Rok s dětmi a přírodou- Jak Zdeněk pěstoval salát

18.03.2011 00:00

 

Dnes vám, děti, budu vyprávět příběh, který se moc dobře hodí pro tuto předjarní dobu. Už se všichni těšíme na jaro, na zelenou přírodu. A ten, kdo má v zahradě vyhřívaný skleník, ten už vidí, jak pravdivé je pořekadlo: "Komu se nelení, tomu se zelení."

A jak to bylo se Zdeňkem? Poslouchejte:

„Jé, dědečku, dobrý den,“ volal Zdeněk a běžel dědečkovi naproti k brance. „Dědečku, to jsem rád, že jste přijel. Pojďte se podívat na náš nový skleník!“

„Ale Zdeňku, nechej přece dědečka odpočinout po cestě. Pojďte, dědečku, uvařím vám kávu.“

Maminka vedla dědečka do pokoje a Zdeněk kolem nich radostí poskakoval jako kůzlátko. „Dědečku, ten skleník jsem tatínkovi pomáhal stavět a tatínek mi dovolil, abych se sám staral o jeden záhonek. O salát. Zatím jsou to pouze malinkaté rostlinky, mají teprve dva maličké lístky, ale vyrostou, dědečku, a já vám pak dovezu salát a vy si na něm s babičkou pochutnáte.“ Dědeček se jen usmíval, jakého má šikovného vnoučka. Když se najedl, napil a chvíli si odpočinul, vzal Zdeňka za ruku a nechal se do skleníku zavést. Obešel ho ze všech stran a chválil, jak jsou tatínek se Zdeňkem šikovní, jak dobře skleník postavili.                 

„A teď mi, Zdeňku, ukaž, kde máš svůj záhonek.“   

Zdeněk dědečka hrdě vedl do skleníku. Hned první záhonek vpravo byl ten jeho.

„Hmm, vidím, Zdeňku, že jsi dobrý zahradník, salát nemáš zalitý ani moc, ani málo, žádný plevel, mám z tebe radost. Ale dá to hodně práce, že?“

„To, dědečku, ani ne, ráno, než jdu do školy, musím salát zalít a odpoledne znovu. Pokaždé jen trošku a opatrně, abych neodplavil hlínu."

„Ty se práce nebojíš, viď? Mám z tebe, Zdeňku, velkou radost. Ale vidíš, málem bych na něco zapomněl. Pojď se mnou,“ řekl dědeček a šli zpět do domu. Na chodbě se dědeček sháněl po své zelené tašce.

„Zdeňku, podej mi ji. Tak. Teď vyndej tu krabici a vezmi ji do pokoje.“ Krabice byla zabalená ... co v ní jen může být? Zdeněk byl moc zvědavý. Dědeček se posadil do křesla a nařídil Zdeňkovi krabici rozbalit. Víte, co v ní bylo? Autíčko na dálkové ovládání. A ještě k tomu terénní. Takové, co dokáže jezdit přes kostky. Práh přejede jako nic ... a dokonce se mohou rozsvěcet a zhasínat světla a zapínat směrovky. Zdeněk nemohl nejprve ani promluvit, takové auto si už dlouho přál. Teprve, když ho dědeček vyzval, aby auto vyzkoušel, objal Zdeněk dědečka kolem krku: „Děkuji, dědečku, děkuji.“

A tak se stalo, že nejen Zdeněk, ale i dědeček a tatínek až do večera stavěli z kostek silnice a překážky a radovali se spolu, jak autíčko dobře jezdí. Druhého dne Zdeněk nemohl dospat. Jindy ho maminka musela o půl sedmé budit, ale tentokrát byl už v šest hodin umytý, oblečený a hrál si s autíčkem. Nejraději by ani nesnídal, jen aby si mohl co nejdéle hrát. Ale to maminka nedovolila. Ani to, aby si vzal autíčko do školy.

 Zdeněk byl poslušný, mamince neodmlouval. Než odešel do školy, pěkně si autíčko uklidil a těšil se, až o něm řekne Pavlíkovi. Odpoledne k nim Pavlík přijde a budou si hrát spolu. Zdeněk myslel stále jen na autíčko a tak se stalo, že docela zapomněl, že má - než jde do školy - zalít salát. Snad by se pro jednou nic nestalo, ale Zdeněk zapomněl i odpoledne a další den ráno opět. Bytostní marně připomínali, volali. Malé sazeničky uvadly, ale Zdeněk stále nic. Ani si na salát nevzpomněl.

Zdeněk si cestou ze školy poskakoval. Měl velkou radost, dnes opět přijde Pavlík a také Martin a Kuba, to bude zábava s autíčkem. Ale dopadlo to jinak: Zdeněk si rychle umyl ruce, převlékl se a už vytahoval auto z krabice. Položil ho na zem a chtěl, aby jelo do kuchyně za maminkou. Mačkal tlačítka na dálkovém ovládání, v autíčku hlasitě rachotilo, ale ani se nepohnulo. Světla svítila, směrovky blikaly, ale auto nejelo.

„Maminko, ono to nejede!“ volal Zdeněk nešťastně.

Maminka vešla do pokojíčku: „To nic, Zdeňku, běž za tatínkem, náš tatínek přece dokáže opravit všechno.“

Zdeněk s nadějí běžel do dílny a pomohl tatínkovi autíčko rozšroubovat. Tatínek auto prohlížel ze všech stran, pokyvoval hlavou, ale pak řekl:

„Vidíš, Zdeňku, převodovka je rozbitá, s tím se nedá nic dělat, to neopravím. V té továrně, kde autíčko vyrobili, udělali chybu. Ale takovou chybu! To musel být nepořádný člověk, když svou práci tak ošidil.“

„Tatínku, ale odpoledne přijdou kamarádi a já jsem jim chtěl auto ukázat.“ Zdeněk se rozplakal. „Jak to, že nejde opravit? Jak to, že někdo svou práci udělal špatně? A proč to špatné autíčko musím mít právě já!“

Tatínkovi bylo Zdeňka moc líto, a aby ho potěšil, vzal ho za ruku a zamířil ke skleníku: „Pojď, podíváme se, jak už vyrostl salát.“

Myslíte, děti, že se ve skleníku Zdeněk potěšil? Potěšit se můžeme dobrými výsledky naší práce, ale nikdy ne tím, co jsme pokazili. Salátky ležely smutně na hlíně a lístky měly už skoro suché.

„Tatínku, já... já jsem úplně zapomněl...“, koktal Zdeněk omluvně.

Tatínek se smutně rozhlížel. „Nu tedy, to jsem si nemyslel. Vždyť jsi neměl na starosti nic jiného než zalévání. Zdeňku, před chvílí ses divil, jak je možné, že někdo nedělá svou práci pořádně.“

Tatínek pomalu odcházel zpět do dílny. Zdeněk stál bezradně ve skleníku. Co teď? Dá se to vůbec napravit?

„Bytostní, kteří se o salát staráte, prosím, odpusťte mi, že jsem to tak pokazil, chtěl bych to napravit. Prosím, poraďte mi, jak to mám udělat?“

„Vodu, vodu. Prosím, vodu.“ Jako by slyšel slaboučký smutný hlásek. Zdeněk na nic nečekal a běžel pro konev. Nejraději by na záhonek vylil celý vodopád, jen aby dohnal, co zameškal, ale tak to nešlo.

„Jen opatrně, ne příliš, ať sazeničky nevyplavíš, mají teď zesláblé i kořínky,“ radili bytostní a Zdeněk je rád poslechl.

Jistě jste zvědaví, jak to dopadlo. Podařilo se Zdeňkovi salát zachránit? Když odcházel ze skleníku, sazeničky vypadaly stále stejně špatně, ale už za několik hodin, když se na ně Zdeněk přišel podívat, se některé zvedaly. Večer už bylo poznat, že skoro všechny sazeničky jsou v pořádku. Zdeněk měl velikou radost, že to dopadlo alespoň takto, a rozhodl se, že už bude vždy každou práci konat pořádně.

 

Za nějakou dobu, když jeli k babičce a dědečkovi, vezl jim v košíku křehoučký salát, který úplně sám vypěstoval. Babička i dědeček si na něm pochutnávali a oba říkali, že tak dobrý salát snad ještě nikdy nejedli. A jak to bylo s autíčkem? Opravdu se s ním nedalo nic dělat, ale dědeček je zanesl zpět do obchodu, kde ho koupil. Pan prodavač to pokažené autíčko poslal zpět do továrny, ve které ho vyrobili, a tam už si věděli rady. Ten člověk, který svou práci ošidil, musel to pokažené autíčko zaplatit a Zdeňkovi poslali nové - bezvadně vyrobené. Ke Zdeňkovi chodili na návštěvu Pavlík, Martin i Kuba a všichni si moc pěkně hráli, ale jen tehdy, když měli hotovou svou práci...

 

H.N.