Nuha

20.01.2015 23:21

 

Velká a pustá zdá se země. I měkká a teplá, jak konejšivá náruč matky. Již bílé světlo zalilo krajinu a její dech se chvěje v očekávání prvních paprsků slunce.

Dravec kroužící ve výšinách shlíží dolů do kraje. Není vidět nic než poušť, hory zlatavého písku třpytící se ve vycházejícím slunci. Snad v dáli za obzorem je místo, skýtající odpočinek a úlevu ve svém chladivém stínu.

Bystrý zrak orla nenachází žádný bod, na kterém by spočinulo jeho oko. Vzduch, který se začíná ohřívat, podepírá jeho křídla a ta ho vynášejí výš a výš.

 

V tom jeho oči upoutaly stopy v písku. Stopy, které vyrostly uprostřed pouště. Orel mohutně zamával křídly a jakoby čekal jen na tento povel, vydal se v letu po stopách. Nehledal dlouho. Za první dunou uviděl ženu, oděnou ve žlutý šat, jak sestupuje pomalu písečnou strání držíc za ohlávku bílého velblouda. Ještě jednou orel zamával svými mohutnými křídly a jeho ostrý hlas proťal ticho.

 

Žena se zastavila. Zvedla oči k obloze. Na tváři se jí objevil úsměv a zvednutím ruky pozdravila přítele. Chvíli sledovala odlétávajícího orla a pak se vydala týmž směrem. Slunce pomalu stoupalo po obloze a teplo bylo již citelně znát. Žena však neustávala v chůzi znajíc přesně cíl své cesty. Ještě víc se zahalila do svých závojů. Písek začínal nepříjemně pálit a když cítila, že ji zraňuje nohy, vysedla na velblouda a pokračovala v cestě. A velbloud jde svým pomalým krokem, trpělivě a oddaně, nesouc svou paní k obzoru. Jeho hřbet je široký a pohodlný, žena si může odpočinout a načerpat sil. Rytmický pohyb tělo uspává a duše vzpomíná na svůj domov.

Slunce se již naklánělo k obzoru, když v tom se zvíře zastavilo, trhlo sebou a nepokojně zafrkalo. Žena se probrala ze spánku a otevřela oči. Před sebou zahlédla oázu a již sama ucítila vůni vody a palem. Sestoupila na zem a ze zavazadla vyndala čisté šaty. Upravila si vlasy a skryla je pod závoj. Pak sklonila hlavu a vroucně se modlila. Její duše se otevřela, proud síly a světla ji zahalil a zároveň posílil a občerstvil její duši. Děkujíc vstala, pohlédla do velkých velbloudích očí a se slovy „Bi smillá“ vykročila k oáze.

 

Když dorazila k prvním stromům, slunce již zapadlo a soumrak se měnil v noc. Byla překvapena, jak rychle tato změna nastala. Prodírala se stromovím a keři. Náhle ucítila kouř a zaslechla mužské hlasy. Zastavila se a poslouchala. Byly to hlasy tvrdé, zvyklé poroučet. Byla v nich panovačnost a neznalost odporu. Zaposlouchala se ještě víc. Ne nemýlila se. Nebyla tam zloba a hrubost. Položila si ruku na srdce a tiše vydechla.

 

Pane, vím proč jsem tady“. Vykročila.

Stromy se pomalu před ní rozestoupily a její nohy pohladila hebká tráva. Spočinula na mýtině, uprostřed ní hořel oheň, kolem kterého seděli muži v dlouhých bílých oděvech. Dále od velkého ohně hořelo ještě několik menších, kolem kterých pobíhaly ženy a zřejmě připravovaly jídlo.

 

Když muži spatřili vetřelce, vyskočili a ruce jim sklouzly ke zbraním, které měly zastrčeny za pasem. Černé oči jim divoce zaplály v očekávání boje. Zjištěním, že příchozí je žena, trochu se uklidnili. Zůstali stát a divokost v jejich očích pomalu mizela, ale ostražitost je neopouštěla. Když žena uviděla, že upoutala jejich pozornost, pomalu vykročila k ohni. Spod dlouhých řas pozorovala muže, jak jejich ruce klesají, pouštějíc své zbraně. V jejich očích bylo tolik otázek a v jejich duších zmatek. Když se přiblížila k prvnímu muži, sklopila oči a podala mu ohlávku svého velblouda. Bez váhání ji od ní přijal, sám se divil s jakou samozřejmostí.

 

Šla dál, až předstoupila před náčelníka kmene, staršího šedovlasého muže, přísného vzezření. Hluboce se před ním uklonila a čekala. Stařec překvapen i okouzlen jejím chováním, pohlédl na své druhy, pak se sklonil a jemným dotykem vyzval ženu, aby se postavila a pak jí pokynul, aby ho následovala. Vedl ji k ženám. Po očku ji sledoval a nerozuměl sám sobě. Když přišli k ženám, poručil jim, aby jí dali jídlo a vykázaly místo k nočnímu odpočinku. Ještě jednou na ni vrhl zvídavý pohled a pak odešel.

 

Stála mezi ženami, které na ni hleděly se smíšenými pocity. Viděla a cítila zmatek i nevoli, která je ovíjela. Ale byla tu i radost a přátelství. Sňala závoj a usmála se. Z jejích očí tryskala něha a láska. Ženy pomalu roztávaly a i ty zarputilejší musely měnit svůj postoj vůči ní. Samy byly udiveny, jak rychle si tato žena získala jejich důvěru.

 

Jmenuji se Nuha.“

Tu z nich spadl veškerý ostych či jakákoliv nepřejícnost. Hlas té ženy byl jako zpěv vodopádu – tomu nelze odolat. Vzaly ji za ruce a vedly do svého středu. Připravily pro ni krásný kobereček a pohostily ji právě připraveným jídlem. Nuha vzala misku s kouřícím se pokrmem, zvedla ji oběma rukama a tiše děkovala. Ženy ztichly a pohlédly jedna na druhou s nevyslovenou otázkou na rtech.

 

Když Nuha opět otevřela oči, zeptala se:

Muži již jedli?“

Ženy nechápavě pohlédly na Nuhu. Proč se ptá? Když budou mít hlad, tak si vezmou. Nuha odložila misku a vstala.

Nemohu jíst, dokud nebudou nasyceni. Pojd’te, vezměte jídlo a vše potřebné k večeři. Postavíme se tak, aby muži viděli, že jídlo je hotové a počkáme na jejich pokyn, abychom je nevyrušili v jejich činnosti.“

Ženy neochotně vstaly a začaly dělat to, co jim Nuha řekla. Jedna jejich část se vzpírala poslechnout tuto cizinku. Vždyť nezná jejich zvyky a obyčeje. Proč se plete do věcí, které nejsou její. Naproti tomu, jejich druhá část jim šeptala tichým napomínáním.

Poslechni, ona ví co dělá.“

 

Tak se chvíli potácely v protichůdnosti svých citů. Žádná z nich nechtěla být první, i když by nejraději každá z nich přiložila ruku k dílu. Nuha si naložila velký, krásně zdobený tác pokrmem a připjala si závoj. Otočila se k ženám a trochu vyzývavě a trochu laškovně se na ně podívala. Tu již neodolaly a rychle připravily vše tak jak jim bylo ukázáno. Pak se vydaly směrem k velkému ohni.

 

Pokračování příště