Příběh

29.01.2016 13:06

Tento hezký, inspitativní příběh k nám zavítal poštou a hned několikrát. Pro ty, kteří jej nečetli ho otiskujeme. Stojí za zamyšlení.

 

Máte výsledky jako nebožtík …


Vezli mě na křesle chodbami okresní nemocnice.

Kam? - ptala se jedna sestra druhé. - Snad ne na
jednolůžák, spíš na tu pětku, ne?

Zneklidněla jsem. Proč mám být na pokoji s pěti lůžky,
když mohu být na samostatném? Sestry na mě pohlédly s
tak neskrývaným soucitem, že mě to udivilo. Až později
jsem zjistila, že na samostatný pokoj dávali umírající,
aby ostatní ušetřili pohledu na ně.

- Doktor řekl na jednolůžák, opakovala jedna ze sester.

To mě uklidnilo. A když jsem pak ležela v posteli, byla
jsem se vším zcela smířená. Už jenom proto, že jsem
nikam nemusela jít, nikomu jsem nic nedlužila a veškerá
moje odpovědnost klesla na nulu. Cítila jsem podivnou
odtažitost od světa kolem sebe a bylo mi naprosto jedno,
co se v něm děje. Nikdo a nic mě nezajímalo. Získala
jsem právo na odpočinek. A to bylo dobré. Zůstala jsem
sama se sebou, se svou duší, se svým životem. Já a jenom
já. Problémy, spěch a důležité otázky se ocitly stranou.
Všechen ten shon za něčím okamžitým se zdál být tak
nevýznamný ve srovnání s Věčností, Životem a Smrtí, s
tím neznámým, co čeká tam, za nebytím…

 


Jenomže najednou se kolem začal vzdouvat skutečný život.
Bylo to tak krásné: zpěv ptáků po ránu, sluneční paprsky
šplhající po zdi nad postelí, zlaté listí na stromě před
oknem, tmavě modré podzimní nebe, vzdálený šum
probouzejícího se města, troubení aut, uspěchané klapání
podpatků na asfaltu, šustot padajícího listí… Panebože,
jak úžasný je život! A já jsem to pochopila až teď…

Tak ať, - řekla jsem si, - ale pochopila jsem to. Mám
ještě pár dnů, abych si života užila a měla ho ráda.

Pocity svobody a štěstí si žádaly průchod, a tak jsem se
obrátila k Bohu - vždyť ten už mi teď byl nejblíž ze všech.

Bože, - radovala jsem se. - Děkuju ti, žes mi dal
možnost pochopit, jak krásný je život a zamilovat si ho.
I když až před smrtí, ale poznala jsem, jak krásné je žít!

Naplňoval mě pocit tichého štěstí, svobody a jakési
vyzvánějící výšky. Svět zvonil a zářil zlatým světlem
boží lásky. Cítila jsem mohutné vlny její energie. Zdálo
se mi, že ta láska je pevná a zároveň měkká a průzračná,
jako vlna v oceánu. Zaplnila veškerý prostor kolem
dokola, i vzduch byl najednou těžší a dostával se hůř do
plic. Vtékal do nich jako pomalá pulsující energie.
Zdálo se mi, že všechno, co vidím, se vyplňuje tím
zlatým světlem a energií. Milovala jsem! Bylo to jako
spojení mohutné varhanní Bachovy hudby se vzhůru
stoupajícím tónem houslí.

Samostatný pokoj, diagnóza akutní leukémie a lékařem
konstatovaná nevratnost stavu měly své výhody. K
umírajícím pustili kdykoli každého. Přicházely zástupy
truchlících příbuzných. Chápala jsem jejich situaci: o
čem se dá mluvit s umírajícím? Který navíc svůj stav
zná. Jejich zkormoucené obličeje byly až k smíchu.

Radovala jsem se: kdybych je tak mohla ještě všechny
vidět! Ze všeho nejvíc na světě se mi chtělo podělit se
s nimi o lásku k životu. Copak člověk může nebýt z toho
poznání šťastný? Rozveselovala jsem příbuzné i přátele
jak jen jsem mohla. Vyprávěla jsem jim anekdoty a
historky ze života. Všichni se sláva bohu chichotali a
loučení probíhalo v atmosféře radosti a spokojenosti.

Zhruba tak třetí den mě ležení omrzelo a začala jsem
pocházet po pokoji a vysedávat u okna. Jednou mě takhle
zastihla lékařka a rozzlobila se, že nesmím vstávat.

Upřímně jsem se tomu podivila:

- Změní se tím snad něco?

- Ne, - zrozpačitěla lékařka. - Ale chodit prostě nesmíte.

- Ale proč?

- Vždyť máte výsledky jako nebožtík… Podle nich byste už
neměla ani žít a vy tady vstáváte!


Uběhlo maximum, které mi bylo stanoveno - čtyři dny. Ale
já jsem neumírala a s chutí jsem jedla šunku a banány.
Bylo mi dobře. Zato lékařce ne. Nic nechápala. Výsledky
se nijak neměnily, krev jsem měla sotva růžovou, ale já
jsem začala chodit do haly na televizi. Lékařky mi bylo
líto. Má láska k životu si ale žádala radost lidí kolem.

- Paní doktorko, a jaké výsledky bych tedy měla podle
vás mít?

- … aspoň takovéhle. Rychle na jakýsi lístek načmárala
nějaká písmena a čísla. Ničemu z toho jsem nerozuměla,
ale pozorně jsem si to přečetla.

Lékařka si něco brumlala pod nos a odešla.

V devět ráno vrazila do mého pokoje:

- Jak to děláte?

- Prosím? Co jak dělám?

- Ty výsledky! Jsou přesně takové, jaké jsem vám napsala!

- Jak to mám vědět? Je v tom snad nějaký rozdíl?

Pré mi skončilo. Přestěhovali mě na pětilůžák. Příbuzní
se všichni už rozloučili a nechodili za mnou. Ostatní
ženské v pokoji ležely a koukaly do zdi, podmračeně a
mlčky a aktivně umíraly. Vydržela jsem to tři hodiny. Má
láska k životu začala popadat dech. Bylo třeba okamžitě
něco udělat. Vytáhla jsem zpod postele meloun,
rozkrájela ho a hlasitě jsem sdělila přítomným:

- Meloun potlačuje nevolnost po chemoterapiích.

Pokojem se nesla vůně čerstvého sněhu. Ke stolu se
nejistě vydaly moje sousedky.

- To je pravda? Fakt potlačuje nevolnost?

- Jasně, potvrdila jsem s převahou znalce. - V melounech
se jeden nevyzná, pomyslela jsem si při tom.

Meloun šťavnatě chrupal.

- Nojo, přešlo to, - potvrdila ta, co ležela u okna a
chodila o berlích.

- A mě… mě taky, - radostně potvrdily ostatní.

- Bodejť, - kývala jsem spokojeně v odpověď. - Bodejť
ne, už jsem to zažila.

- A znáte tenhle vtip?

Ve dvě v noci do našeho pokoje nahlédla rozzlobená sestra:

- Tak už toho chechtání nechte! Celé patro kvůli vám nespí!

Za tři dny mě lékařka nerozhodně požádala:

- Nemohli bychom vás přesunout do jiného pokoje?

A proč?

- No, víte, u vás se stav všech zlepšil. Ale vedle je to
samý těžký případ.

- Ne! - křičely mé spolupacientky. - My ji nepustíme!

A nepustily. Zato do našeho pokoje začali chodit
pacienti z těch sousedních. Posedět, popovídat, zasmát
se. Věděla jsem, proč. V našem pokoji totiž žila Láska k
životu. Obklopila každého zlatavou vlnou a všichni se
rázem cítili v klidu a v pohodě. Zvlášť se mi líbila
dívka asi šestnáctiletá, s bílým šátkem na hlavě. Tuhé
nemocniční plátno šátku trčelo na všechny strany a ona
se trochu podobala zajíčkovi. Měla nádor lymfatických
uzlin. Nejdřív to vypadalo, že se snad neumí usmívat.
Ale za týden jsem viděla, jak kouzelný je její nesmělý
úsměv. Když nám řekla, že léky konečně zabraly a doktor
mluví o uzdravení, oslavili jsme to. Na stole stály
lahve s kefírem. To nás rychle rozparádilo a začali jsme
tančit. Hluk přilákal lékaře, který měl službu:

- Teda, sloužím tu třicet let, ale něco podobného jsem
ještě neviděl! - prohlásil užasle. Smáli jsme se ještě
dlouho šokovanému výrazu jeho obličeje. Bylo nám dobře.


Četla jsem knížky, dívala se z okna, povídala si se
sousedkami, procházela se po chodbě a všechno, co jsem
viděla, jsem tak milovala! Knihu, kompot, pacientku na
sousední posteli, auto na dvoře, starý strom.

Píchali mi vitamíny. Něco mi píchat museli. Lékařka se
mnou skoro nemluvila, jenom se nějak divně dívala
stranou, když mě potkala na chodbě. A za tři týdny mi
tiše sdělila:

- Hemoglobin máte dvacet jednotek nad normou zdravého
člověka. Už není třeba ho zvyšovat.

Zdálo se, že se na mě pro cosi zlobí.Vypadalo to, že si
spletla diagnózu, jenomže to nebylo možné a ona to
věděla. Jednou mi řekla:

- Nedokážu přijít na vaši diagnózu. Uzdravujete se,
ačkoli vás nikdo neléčí. To prostě není možné.

- No a co to tedy je? -ptala jsem se.

- To pořád nevím, - odpověděla potichu a odešla.

Když mě propouštěli, řekla mi upřímně:

- Je mi opravdu líto, že nás opouštíte. Je tu tolik
těžkých případů…

Z našeho pokoje propustili všechny. A celkově se na
oddělení v tomto měsíci úmrtnost snížila o třicet procent.

Život šel dál. Jenom můj pohled na něj se změnil. Zdálo
se mi, že jsem se na svět začala dívat víc zeshora.
Proto se mi změnila měřítka toho, co se děje. A smysl
života byl najednou tak prostý a tak dostupný! Je třeba
zkrátka se naučit milovat a tvoje možnosti jsou pak
naprosto neomezené. Všechna přání se splní, když je
dokážeš vyslovit s láskou. Přestaneš lhát a závidět,
přestaneš se cítit ukřivděným a přestaneš lidem přát
něco špatného. Tak jednoduché a tak složité to je. Je
pravda, že Bůh je Láska. Jenom je třeba včas si to
uvědomit…

Ludmila Lamonová

Foto: Z.P.