Leotina zahrada

21.08.2017 11:12

O odpuštění - matka a dcera

 

V knize Leotina zahrada nás zaujme nevyřešený vztah mezi matkou a její dcerou, která jí vyčítá, že ji neměla dost ráda.

Přitom sama se za celý svůj život vůbec nesnažila svoji matku poznat. Do tohoto smutného vztahu matky s dcerou vstupuje nečekaně babiččina vnučka, která se nechává babičkou vést. V čerpání z babiččiných zkušeností se nechá unést zvelebováním babiččiny zahrady i domku, poznává hloubku babiččiny povahy a snaží se o urovnání vztahu mezi svou babičkou a svojí matkou.

 

Babička Leota za svůj život vyplakala hodně slz. Chtěla se přestat trápit nad tím, co mohlo být…

„Než umřu, chci si, Pane, ještě zatančit. Chci obejmout život tak, jak jsem to dělávala dřív. Kam se poděla moje síla? Cítím se opuštěná“…

Leotina zahrada bývala kdysi místem krásy, kde rostly květiny a rodila se naděje. Bylo to útočiště před hlubokými ranami, které ji zasadila zničující válka, svatyně, kde poklekala a modlila se za děti, jež nechápaly její tiché oběti.

Ve čtyřiaosmdesáti letech zůstala Leota úplně sama se zpustošenou zahradou i chátrajícím domkem. Všechno úsilí o usmíření s dospělými dětmi bylo marné. Utíká se s beznadějí k milujícímu Pánu, svému jedinému příteli.

Zcela nečekaně přichází do jejího života změna.

Může však být zkáza způsobená uchováváním bolestných rodinných tajemství napravena dříve, než vyprší její čas?

***

 Úryvek:

„Při práci na zahradě docházelo k zázrakům. Vyrašily cibulky, které tam s babičkou zasadila a už na ně zapomněla. Dávno zahubené trvalky nechaly v zemi svá semena, a ta znovu rozkvetla. V každém koutku zahrady rašil nový život, jako by Pán tomuto kousku země zvlášť požehnal.

Annie po celý den pozorovala členy své rodiny, přátele a sousedy, jak se procházejí po zahradě, a v duchu si říkala, jak velice se podobají květinám. Někteří jí připomínali vlčí máky kvetoucí pyšně a krátce, jiní ozdobné popínavé rostliny, mučenku nebo plamének. A další jsou jako skromné fialky. Ale přes tuto různorodost všichni dohromady tvoří svět nad pomyšlení krásný.

Annie překypovala vděčností, že směla alespoň ten krátký čas žít vedle babičky. Dokud ji nepoznala, nikdy ji nenapadlo uvažovat o významu zahrady. A právě ona ji upozornila, že všechno důležité se odehrálo v zahradě...

 

Bůh stvořil zahradu pro člověka a dal mu v ní místo. Adam a Eva upadli do hříchu v zahradě.

Ježíš učil v zahradě. Náš Pán se modlil v zahradě. Zradili ho v zahradě. A vstal z mrtvých v zahradě.

A jednou - babiččiny oči zazářily -  se my všichni v zahradě setkáme“.

 

Na toto poselství nezapomínejme a žijme tak, abychom se tam opravdu setkali.

 

Z románu Francine Riversové: Leotina zahrada