Proudění

04.05.2015 11:18

Všechno v přírodě se probouzí, pučí a raší, kvete, zraje, rodí se a opět vadne a odchází. Každoročně můžeme pozorovat neustálý koloběh. Pohyb je ve všem. Nic není líné, ztrnulé a pomalé. Neboť příroda je divuplné zázračné soustrojí, kde je vše hnáno k pohybu. Pokud nějaké zvíře zleniví či poleví v bdělosti, stává se dříve nebo později kořistí pro jiné. Dravci loví pomalá zvířata mimo jiné také proto, aby byl zachován rod silných a zdravých jedinců.

 

Podobný děj můžeme pozorovat u vody. Pokud je voda v pohybu, proudí, teče, klokotá a překonává překážky, zůstává čistá. Ale když se zastaví a přestane proudit, brzy se zakalí a začnou v ní probíhat rozkladné procesy. Taková voda už nemůže být životadárným nápojem pro žíznící tvory.

 

Dobře víme, že pokud člověk bez úcty k dokonalému řádu Stvoření zasahuje do přírody, ruší rovnováhu jejího koloběhu a vždy se to na nějakém místě projeví.

Nestačí však, že neubližujeme zvířatům a neničíme přírodu. Jak jsme výše uvedli, nejen pro přírodu, ale pro vše- pro život jako takový, je potřebný neustálý pohyb. Zamysleme se každý z nás: nejsme snad někdy my těmi, kteří brzdí, brání v přirozeném proudění a kalí čistotu? To se může týkat nejen věcí viditelných, ale též těch, které svými smysly pozorovat nemůžeme.

 

Nekalíme snad někdy ovzduší svými nečistými nebo zlostnými city a myšlenkami? Nejsme snad svými zkostnatělými názory a mylnými postoji nehybným balvanem v nádherném řečišti života a nebráníme tak volnému přirozenému proudění posvátných svěžích sil?

 

Zvláště na nás ženách záleží, zda životodárné proudy, které napájí zdejší nám viditelné hmotné světy, budou dále nezkaleny proudit a téci dále. Svým ryze k zemi zaměřeným myšlením, a také působením, které přísluší spíše mužům, doslova zaškrcujeme čisté průplavy zářivých proudů z výšin. Často je však nejen brzdíme, ale i kalíme.

Proto nastává na naší Zemi takový zmatek. Původní harmonie a rovnováha koloběhu sil je narušena. Jako houby po dešti se mezi lidmi rozrůstá nedůvěra, hádky, nevraživost, ale i nenávist. Vše se pak vybíjí ve viditelných událostech, při jejichž sledování v televizi jen nevěřícně kroutíme hlavou: jak je možné že někdo může provést takový čin.

 

Všechny světy byly moudrostí Boží stvořeny v lásce, harmonii a s příslibem neustále udržitelného trvání a rozvoje. Onu až zázračně harmonickou spolupráci všech zúčastěných tvorů člověk zde na Zemi narušil. Výsledky jeho pokřiveného působení můžeme vidět již téměř na každém kroku. Ale jak pomoci k nápravě? Jak léčit a zhojit tento žalostný bolestiplný stav naší Země a celé společnosti?

 

Nám ženám byl dán do vínku nádherný dar a s ním i úkol, a tedy i zodpovědnost: máme se stát nádhernými nádobami a čistými průplavy pro Světlo proudící shůry. Pro vzdálené výběžky onoho Světla, které proudí od počátku Stvoření, kdy Bůh vyslovil ona tvořící slova: Budiž Světlo. Bez Světla není ničeho, je jen tma a není života.

Není tím tedy míněno světlo slunce či nějaké vzdálené planety, ale Světlo, které je samo životem a jež proudí od samotného Stvořitele všech světů. Světlo, jehož nepatrnou živoucí jiskru nosíme i my ve svém nitru.

Jsme svou jemností a citovostí uschopněny více než muži ono jemné neviditelné proudění svým nitrem přijímat a dávat nezkalené dále. Nemusíme snad věnovat jedině tomu celou pozornost v každém dni. My máme schopnost být svým nitrem naladěny na tyto jemné světelné proudy a současně s tím se věnovat své denní práci, pokud to ovšem není práce mužská.

Ženě jsou blízké činnosti tvořivé, pečující a ty, které přináší čistotu a zušlechtění. Když se však žena dlouhodobě věnuje práci mužské, tedy té, která je ryze rozumová, těžká a hrubá, nebo ta, která vyžaduje neustálé vůdčí či rychlé rozhodování, nemůže být současně jemná a cituplná. V takové chvíli však neplní svou hlavní úlohu, pro kterou byla stvořena a tou je přivádění světlých zářivých sil.

Muž je naopak více ponořen do hmoty. Má tělo vybavené k většímu výkonu a dokáže hýbat s hmotou a přetvářet ji. I on však nutně ke svému žití potřebuje světlé životadárné proudy. A nádhernou úlohou ženy je, aby tyto světlé proudy shůry přiváděla k muži a ke všemu, co po nich ve své čisté touze usiluje a prahne.

Muž zhrubne a vzdaluje se od ušlechtilých ctností, když je vinou žen odříznut od proudícího světlého záření. Ono předávání zářivých proudů ženami mužům není závislé na jejich osobním vztahu. Pokud je žena takovou, jakou být má a plní vznešený úkol, který jí byl Bohem svěřený, může díky jejímu působení čerpat Světlo i muž, který ji ani pozemsky nezná. Ale pokud se smí setkat s takovou ušlechtilou, ctnostnou, současně však zcela přirozenou ženou, zapůsobí to na něj jako vánek z vytouženého ráje. Proto dostala žena do vínku půvab, krásu a líbeznost bytosti. Ona má být všem poutníkům po této hrubé Světlu vzdálené Zemi upomínkou na světlé překrásné světy, do kterých se každý lidský duch touží navrátit. 

 

Každá z žen má tento vzácný dar- jedinečnou schopnost přijímat svým nitrem Světlo z výšin. Je to jako když v krásném slunečném letním dni znenadání rozhrnete těžké závěsy, aby do potemnělého pokoje mohlo zazářit světlo. Potom je v pokoji vše jasně viditelné, zářivé a krásné, ale současně s tím se již více nemůže skrývat všechna špína a prach, která v původním šeru nebyla patrná. Podobně je tomu ve všech odvětvích působení, činností a života kolem nás. Pokud vše přirozeně proudí a nikdo a nic nebrání světelným průplavům, nemůže se nikde skrývat nic nečistého. Vše se děje tak jak má a nikde nevznikají nezdravé shluky, které brání přirozenému pohybu všech událostí a dění.

 

Vše v moudrém řádu Stvoření je nastaveno tak, že se lidský duch může na Zemi neustále těšit z darů přírody. Šťastný a zdravý život a trvale udržitelný rozvoj, o kterém se dnes tolik mluví, je v přírodě zakotven a je možný. Jen kdyby člověk stále nepůsobil váznutí a nenarušoval rovnováhu a harmonii všech přirozených dějů.

 

Trvalé léčení a uzdravení žalostného stavu naší společnosti i celé Země spočívá v rukou žen. Navraťme všem bytostem a naší matce Zemi opět ztracené spojení se Světlem a celým nádherným všehomírem. Vše, co k tomu potřebujeme, dřímá v našem cituplném nitru. Touha po Světle a čistém prostém životě dává křídla a nese vzhůru.

Můžeme tak spojovat Zemi, na které se ve svých tělech nacházíme, se Světlem, kterému se máme neustále otvírat svým duchem. Máme tedy schopnost propojit oba světy a navrátit Zemi ztracený lesk, nádheru, štěstí, zdraví, mír a harmonii.