Odpuštění III.část

09.02.2015 11:36

 

 

Co je důležité si uvědomit, abychom dokázali odpustit a prožívali mír, přinášející hluboký prožitek štěstí ze života?

Člověk vážně hledající odpověď na tuto klíčovou životní otázku se nejednou cítí být bezradný, protože si neuvědomuje jednu důležitou skutečnost: odpuštění musí být kromě prožívání vroucí lásky vědomě upevněno poznáním vlastního spolupodílu viny na vzniku situace, ve které mu bylo ublíženo.

Jak je možné hovořit o vlastním podílu viny, když nejednou trpíme například již v období raného mládí, v dětství, tedy v čase, kdy jsme podle našeho mínění neměli ještě žádnou možnost provinit se tak, aby se nám mohlo cokoliv vracet?

Odpověď spočívá v nutném pochopení toho, že současný život, který právě na Zemi žijeme, není první, ale v pořadí již několikátý, přičemž se nám tedy v tomto životě skrze druhé lidi velmi často vrací právě to, k čemu jsme sami zavdali příčinu vzniku a trvání v jednom z předcházejících životů. Zpětně k nám tedy přichází nejen mnoho příjemných, povzbuzujících, ale i osudově těžkých účinků v podobě otřesů mezilidských vztahů, abychom v nich mohli poznat hodnotu vlastního předcházejícího konání a došli k poučení.

Často se proto stává, že kupříkladu právě velmi vzorně disciplinovaný, společensky příkladný člověk se dostane zdánlivě náhodně do blízkosti jiného, až nápadně lhostejného, nepořádného člověka. Nejednou jím pak krutě opovrhuje a snad ho i ponižuje, protože on sám je přece výrazně lepší, a to po všech stránkách. Paradoxem však je, že tuto svoji vzornost si snad sám získal právě proto, že se v některém z předešlých pozemských životů nejdříve nabažil lhostejností a nepořádností nejhoršího druhu na úkor jiných, až se mu tato vrcholně zprotivila i s následky, které přinesla. Snad se ke své disciplinovanosti vypracoval i sám ze sebe, ve vnímání toho, že jedině řád ve věcech člověka posouvá duchovně i pozemsky kupředu. Položme si ale nyní otázku: má tento člověk morálně právo se nyní nad někým jiným rozčilovat nebo jím opovrhovat, když neví, zda i on sám nebyl někdy stejný jako ten, kým opovrhuje, a situace, v níž se právě nachází, mu dává nyní šanci v pochopení splatit to, co jiní museli kvůli němu vytrpět, než dozrál? Správná odpověď na tuto otázku otvírá bránu k odpuštění, protože jedinou snahou vzorného člověka by měla být snaha účinně a láskyplně pomoci lhostejnému člověku ze všech sil taktéž prožívat krásu vzorného života, a to bez nejmenšího náznaku opovržení či nenávisti, která je podle Zákonů Stvoření velmi vzdálená pravému odpuštění i správně vychovávající lásce.

Proč si však na své předcházející konání od narození nevzpomínáme, abychom se podle něj mohli v životě vědomě řídit? Důvodů je několik. Snad nejdůležitějším je ochrana před vlivem předsudků, vyplývajících ze živých vzpomínek na konkrétní osoby, s nimiž jsme se předtím neshodli. Postupné poznávání toho, že všechno minulé se nám jednou ve své druhovosti zákonitě vrátí, však nemá se vzpomínkami na konkrétní osoby či situace nic společného, a proto nás takové přirozené poznávání osudu v moudrém řízení Boží Vůle nevystavuje riziku duchovního pádu z přetrvávající nenávisti, závisti či zmiňovaných předsudků.

Dalším důvodem, pro který si své předcházející konání nepamatujeme, je skutečnost, že odpuštění nemá vyplývat z vypočítavé snahy splatit svůj minulý dluh, ale jedině z živoucí a vroucí touhy po trvalém prožívání nezištné mezilidské lásky, pro lásku samotnou. Na každého, kdo již poznává utrpení ve vztazích snad jako i šanci na spravedlivé napravování vlastních provinění z minulosti, se proto klade břemeno veliké zodpovědnosti v tom, že musí být několikanásobně pozornější a bdělejší v zachovávání nezištnosti svých pohnutek při konání dobrých skutků, aby je nekonal snad i jen s dobromyslností, v níž přesto však tkví díl vypočítavosti. Pochopení spravedlivé zákonitosti - návratu minulých skutků má každému sloužit jen jako podpůrný prostředek ke stále vědomějšímu prožívání lásky a odpuštění, a nemá je nikdy nahrazovat konkrétním poznáním toho či onoho zpětného vlákna.

V pořadí druhou příčinou, znesnadňující poznání možného vlastního spolupodílu viny na vzniku situace, ve které nám bylo ublíženo, je neuvědomění si toho, že pokud jsme dosáhli vyššího stupně duchovního poznání a zodpovědnosti, jsme zpětně „odměňováni“ za své nepatrné provinění vždy mnohem přísněji a urychleněji než ti, kteří se sice provinili z našeho pohledu výrazněji, avšak žijí trvale v duchovní nevědomosti. V důsledku to znamená, že pokud jsme se s vědomím velké zodpovědnosti provinili vůči někomu maličkostí, kterou jsme možná sami před sebou považovali za bezvýznamnou, může se nám to dříve či později v některém mezilidském vztahu vrátit v podobě až velmi bolestného výchovného účinku. Mnozí z lidí, kteří si tento zákonitý děj do důsledků neuvědomují či úmyslně nepřipouštějí, nedokáží procitnout a odpustit právě proto, že tento znásobený zpětný účinek bolestného prožívání považují jen za náhodu či nešťastnou shodu okolností bez přímého spojení se svým předcházejícím konáním a nesmírnou duchovní zodpovědností.

Pro lepší pochopení této myšlenky si uveďme příklad ze života: jistý muž s vyšším stupněm poznání duchovních zákonitostí se v prodejně oděvů horlivě v návalu pohoršení rozčiloval a stěžoval si na to, že mu prodavačka zapomněla odlepit z nového kabátu pestrý reklamní štítek, a on se proto s tímto štítkem na zádech galantně procházel skoro celou hodinu po náměstí, až dokud jej na to neupozornil jeho známý. Po chvilce, kdy nával emocí muže trochu polevil, položila mu prodavačka otázku: „A Vy jste nikdy neudělal chybu, že se tak rozčilujete?“ Muž na to pohotově a důrazně odpověděl: „Já? Určitě ne! Na zapomnětlivost si dávám již od dětství pozor, protože ji považuji za vrcholný projev neúcty.“ Když mu ale otázka byla opakována s poukazem na to, že si možná ani neuvědomuje, jak a kdy jiným ublížil, přesně ve smyslu lidové moudrosti „malé příčiny – velké následky“, náhle se zamyslel a s pohledem upřeným do země překvapeně dodal: „No..., vzpomínám si, že právě včera ráno jsem zapomněl manželce zalít kávu, když šla do práce, ale to byla v porovnání s tímto v podstatě jen maličkost...“

Když si nyní spojíme do souvislosti výše uvedená slova o malých příčinách a velkých následcích ve vztahu k zodpovědnosti spojené s vyšším stupněm duchovního poznání, zřetelně rozpoznáme, proč musel dotyčný muž podstoupit procházku po náměstí s reklamním štítkem na zádech pro jednu nezalitou kávu. Nestává se nám však čas od času, že si tyto zákonité děje v průběhu dne do důsledku neuvědomujeme, když chybu hledáme v návalu bouřlivých emocí ihned v někom jiném dříve, než se zamyslíme sami nad sebou? Ale jestliže nedokážeme poznávat sami sebe v situaci, k jejímuž vzniku jsme v určité podobě zavdali příčinu například jen před jedním pozemským dnem, jak si potom dokážeme uvědomit zodpovědnost za chyby, které jsme vykonali v předcházejícím pozemském životě? To je potřebné zodpovědět si včas, protože stále platí, a to neposunutelně a neotřesitelně, že mlýny Boží Spravedlnosti sice možná oproti našemu vnímání pojmu času melou pomalu, ale jistě.

Není důvod si ale myslet, že jedinou možnou cestou vlastní nápravy k odpuštění je v moudrém osudovém řízení spravedlnost, která se na nás naplňuje ve vztazích k druhým tím, že od nich nejednou i trpíme, protože ve skutečnosti je nám vždy poskytnuta nejdříve možnost dobrovolné nápravy v přesně určeném časovém horizontu, protkaném množstvím nenápadných šancí k této nápravě. Šancí, v nichž bychom mohli v maličkostech všedních dní naplno dobrovolně prokázat ryzost vlastní přeměny k dobru a lásce, nebo se láskou jiných nechali ovlivnit tak, aby bolest již nemusela přijít, protože by nás neměla v čem poučit a vychovat. Prožitek bolesti k nám přichází až tehdy, když setrváváme v nezájmu o přeměnu, poskytnuté šance nepoznáváme a neustále se vůči jiným projevujeme nezrale, způsobujíce jim bolest. Ale kdo se dnes dokáže ještě změnit dobrovolně, bez podnětu utrpení a bolesti? Jsou to jen vzácné případy jednotlivců, a proto v odpovědi na tuto otázku spočívá poznání toho, proč musí dnes mnohého stlačovat tíže bolestného prožívání v podobě zdánlivě nespravedlivého příkoří ve vztazích. Pro malé provinění může tak člověk trpět ve stovce obměn také i po dobu několika pozemských inkarnací, zatímco velké provinění může být okamžitě bez bolestných následků rozuzleno jediným silným prožitkem, dojde-li k procitnutí a poučení se v duchu lásky.

Žádná bolest, způsobená druhým člověkem, však není i navzdory logice zákonitého a spravedlivého zpětného působení vyvolána v život jako úmyslná „zkouška“ ze strany Boží Vůle, neboť ta zná jen radostné tvoření. My, lidé, si všechno to, co na sobě poznáváme jako bolestné, vyvoláváme převážně vždy jen sami vlastní nepoučitelností a setrváváním v destruktivním duševním naladění, magneticky přitahujícím všechno podobné, tedy destruktivně se projevující. Tím si nakonec každý samočinně, bez přímého Božího zásahu, přitahuje do své blízkosti také takové lidi, kteří budou jeho duševnímu naladění zcela odpovídat a svým přístupem k životu mu umožní v určité obměně pocítit důsledky jeho vlastního předcházejícího duševního stavu a konání.

Není možné si však myslet, že tito destruktivně působící lidé by se snad jen kvůli určitému člověku zatěžovali novými proviněními, aby se na něm naplnila Spravedlnost v Zákoně zvratného působení. To by bylo v rozporu s logikou Boží moudrosti, protože jeden by se sice uvolnil, avšak druhý by se pro něj opět nutně zatížil, což by principiálně vylučovalo možnost osvobození se všech zúčastněných tak, jak to bylo původně chtěné.

Pro pochopení tohoto děje je potřebné si uvědomit, že destruktivně působící lidé by se v důsledku své nezralosti projevovali destruktivně za každých okolností, pokud by jim to jen bylo umožněno vnějšími podmínkami, protože je jim takové jednání vlastní, avšak s tím rozdílem, že by toho nebyl účasten člověk, který by si to nezasloužil.

To, že se člověk zákonitě dostává do přítomnosti podobných lidí, je však v důsledku jeho věcí, a také v tom zároveň může přese všechno s tím spojené najít pro sebe velikou milost. Vždyť si jen představme kuřáka s nemocí dýchacích cest, který by se náhle ocitl v malé uzavřené místnosti spolu se stovkou dalších vášnivých kuřáků, právě holdujících své neřesti. Co by se stalo, pokud by se nechtěl zadusit? Zcela jistě by po chvilce zatoužil po čerstvém vzduchu, bez nejmenšího pomyšlení na cigaretu a kouření.

V pořadí třetí příčinou, ztěžující přiznání si vlastního spolupodílu viny na vzniku situace, v níž musíme dokázat odpustit, je skutečnost, že tato situace mohla vzniknout vytvořením destruktivní myšlenkové formy, jejíž síla někoho ovlivnila na myšlenkové úrovni natolik, že nakonec pod jejím vlivem vykonal konkrétní fyzický skutek, odpovídající jejímu obsahu.

Například – chamtivý muž přechovával tajné myšlenky na krádež, a energetický potenciál těchto myšlenek zpětně posílil duševně nestálého člověka na vzdáleném konci země natolik, že tento pod jejich vlivem krádež uskutečnil. Kdo byl za tento čin z duchovního hlediska spoluzodpověden, když zohledníme děj působení myšlenek jako významných nosičů různých citů, telepatických vjemů, informací a podnětů?

Abychom se vyhnuli jednostrannosti, je nutné doplnit, že principiálně je možné trpět i bez vlastního přičinění, například v důsledku toho, že někdo se rozhodne pod vlivem temných ataků nepěkných myšlenkových forem zcela bezdůvodně ubližovat každému, kdo čistě směřuje k ideálu dobra a je tímto nepohodlný. Také i to je naproti naplňování se karmické zákonitosti principiálně možné, protože každý člověk má svoji svobodnou vůli, a tu může pochopitelně zde na Zemi zneužít k nedobrému jednání vůči někomu duchovně čistšímu tak, jako to bylo například ostře kontrastující při ukřižování Ježíše Krista, trpícího velmi intenzivně bez karmické zátěže. Takovéto provinění je však vždy ihned následně spojeno se všemi zákonitými následky, které z toho proviněnému později vyvstanou právě v podobě nutné těžké karmické zátěže. Vždyť každá karma logicky musí mít někde prvotní příčinu vzniku (příkladem toho jsou známá objevující se stigmata – záhadně se objevující rány na rukách i nohách některých lidí, které jsou často následkem předcházejícího rouhání se Kristu na kříži). Je ale potřeba mít stále na zřeteli, že kdyby člověk směl na okamžik poznat, kolika bezpráví se vůči jiným v proměnách svého bytí již rouhavě a nespravedlivě dopustil a ještě si to ani náznakem neuvědomil, hluboce by v tom okamžiku procitl a hledal příčinu svých současných nesnází vždy již jen sám v sobě, s následnou vděčností za to, že se mu z toho všeho dostalo zpětně v moudrém řízení osudu ještě jen tak málo, a také postupně, tak, aby se mu přece jen čas od času mohlo dařit v životě i dobře.

Stav odpuštění je možné snáze navodit využitím také vnějších podpůrných prostředků, mezi něž patří především krásná hudba, inspirací přijatá z duchovních úrovní Stvoření, kde mír a láska jsou samozřejmou součástí každého aktu vůle těch bytostí, které tam smějí z milosti Boha přebývat.

Taktéž velmi pomáhá naladění se na stav odpuštění pod vlivem působení ušlechtilých vůní, například šeříku, jasmínu či rozmarýnu, dávkovaných ve správné intenzitě. Je však velmi potřebné udržet si stav vnitřního nadhledu, a tím i stav harmonie a bdělé vstřícnosti vůči druhým lidem, trvale po celý den. Jedině to má skutečnou hodnotu!

Případné nezvládnutí určité situace, v níž bychom se přece jen ještě nechali namísto odpuštění strhnout negativními proudy zla do nesmyslných projevů, je možné vylepšit jedním velmi účinným způsobem: opětovným promítnutím si dané situace v myšlenkách, avšak s představou toho, jak vše zvládáme v duchu poučení příkladným způsobem. Pokud je tento citový a myšlenkový úkon vykonán čistě ze skutečně ušlechtilých citových pohnutek, bez křečovitého zištného úsilí, přináší do života nečekaný pomocný účinek.

 

T.L.

 

www.pre-slovensko.sk

 

Ilustrace:© Eva Lipinová