Není na světě bylina, aby na něco nebyla

02.11.2011 22:44

 

Byly jednou dvě kamarádky: Bětka a Zdenička. A byly to opravdové kamarádky, jak se patří. Nikdy se nehádaly a když jedna dostala novou hračku, pěkně ji té druhé půjčovala. Někdy si hrály u Zdeničky, jindy u Bětky, byly stále spolu a někteří sousedé ani nevěděli, ke kterým rodičům která holčička vlastně patří.

Bětka a Zdenička vyrůstaly jako dvojčata, stejně se česaly a chtěly chodit podobně oblečené... ale přece byla každá jiná. Tím nemyslím to, že Bětka měla hnědé oči a Zdenička modré. Rozdíl byl v něčem jiném: Bětka se rychle učila, už od malička si snadno pamatovala každou básničku a už  před tím, než šla do školy, se uměla podepsat. Zdeničce naopak trvalo dlouho, než se něco naučila a stále si nemohla zapamatovat, na kterou stranu se píše Z. Dokud byly ještě ve školce, nikomu to nevadilo, ale když přišly Bětka se Zdeničkou do první třídy, nastalo Zdeničce trápení.

Paní učitelka řekla třeba: "Tak, děti, dnes se naučíte krásné rovné čáry, aby vám později šla pěkně psát písmenka."

Bětka se za malou chviličku hlásila, že už to má hotovo a když se paní učitelka přišla podívat, ukázala Bětčin sešit všem dětem:

„Tady se, děti, podívejte, jak má práce vypadat: jedna čárka jako druhá." A už psala Bětce do sešitu velkou jedničku.

Zdenička se snažila, na každé čárce si dala tolik záležet, a přece se jedna čárka nakláněla dopředu, jiná dozadu, jedna byla trošku křivá, další nedosáhla na linku... celý řádek pak vypadal jako rozbitý plot. Zdeničce to bylo moc líto a měla i trošku strach - co řekne paní učitelka, nebude se zlobit?

Ale paní učitelka viděla, že se Zdenička moc snažila a pěkně se na ni usmála:

"Nic si z toho, Zdeničko, nedělej, že tě ručka ještě nechce moc poslouchat, však ona se to naučí..." A natiskla pod ten rozbitý plot usměvavé sluníčko.

Nebyly to však jen čárky, co se Zdeničce nedařilo. Ještě štěstí, že paní učitelka byla moudrá a zkušená a dobře věděla, že každé dítě je jiné. Hlavní je, aby se Zdenička snažila ze všech sil a jestli se něco naučí dříve nebo později, na tom přece tolik nezáleží.

Zdeničce však přece bylo líto, že se tolik namáhá, tak se snaží, ale stále to není nikde vidět.

A pak se to stalo: paní učitelka dostala chřipku a musela zůstat doma. Místo ní první třídu učila paní učitelka Nováková. Chudák Zdenička a s ní i všechny další děti, které byly pomalejší nebo kterým něco nešlo. Paní učitelka  Nováková nechtěla vidět, jak se všichni snaží, viděla pouze, že se jim práce nedaří a moc se zlobila. Zdenička se už bála něco říct, aby to snad nebylo špatně a když byla vyvolaná, aby přečetla písmenka, jen sklopila hlavu a mlčela. Paní učitelka Nováková  se zlobila tím víc a řekla chudince Zdeničce, že není k ničemu. (Vidíte, děti, všichni dospělí nejsou tak moudří a zkušení, jak by měli být!)

Cestou ze školy Zdenička plakala. Velmi ji trápilo, že jí paní učitelka řekla, že není k ničemu, vždyť se přece tolik snaží!  Bětka Zdeničku těšila a rozveselovala, jak nejlépe dovedla, ale nebylo to nic platné. Ještě, že už byl pátek, a Zdeniččin tatínek zavezl obě děvčátka k babičce. Babička to byla vlastně jen Zdeniččina, ale „babičko“ jí říkala i Bětka a babička je měla obě dvě stejně ráda.

Byl konec září, svítilo sluníčko a babička vzala děvčata na krásnou vycházku.

 

„Dobře se dívejte kolem cesty, máte lepší oči než já, potřebovala bych najít pěkný truskavec.“

„Truskavec, babičko? Co to je? To je nějaká houba?“ Ptala se udiveně Bětka.

„Ale Bětko,“ rozesmála se babička,  „truskavec je přece léčivá bylinka, podívej, tady zrovna roste.“

„Babičko, tohle že je bylinka?“ Divila se i Zdenička. „Vždyť je to plevel, když s maminkou čistíme chodník, tak ho vytrháváme.“

„Máš pravdu, Zdeničko,  truskavec často roste mezi dlažbou, protože mu nevadí, když po něm lidé šlapou. A přece je léčivý: čistí krev, pomáhá při kašli, hojí rány... říká se přece: není na světě bylina, aby na něco nebyla.“

„Babičko a je to pravda?“ Zdenička se rozhlížela po rostlinách kolem. „K čemu je třeba řebříček?“

„A k čemu je jetel?“

Sotva babička dopověděla, už se Bětka se Zdeničkou ptaly na jinou rostlinu a jmenovaly stále další a další. Babička toho o bylinkách věděla hodně, ale u některých si nebyla jistá a slíbila, že se večer podívá do knížek.

Bětku i Zdeničku moc překvapilo, jak mohou být rostliny užitečné a když už si nemohly

na žádnou vzpomenout, napadlo Bětku:

„A co obyčejná tráva, babičko, také je léčivá?“

"O tom, Bětko, nevím, ale to ještě neznamená, že tráva léčivá není. Ale i kdyby nebyla, stejně je moc důležitá a užitečná. Vždyť co by jinak jedly srnky, králíci, ovce, krávy... na světě přece není nic "k ničemu."“

Zdenička zesmutněla: „Babičko, ale je: paní učitelka  Nováková  mi dnes řekla, že já nejsem k ničemu.“

„Z toho je, Zdeničko, vidět, že tě ta paní učitelka vůbec nezná.  Že ti učení ve škole nejde tak dobře jako ostatním dětem, to přece ještě nic neznamená. Každý je šikovný na něco jiného. Jen si vzpomeň, když byla teta Marta nemocná a vy s Bětkou jste mi pomáhaly opatrovat malého Pavlíčka...  kdo mi vždy řekl, co Pavlíčkovi chybí, když jsem nemohla přijít na to, proč pláče?  Kdo ho tak pěkně choval a vozil v kočárku? To jsi byla ty, naše šikovná Zdenička. Bětka si zacpávala uši, když Pavlíček začal plakat. To víš, každý malým dětem nerozumí tak dobře jako ty...“

     Zdenička se rozzářila jako sluníčko: "Jéje, opatrovat  miminka, to je přece to nejkrásnější na světě."

„Pro tebe, Zdeničko,“ řekla babička, „já se raději starám o větší děti, se kterými se už domluvím. Ty se ale domluvíš i s miminky, viď? Jednou z tebe třeba bude ošetřovatelka a budeš opatrovat  miminka. To je přece moc důležitá a užitečná práce.“

„Babičko, to bych si přála ze všeho nejvíc,“ těšila se Zdenička.

„A co já, babičko, jak můžu být užitečná já?“ Chtěla hned vědět Bětka.

     Babička se usmála: „Ale Bětko, já přece nevím všechno a knížky mám jen o bylinkách, o holčičkách ne. Neboj se, však ono se to ukáže. Každý člověk má nějaký dar, kterým může a má být užitečný.“

Obě děvčátka by se babičky nejraději začala vyptávat, jaký dar má dědeček, maminka, tatínek, paní sousedka, jaký dar má ten pán, co ho prve potkaly, ale Bětka i Zdenička dobře věděly, že o jiných lidech babička nerada mluví a tak jen tiše kráčely polní cestou a myslely si:

„Jak jen je to na světě moudře zařízeno: není na světě bylina, aby na něco nebyla - a také každá holčička i kluk, každý jsme užiteční a potřební.“ A Zdenička už vůbec nebyla smutná.

Ve škole se Zdenička stále snažila, jak nejvíc mohla a až vyrostla, stala se z ní skutečně ošetřovatelka. Teď pracuje v jedné velké nemocnici a stará se o miminka. Když nějaké malé děťátko nechce jíst nebo moc pláče, sestřičky i lékaři hned volají paní Zdeničku. Paní Zdenička to totiž s miminky umí ze všech nejlépe.

 

 

H.N.