O pyšné ropuše

17.07.2017 14:03

Bajka pro malé i velké čtenáře

 

 

U malé tůňky v lese seděla ropucha. Přemítala o tom, jak by mohla k sobě upoutat pozornost ostatních lesních zvířat, která jí dosud tak trochu pohrdala pro její nepěkný vzhled.

Když viděla, jak se všichni obdivně dívají na statného jelena a naslouchají jeho radám, řekla si, že se trochu vetře do přízně tohoto ušlechtilého zvířete a zjistí, jak jen to ten jelen dělá, že má takový vliv na ostatní zvířata v lese.

„Ach, ty krásný jelene, jsi tak vznešený a mocný, ráda bych ti pomáhala ve tvé prospěšné práci, kterou děláš pro ostatní zvířata zde v lese. Mohl bys mne prosím přijmout mezi své přátele a nechat mne dívat se, jak dokážeš předávat moudrost druhým a vést je jejich životem, jak jim umíš být oporou? Ráda bych se od tebe toto vše naučila, a pak takto pomáhala u mé malé tůňky.“ Tak poklonkovala ropucha jelenovi, neboť si chtěla získat jeho přízeň.

Jelen byl vskutku ušlechtilé zvíře a v každém viděl jen jeho dobré vlastnosti. Ani nepředpokládal, že by se mohl někdo přetvařovat jen proto, aby získal něco více, než by mu ve skutečnosti dovolovaly jeho pravé schopnosti. A tak pravil:

„Ale jistě, milá ropucho. Rád ti pomohu. Rád pomohu každému, kdo chce být užitečný a prospěšný ostatním. Jen klidně choď každý den a já ti budu vše ukazovat, jak jen to budu umět nejlépe.“ Tak vlídně a vstřícně přijal ropuchu, neboť, jak jsme si již řekli, viděl v každém vždy to nejlepší a chtěl všem pomáhat.

A tak ropucha chodila každý den k ušlechtilému jelenovi na zkušenou. Neopomněla se vždy jelenovi poklonit a velkými slovy zdůraznit, jak je šťastná, že může být právě s ním a učit se od něj všemu tomu moudrému konání. Jelen ve své důvěřivosti vzal ropuchu úplně všude, kam jen šel, a všechno jí vypověděl a ukázal, aby tak mohl dát této zelené ropuše vše, co jen sám věděl a znal. Vždyť ona pak bude stejně tak pomáhat druhým, jak se naivně domníval.

 

Po čase tato ropucha velmi dobře věděla, kde má jelen své zázemí, jaké má zvyky, kde má své zásoby a kdo jsou jeho nejbližší přátelé. Vše si pečlivě zapisovala a zaznamenávala, aby to v budoucnu mohla náležitě využít. Jelen o tom nic nevěděl, neboť to byly myšlenky, které v sobě ropucha dovedně skrývala.

A tak jak běžel čas, dokázala také již díky přátelství s jelenem vládnout všem, kdo byli v blízkosti její tůně, neboť oni též obdivovali jelena a mysleli si, že ropucha je stejně tak dobrá a nezištná jako on.

Jenže tato ropucha byla velmi, velmi vypočítavá. Přišla na to, že když bude předstírat stejné vědomosti jako jelen, budou k ní ostatní vzhlížet jako k onomu jelenovi, a budou jí sloužit tak, jak si ona vždy moc přála.

A tak počala ostatní nenápadně zneužívat. Pracovat se jí moc nechtělo. Co by se dřela, když jsou zde ti naivní malí tvorové, které dokázala velmi dobře ovládat a manipulovat s nimi. Každý jí tedy musel posluhovat a zaopatřovat, a to ne zrovna málo. Oni to však dělali v dobré víře, že tím pomáhají dobrému chodu celého lesa. Ropucha se stávala postupně stále více hamižnou a toužila, aby ji všichni uctívali téměř jako toho statného jelena. A tehdy začala také podnikat nové a nové kroky k tomu, aby si upevnila svou pozici jediného a neomylného zvířete v okolí své tůně.

Avšak jak to bývá, její nepoctivé úmysly se odhalily. Přesně tak, jak to ropucha nechtěla, k jelenovi se dostala zvěst, že ne všechno okolo ní je v pořádku, a tak si tuto ropuchu zavolal a pravil:

„Milá ropucho, pověz mi jen, abych byl klidný, jak pomáháš druhým tam na té své tůni. Chtěl bych mít jistotu, že je vše tak, jak má být. Každý rok dostávám i od ostatních zvířat vyúčtování z jejich hospodaření. Každý musí vždy vysvětlit a obhájit své kroky a postoje, abych mohl být klidný, že v celém lese vládne stále harmonie a řád mezi všemi obyvateli.“

Jakmile toto jelen dopověděl, ropucha ještě více zezelenala a celá se nafoukla.

„Jak můžeš, milý jelene, pochybovat o mé poctivosti. Vždyť dělám jen to nejlepší pro své milé přátele. Oni si snad na mne u tebe stěžují?“ téměř vykřikla ropucha.

„Uklidni se, ropucho. Z ničeho tě nepodezírám, toho jsem přece dalek. Jen potřebuji mít přehled o tvém počínání, abych věděl, že vůči ostatním je vše spravedlivě vedeno a vypořádáno, a že tvá tůňka, tak jako i jiná místa v lese, vzkvétá. Pověz tedy, jak to funguje tam u vás. Věřím, že je vše ve vyrovnané harmonii dávání a braní. Jen tě prosím, zda bys mi nepověděla o tom, jak je tvé místo v lese vedeno spravedlivě a moudře. Zodpovídám přece za vše, a tak potřebuji také mít o všem zprávy, abych měl právě tu jistotu a klid. Abych snad také mohl, kdyby bylo potřeba, i pomoci.“ Tak pravil jelen a domníval se, že ropucha vše správně chápe.

Ta se však velice rozlítila. Věděla velmi dobře, že své účty v pořádku nemá, že si nechává posluhovat a že mnohá menší zvířata jí musí sloužit a nemůže o něčem takovém jelenovi povědět. Ale osvědčila se jí taktika, že nejlepší obranou je útok, a tak se do tohoto útoku pustila s plnou vervou.

„Ach, ty jelene. Jak mi můžeš nedůvěřovat! Celé dny se obětuji pro druhé! Skoro nespím, pro sebe vůbec nic nepotřebuji! Vše dělám jen pro druhé, a ty mne tady podezíráš ze špatností? Jak můžeš o mne šířit taková slova! Vždyť mne tím obíráš o sílu. Ach, ty zatracený jelene! Postavil ses proti mně a chtěl bys mě ovládat, chtěl bys ovládat vše u mé tůňky! Ty zlý a nehodný jelene! Již nechci tě více poslouchat a všem povím, jak jsi zlý a chceš jen manipulovat druhé!“

Ropucha již jen křičela, nafukovala se stále více a více, a pak se odkutálela pryč.

Jelen zůstal celý ohromený stát a nevěřil svým uším. Co se jen s tou ropuchou stalo? Vždyť ji vůbec z ničeho nenařkl. Jen chtěl to, co požadoval po každém obyvateli lesa, který měl na starosti nějakou jeho část. Přehledné vyúčtování hospodaření. Stál tu a nechápal, kde se vzala ta zloba v malé žábě, která ještě před nedávnem klaněla se před ním až přehnaně k zemi.

Nyní viděl zcela jasně, že její chování bývalo opravdu poklonkující a možná i neupřímné. Bylo mu této ropuchy líto, neboť viděl, že svým zlým postojem si nechystá do budoucna nic dobrého. Ba právě naopak, viděl, že se tento tvor žene do záhuby, a opravdu jej litoval.

Ropucha zatím přiběhla ke své tůňce a každému okolo vyprávěla vše, co se o jelenovi dozvěděla. Jenže ona to patřičně upravila tak, aby tento dobrák jelen vypadal v očích ostatních jako ten nejnebezpečnější ze všech. S voláním „zloděj, zloděj“ vykládala o jelenovi vlastně jen to, co sama zamýšlela vůči ostatním. Hovořila o sobě samé, když křičela o podvádění druhých a jejich okrádání. Co skrývala sama v sobě, to nyní podstrčila do úmyslu jelenovi. Znala to přece velmi dobře, neboť již dlouho takto manipulovala s ostatními tvory u své malé tůňky.

Všichni však byli zaskočeni její zuřivostí. Znali ji již, že bývala k nim velmi požadovačná, ale takto zuřivou ji dosud neviděli.

Její chování stávalo se stále více nesnesitelné, a tak postupně tuto zlou ropuchu všichni opustili. Ona však stále žila ve svém světě domnělého vládnutí druhým. Svou nynější opuštěnost tak dávala za vinu všem okolo sebe a samozřejmě nejvíce jelenovi. Zaobírala se stále více a více pomstou za to, že o vše, co si dosud vydobyla, přišla. Za to může ten velký zlý jelen. Rozložená na velkém listu leknínu kvákala okolo sebe, jak jí všichni ublížili.

Neviděla a neslyšela nic z toho, co se jí snažili povědět ostatní. Nešťastná ropucha. Jen stále více a více chtěla se pomstít za všechnu tu hanbu a bezpráví, o níž se domnívala, že utržila nespravedlivě.

Když takto kvákala a nafukovala se již druhý úplněk, začaly na jejím těle vyskakovat obrovské odporné bradavice, které zcela znetvořily její tělo. Téměř nikdo nemohl poznat, co že to je za tvora, který zde stále sedí u tůně a křičí, neboť skřeky tohoto odporného zvířete již nebyly ani kvákáním. Stále více se zakaloval její zrak oslepující žlučí, která se více a více rozlévala uvnitř jejího odporně nafouklého těla, které již ani nemělo nějaký určitý tvar.

Celý les byl neustále atakován hnusem, který vycházel od tůně, jež zapáchala po celém lese, jsouce znečištěna vším, co vycházelo z této temnem zachvácené žáby.

Na nikom tento tvor nenechal nit suchou. Všechny v lese pohaněl a chtěl ponížit, očernit, neboť byl hnán vlastním šílenstvím po odplatě za své ztracené království.

Jelen jen smutně hleděl, jak strašlivě dokázal tento tak malý tvor klesnout až na samé dno propasti temného kalu. Věděl, že již není pro něj návratu. Věděl také, že k tomu stačilo, žel, málo. Pýcha, která zachvátila toto zvíře, zcela zatemnila jeho mysl a ono nedokázalo již rozpoznat, co je pravda a co jsou jen jeho vlastní temné myšlenky. Věděl, že tyto temné myšlenky zcela jistě ropuchu zahubí. Jen želel všechny, kteří museli trpět tyto skřeky a zápach. Jak dlouho ještě bude tato ropucha trápit své okolí? Jak dlouho ještě bude kolem sebe šířit ty odpornosti?

Ano, jelen dobře věděl, jak nitky osudu této ropuchy jsou spřádány a každé vlákno musí dojít až nakonec svého vyžití. A tak jen trpělivě čekal a tvořil kolem sebe co nejsvětlejší myšlenky, aby byly posilou všem, kdo zde museli trpět projevy jedné zbabělé a odporné žáby.

Jednoho rána, právě když první jarní slunce projasnilo lesní mýtinu, ozvala se podivná dutá rána.

To praskla žluč jedné zohyzděné ropuchy a roztrhla její slizem naplněné tělo.

Nastalo podivné ticho. Pak v tůni zabublalo bahno a vzalo s sebou do hlubin zbytky jedné malé ropuchy, která se chtěla stát vládkyní celého lesa, neboť se domnívala, že je k tomu předurčená. Pyšnila se svou domnělou chytrostí a velikostí. Byla přesvědčená, že vysoce převyšuje všechny okolo sebe. Toužila jen po moci a slávě.

Tato ropucha vlastně nikdy ani na chvilku nechtěla pomáhat druhým. To nyní pochopil i sám vznešený jelen. Od počátku věděl, že je v ní jistý díl pýchy, ale domníval se, že je v ní i dobro, které tuto pýchu přemůže. Jak jen se mýlil. Nedokázal pochopit, že mohl někdo takto hluboce klesnout, když měl na dosah tolik poznání o celém nádherném chodu věcí v lese.

 

Ano, pýcha předchází pád. Spravedlnost opravdu ve Stvoření zakotvena jest. Jen se vše musí vyžít až do toho nejmenšího dílku, než dojde ke zpětnému sklizení zasetého ovoce.

Ten obrovský tlak, který k nám nyní přichází, odkrývá neomylně až na dřeň vše, co je v nás hluboko ukryto. Nepodlehněme tedy zlosti, marnivosti a pýše a držme se toho nejlepšího, co v nás dřímá. To v sobě rozvíjejme, jak jen můžeme, abychom těmi nejsvětlejšími proudy okolo sebe zapudili jakýkoliv stín, který by se chtěl rozpínat více, než je zdrávo.

 

R. K.

www.ao-institut.cz