O malé dušičce

06.02.2017 12:57

 

 

 

Kdo jsem já?
Narodila se malá dušička. Dostala malé neohrabané tělíčko. Věděla, že je součástí celku, propojena se vším a se všemi.
"Ty jsi ty tak nádherné miminko." "Jak krásně voníš." "Jak se krásně směješ,"
"Opravdu?" Pomyslela si dušička. Znělo to hezky, ale nechala to plynout.
 
Čas utíkal, miminko se naučilo chodit. Chtělo poznávat svět.
"Cos to provedl? Ty jsi to rozbil." "Dávej pozor kam šlapeš, ty nemehlo." "Nechoď tam, ublížíš si."
Dušička se vylekala, nechápala tu změnu v komunikaci těch nejbližších. Ale nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Dušička se učila hrát s dědou fotbal. "Jsi skvělý vnoučku, jde ti to nádherně. Pojď, přidej, utíkej." "Mám z tebe radost."
Krásně se to poslouchalo, hřálo to u srdce. Ale nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Dušička byla ve škole. Učila se věci, které ji vůbec nebavily, byly úplně zbytečné a budoucí život ji jen potvrdil, že je nikdy nevyužije.
"Jak to, že máš zase trojku! Ty hlupáku! Pokud se nebudeš víc snažit, nic z tebe v životě nebude!"
Bolelo to u srdce. Ale nechala to plynout.
 
A čas utíkal. Dušička se poprvé zamilovala. Ta dívka se líbila ve škole všem a dušička s ní začala chodit.
"Jsi borec, že jsi ji sbalil. Všichni ti ji závidíme." Říkali kamarádi. "Miluji tě, jsi láska mého života. Nikoho jiného už nikdy nechci." Říkala mu ta slečna, když byli spolu sami.
Poslouchalo se to krásně. Hřálo to u srdce. Dušička ucítila kromě lásky a radosti i pýchu.
Ale nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Přišel další den a dušička uslyšela, "Jsi nemožný, už s tebou nechci být. Vůbec nechápu, proč jsem s tebou chodila." A pak se s ním rozešla.
Bolelo to moc, srdce se chtělo rozskočit. Z očí se valily slzy. Ale dušička to nechala plynout.
 
Čas utíkal. Dušička absolvovala Univerzitu a dostala úžasnou práci.
"Jsme na tebe tak pyšní, vždy jsme ti věřili. Máme z tebe radost." Dušička tyto věty slyšela od rodiny i od známých. Zahřálo to, ale nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Dušička pracovala a kariérně postupovala ve svém zaměstnání. Našla si nádhernou ženu, a tu si vzala za manželku. Až jednoho dne uslyšela. "Málo se snažíte, navíc je ta krize. Ano dělal jste přesčasy, ale to nestačí. Ještě dnes si vystěhujte kancelář a zítra už nechoďte." Ta slova bodla dušičku tak až z toho zamrazilo. Ale nevzdávala to a nechal to plynout.
 
Čas utíkal. Dušička založila firmu a během pár let měla obrovský úspěch na trhu. "Jsi úžasný, jen tak dál." Slyšela dušička ze všech stran. Zahřálo to, ale měla tolik práce a byla tak unavená, že to ani moc nevnímala. A nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Ve firmě pracovala poctivě mnoho let. Dala ji všechen volný čas. Stala se ještě úspěšnější. Až se na trhu objevili konkurenti. Někteří přišli s velkými korporacemi, jiní byli bývalí zaměstnanci, kteří dušičce vzali know how a otevřeli si vlastní firmy. Nikdo dušičku nemohl dohnat. Ve svém oboru byla nejlepší. Tak si našli cestu. A dušička uslyšela. "Jsi podvodník. Lhář. Manipuluješ s čísly." "Zasloužíš si krach, konkurence tě nakonec zničí. Bude lepší než ty."
Dušičku to zabolelo u srdce, ale ponořila se hlouběji do práce, vždyť svět je velký, je tu dost místa pro všechny. A nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Korporace na trhu zůstaly a ti malí ukřičení konkurenti zničili sami sebe svým zacílením pozornosti na negace, místo aby pozitivně rozvíjeli svůj nový byznys. A dušička pracovala dál. Vše pozorovala. A nechala to plynout.
 
Čas utíkal. "Máte dceru tatínku." Uslyšela dušička a její srdce zalila velká dávka citu. Užívala si svou novou roli. Ale zároveň to nechávala plynout.
 
Čas utíkal. Dušička si ještě stále pamatovala, jaké to je být dítě. A tak se ke své dceři chovala tak, jak se jí líbilo, když se chovali k ní jako dítěti. Dceru chválila, pozitivně motivovala a vychovávala z ní dobrého člověka. A přitom život nechávala plynout.
 
Čas utíkal. Dcera dokončila školy v zahraničí a po letech společné práce s dušičkou převzala rodinnou firmu. "Jsi úžasný tatínku." "Byl jste výborný šéf, pane. Takových dnes moc není." Dušička poslouchala tyto lichotky, ale život byl už tak dlouhý, že pochopila, že je vlastně jedno, jak ji hodnotí druzí. A nechala to plynout.
Prožila nádherné stáří, starala se o vnoučata i pravnoučata. A žila pro okamžiky radosti v Tady a Teď. Ale už neposlouchala hodnocení druhých. Nechávala to plynout.
 
A čas utíkal. Pak jednoho krásného teplého podzimního dne vydechla naposledy. S úsměvem na tváři, obklopena milující rodinou. Když se s nimi loučila poprosila ať se s ní rozloučí s radostí. Ať místo slz, smutku a hodnocení jejího života zpívají písně. Protože na hodnocení vůbec nikdy nezáleželo. A pak zavřela oči a nechala to plynout.
 
Když znovu otevřela oči byla ve světle a vznášela se mezi přáteli a známými, které neviděla několik životů, nebo odešli z tohoto o něco dřív. Všichni se usmívali a vykládali si o té zábavné zkušenosti, které se tam dole říká ŽIVOT.
Jak bys to zhodnotila ty? Ptali se ji jako čerstvého absolventa života.
 
Dušička se zasněně zadívala do dálky a s něhou v hlase řekla: "Bylo to krásné a zároveň někdy hrozné. Veselé i smutné. Zábavné i dojemné. Příjemné a někdy bolestivé. Ale byla to zkušenost, která je dokonalá ve své jedinečnosti a neopakovatelnosti, ať už prožíváte z toho všeho cokoliv."
 
"A chtěla bys tu zkušenost znovu?" Ptali se ji.
"Chtěla" Odpověděla.
"A co bys nám doporučila za radu pro příští život?" Zeptali se na závěr.
"Nechala bych to plynout." Odpověděla.
A rozzářila se láskou k celé Existenci.
 
Pavel Vondrášek -
 
Ilustrace: Eva Lipinová

Kdo jsem já?
Narodila se malá dušička. Dostala malé neohrabané tělíčko. Věděla, že je součástí celku, propojena se vším a se všemi.
"Ty jsi ty tak nádherné miminko." "Jak krásně voníš." "Jak se krásně směješ,"
"Opravdu?" Pomyslela si dušička. Znělo to hezky, ale nechala to plynout.
 
Čas utíkal, miminko se naučilo chodit. Chtělo poznávat svět.
"Cos to provedl? Ty jsi to rozbil." "Dávej pozor kam šlapeš, ty nemehlo." "Nechoď tam, ublížíš si."
Dušička se vylekala, nechápala tu změnu v komunikaci těch nejbližších. Ale nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Dušička se učila hrát s dědou fotbal. "Jsi skvělý vnoučku, jde ti to nádherně. Pojď, přidej, utíkej." "Mám z tebe radost."
Krásně se to poslouchalo, hřálo to u srdce. Ale nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Dušička byla ve škole. Učila se věci, které ji vůbec nebavily, byly úplně zbytečné a budoucí život ji jen potvrdil, že je nikdy nevyužije.
"Jak to, že máš zase trojku! Ty hlupáku! Pokud se nebudeš víc snažit, nic z tebe v životě nebude!"
Bolelo to u srdce. Ale nechala to plynout.
 
A čas utíkal. Dušička se poprvé zamilovala. Ta dívka se líbila ve škole všem a dušička s ní začala chodit.
"Jsi borec, že jsi ji sbalil. Všichni ti ji závidíme." Říkali kamarádi. "Miluji tě, jsi láska mého života. Nikoho jiného už nikdy nechci." Říkala mu ta slečna, když byli spolu sami.
Poslouchalo se to krásně. Hřálo to u srdce. Dušička ucítila kromě lásky a radosti i pýchu.
Ale nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Přišel další den a dušička uslyšela, "Jsi nemožný, už s tebou nechci být. Vůbec nechápu, proč jsem s tebou chodila." A pak se s ním rozešla.
Bolelo to moc, srdce se chtělo rozskočit. Z očí se valily slzy. Ale dušička to nechala plynout.
 
Čas utíkal. Dušička absolvovala Univerzitu a dostala úžasnou práci.
"Jsme na tebe tak pyšní, vždy jsme ti věřili. Máme z tebe radost." Dušička tyto věty slyšela od rodiny i od známých. Zahřálo to, ale nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Dušička pracovala a kariérně postupovala ve svém zaměstnání. Našla si nádhernou ženu, a tu si vzala za manželku. Až jednoho dne uslyšela. "Málo se snažíte, navíc je ta krize. Ano dělal jste přesčasy, ale to nestačí. Ještě dnes si vystěhujte kancelář a zítra už nechoďte." Ta slova bodla dušičku tak až z toho zamrazilo. Ale nevzdávala to a nechal to plynout.
 
Čas utíkal. Dušička založila firmu a během pár let měla obrovský úspěch na trhu. "Jsi úžasný, jen tak dál." Slyšela dušička ze všech stran. Zahřálo to, ale měla tolik práce a byla tak unavená, že to ani moc nevnímala. A nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Ve firmě pracovala poctivě mnoho let. Dala ji všechen volný čas. Stala se ještě úspěšnější. Až se na trhu objevili konkurenti. Někteří přišli s velkými korporacemi, jiní byli bývalí zaměstnanci, kteří dušičce vzali know how a otevřeli si vlastní firmy. Nikdo dušičku nemohl dohnat. Ve svém oboru byla nejlepší. Tak si našli cestu. A dušička uslyšela. "Jsi podvodník. Lhář. Manipuluješ s čísly." "Zasloužíš si krach, konkurence tě nakonec zničí. Bude lepší než ty."
Dušičku to zabolelo u srdce, ale ponořila se hlouběji do práce, vždyť svět je velký, je tu dost místa pro všechny. A nechala to plynout.
 
Čas utíkal. Korporace na trhu zůstaly a ti malí ukřičení konkurenti zničili sami sebe svým zacílením pozornosti na negace, místo aby pozitivně rozvíjeli svůj nový byznys. A dušička pracovala dál. Vše pozorovala. A nechala to plynout.
 
Čas utíkal. "Máte dceru tatínku." Uslyšela dušička a její srdce zalila velká dávka citu. Užívala si svou novou roli. Ale zároveň to nechávala plynout.
 
Čas utíkal. Dušička si ještě stále pamatovala, jaké to je být dítě. A tak se ke své dceři chovala tak, jak se jí líbilo, když se chovali k ní jako dítěti. Dceru chválila, pozitivně motivovala a vychovávala z ní dobrého člověka. A přitom život nechávala plynout.
 
Čas utíkal. Dcera dokončila školy v zahraničí a po letech společné práce s dušičkou převzala rodinnou firmu. "Jsi úžasný tatínku." "Byl jste výborný šéf, pane. Takových dnes moc není." Dušička poslouchala tyto lichotky, ale život byl už tak dlouhý, že pochopila, že je vlastně jedno, jak ji hodnotí druzí. A nechala to plynout.
Prožila nádherné stáří, starala se o vnoučata i pravnoučata. A žila pro okamžiky radosti v Tady a Teď. Ale už neposlouchala hodnocení druhých. Nechávala to plynout.
 
A čas utíkal. Pak jednoho krásného teplého podzimního dne vydechla naposledy. S úsměvem na tváři, obklopena milující rodinou. Když se s nimi loučila poprosila ať se s ní rozloučí s radostí. Ať místo slz, smutku a hodnocení jejího života zpívají písně. Protože na hodnocení vůbec nikdy nezáleželo. A pak zavřela oči a nechala to plynout.
 
Když znovu otevřela oči byla ve světle a vznášela se mezi přáteli a známými, které neviděla několik životů, nebo odešli z tohoto o něco dřív. Všichni se usmívali a vykládali si o té zábavné zkušenosti, které se tam dole říká ŽIVOT.
Jak bys to zhodnotila ty? Ptali se ji jako čerstvého absolventa života.
 
Dušička se zasněně zadívala do dálky a s něhou v hlase řekla: "Bylo to krásné a zároveň někdy hrozné. Veselé i smutné. Zábavné i dojemné. Příjemné a někdy bolestivé. Ale byla to zkušenost, která je dokonalá ve své jedinečnosti a neopakovatelnosti, ať už prožíváte z toho všeho cokoliv."
 
"A chtěla bys tu zkušenost znovu?" Ptali se ji.
"Chtěla" Odpověděla.
"A co bys nám doporučila za radu pro příští život?" Zeptali se na závěr.
"Nechala bych to plynout." Odpověděla.
A rozzářila se láskou k celé Existenci.
 
Pavel Vondrášek -
 
Ilustrace: Eva Lipinová