu se nám všeho dostává.“

 

Děti přiběhnou s dárky: „Babičko, tatínku, našli jsme dárečky. Ježíšek byl až tady u nás!

Marienka běží k babičce, Markétka k ženě a Jeník k tatínkovi:  „Podívejte, podívejte a ukazují jim nové rukavice.“

Tatínek: „Tak, už je čas na spaní. (k ženě) Venku se ještě více rozchumelilo, budete u nás muset přenocovat.“

Babička: „ Rozestelu Vám ve své komůrce. My se s dětmi poskládáme v kuchyni na lavici.“

Jeník: „ Můžeme spát na zemi u kamen? Prosím!“

Tatínek:  „Ano, dneska smíte.“

Děti:  „Dobrou noc.“

Všichni: „ Dobrou noc.“

 Babička ženu odvádí.

 

 

Ráno budí tatínek děti: „Děti děti, vstávejte! Našel jsem jedno veliké překvapení. Včera jsme si  v té chumelenici ani nevšimli, že  Ježíšek  pro vás nechal ještě něco ve stodole!“

Děti vyskočí. Markétka: „ Musíme ještě vzbudit tu paní, třeba tam nechal něco i pro ni!“

Tatínek: „ Paní jsem ráno odvezl domů.“

 Když děti odběhly, řekne babičce: „Paní nám, babičko ještě jednou ze srdce děkuje. A zve nás k sobě na návštěvu.“

Babička se vědoucím úsměvem podívala na tatínka. „Včerejšího dne jsme mohli býti svědky opravdového zázraku. Láska Boží opět proměnila jedno lidské srdce.“

Děti přiběhly radostně nesouce veliké dárky:  Jeník auto, Markétka panenku, Marienka kabátek a donesly i babičce krásný šál a knihu a tatínkovi krásná dláta na vyřezávání."

Jeník: „Tady jsou dárky i pro vás.“

Maria: „ Jé, babičko, ten vám sluší!“

Markétka: „Takové bohaté vánoce jsme ještě nikdy neměli. To se maminka v nebi jistě raduje s námi.“

 

M.M.