Reportáž z přednášky: O Zřídlu Zákonů Stvoření

25.05.2015 11:13

Ve středu 18. března 2015 se v Hradci Králové uskutečnila přednáška nazvaná „O Zřídlu Zákonů Stvoření a našich schopnostech být s ním ve spojení“.

Ze Zřídla – pramene, Zdroje všeho života – proudí Zákony ovlivňující celé světy, dávající jim moudrý řád. K Jeho poznání nelze použít zpozemštělý nástroj hmotného rozumu, na němž je založena dnešní věda, která chce vše zvážit a změřit. Rozumové je vždy suchopárné a prázdné, kdežto citové se dotkne našeho srdce. Kdo se uzavře lásce, uzavírá se tomu, aby poznal celé Stvoření.

Cit dokáže přijímat obrazy – i o vzniku Stvoření, obrazy toho, jaké záplavy Světla s tím byly spojeny. Člověk je dítětem Stvoření, nemůže se tedy podívat NAD ně. Pro to, co je mimo Stvoření či nad ním, tudíž nemá pojmy. V Božské sféře existuje minulost, přítomnost a budoucnost zároveň, což je pro nás, kteří žijeme v prostoru a čase, nepředstavitelné. Snaží-li se člověk pronikat nad svůj druh, ztrácí vědomí. Pokud je pro nás něco již příliš duchovní, nastává též zvláštní druh ztrácení vědomí. Na tom vidíme, kde končí naše schopnost jasně vnímat, což nás má vést k tomu, abychom se niterně rozpohybovali a odhodili zátěže hmotnosti.

Když Ježíš omýval apoštolům nohy, probíhal tím symbolický děj: zbavoval je tak tíživosti hmoty pro jejich další působení. Člověka zdržuje, když se musí trápit s hmotou, místo aby duchem vyletěl vzhůru a načerpal síly v čistých světech mimo hranice vesmíru a prožíval každý den slunně a radostně. Hmota člověka zatěžuje – teprve když vše pustíme, můžeme vnitřně letět vzhůru. Hmota nás zdržuje i po smrti – zdržujeme se u toho, po čem toužíme.

Na vrcholku Stvoření je zářivé Světlo a nad ním zářivý živoucí rovnoramenný kříž, který je zároveň Pravdou a Životem.

Když ještě existoval jen Bůh, na nejzazším okraji se nacházely shluky, které se nemohly na okraji Božské sféry uvědomit. V odpověď na jejich prosbu o uvědomění vyslovil Bůh slova: Budiž Světlo, která byla zároveň činem. Vznikla jimi postava Imánuele – Vůle Boží - a na nejzazším bodě Božské sféry Světlý Hrad, kde se nalézá Svatý Grál – odtamtud otevírá Imánuel dveře do bezživotnosti – Světlo tryská ven mimo Božskou sféru a vytváří duchovní oblast. Nejprve vznikly vědomé bytosti, pak teprve nevědomé, které se k vědomí vyvíjejí, a pak i příroda, stromy, zvířata. Imánuel – Duch Svatý - zůstává v Hradě Grálu. Bez trvalého opakování vylévání Síly by všechno uvadlo, proto bylo potřeba, aby byla část Imánuele (což znamená Bůh s námi) zakotvena vně Božské sféry. Část Božského se proto spojila s tím nejčistším z duchovna a vznikla postava Syna člověka – Parsifala (= část Boha u lidí – Syn Boží u lidí x zatímco Syn Boží Ježíš se vrátil nastálo k Bohu Otci). Parsifal je zástupcem, prostředníkem Božím pro toto Stvoření – branou k Bohu pro všechno duchovní; zprostředkovává neustálý příliv nových sil od Boha a je nositelem veškerých Zákonů Stvoření - díky Němu se  Zákony objevují v našem Stvoření. On jest živoucím křížem Pravdy a Světla. Lidský duch je schopen přijímat duchovní obrazy – jde o to v sobě probudit schopnost se těmto obrazům otevřít.

Světlo přináší život a zároveň Zákony. Bez světla (které v našem vesmíru představuje Slunce) nic nepřežije – je v něm teplo a život. Ve všech úrovních se nachází nějaký zdroj světla. Aby se mohl člověk správně vyvíjet, nesmí sahat nad svůj druh (myslet si např., že je Bůh) – musí přijmout svou duchovní podstatu a mít duchovní cíl (pozemský cíl nám po smrti nepomůže). Před námi je možnost velikého vzletného vývoje a k tomu, abychom věděli jak, nám byl dán CIT, který je spojen s naší duchovní podstatou. Do jemnější oblasti nemůžeme vstoupit s tímto hrubohmotným tělem, které je však jen vnějším obalem zde na Zemi – pod ním jsou také jiná těla, která můžeme používat.

 

Pro zjednodušení jsme si uvedli čtyři těla:


 

  • fyzické
  • duševní
  • bytostný záhal
  • duchovní podstata

Každé z těchto těl má své vědomí. Když chceme poznat svět duchovní, musíme použít vědomí ducha – své podstaty. Bytostný záhal je zase nutný pro nahlédnutí do světa přírodních bytostí.


  

Ve chvíli, kdy se něčím niterně zabýváme a nacítíme se do toho, aktivuje se vědomí toho kterého těla. Cit se může rozšiřovat a poznávat jednotlivé světy. Vůlí však můžeme něco nepoužíváním umrtvit (i část těla, materialisté např. i svůj cit), ale pokud používáme též jemnější těla, máme i po smrti otevřená vrátka do světa, kterým jsme se zabývali.

Plnou svobodu člověk prožívá, oprostí-li se od hmoty a snaží se žít v souladu se Zákony Stvoření a v napojení na duchovní světy. Pak směřuje k nejvyššímu dobru a věčnému životu. Pokud se však připoutá k hmotě, nastává nakonec zánik. Zákony byly stvořeny proto, aby člověk mohl stoupat ke Světlu, k Tomu, kdo jim dal vzniknout. Víra v Zákony = víra ve Stvořitele. Zákony netrestají, ale vše se snaží dovést tam, odkud to vyšlo. Pokud se lidský duch již ve hmotnostech naučil vše a stal se zralým lidským duchem, může se navrátit do svého duchovního domova – Ráje. Můžeme se nacítit do toho, jaké to tam asi je. Je to podobné jako se soucítěním, kdy přenášíme svůj cit do druhého člověka a vnímáme, jak mu je – stejně tak můžeme svůj cit přenést i ke stromu, zvířeti i světlým světům. Je třeba se zabývat tím, jaké to tam asi je – říci si, že bych se s tímto světem rád spojil. Naše chtění oživuje vědomí těla těsně nad tím tělem, které nejvíce používáme. Duchovní vědomí, které jediné dokáže poznávat Boha, ví, co je dobré a co je špatné – je třeba nejdříve oživit duševní a bytostný záhal. Duchovní se vždy drží v tom dobrém, krásném a čistém. Jakmile se člověk příliš ztotožní s fyzickým a duševním, nevidí ostře, co je dobré a co špatné. Studené světlo bez lásky není správné, nedovede až k Bohu, který je Láska - kdyby ne, tak už tu Země dávno není. Války svědčí o tom, že člověk nezná a nenásleduje Zákony – jinak by tu byl MÍR, KRÁSA, ŠTĚSTÍ a BLAŽENOST. Vše se však lidem vrací dle Zákona zvratného působení.

Svět kolem nás vypodobňuje, jak to funguje ve Stvoření – něco je vysláno do prostoru kolem a vrací se zpátky – je to podobné jako u magnetu, nebo jako s koloběhem krve v těle. Vše se vrací ke svému původu (v přírodě – voda, kterou pijeme, kdysi dříve na Zemi pršela…). VŠE DOBRÉ I ZLÉ, CO JE VYSLÁNO, JE JEDNOU VRÁCENO ZPÁTKY. Takto to funguje uvnitř světa hmotného i duchovního. Prožívání ve Stvoření je pociťováno až u Boha. Štěstí k němu zaznívá jako nádherná hudba, ale dnes se z naší planety line spíše heavy metal. Nelze to však tak ponechat stále. Celé Stvoření má znít nádhernou písní štěstí. Pokud prostředí na Zemi omezuje vývoj lidských duchů (zárodků), vše se posíleno začne vracet velice rychle – jako odpověď na modlitby a volání lidí, kteří si přejí, aby tento neutěšený stav už skončil. Nelze vzít člověku svobodnou vůli, ale lze urychlit působení Zákonů. Král Stvoření prochází svým zářením celé Stvoření – pomáhá každému člověku rychleji se vyvinout k uvědomění. Pro člověka, který se rozhodne jít cestou zla, přináší nemoc, bolest a je možné, že se již v budoucnu nebude smět narodit. Nakonec vše skončí vítězstvím dobra a Světla. Zákon nyní k člověku promlouvá: UKAŽ SE, JAKÝM SKUTEČNĚ JSI. Každý tedy začíná být sám sebou. Vše se blíží k vyvrcholení. Je třeba si VYTKNOUT CÍL V DUCHOVNÍCH ÚROVNÍCH, KTERÉHO JSME SCHOPNI – BUDEME K NĚMU RŮST (jinak se vývoj zastaví). Měli bychom směřovat k tomu, abychom byli zářivými, nádhernými lidskými duchy, kteří mají spojení s duchovním světem a po smrti tam mohou odejít a žít věčně – do života nám pak vejde spousta prožívání, které nás bude upozorňovat, co je ještě třeba změnit. Vyšleme-li touhu, prosíme o prožívání, které nás niterně posune – a přijde odpověď.

Upínejme své modlitby k zářivému rovnoramennému kříži – v něm můžeme spatřit Imánuele – Parsifala – Krále Stvoření, Bílou holubici, která se objevuje nad Svatým Grálem ve Světlém Hradě.  Pak se obracíme k tomu nejčistšímu z duchovna, s čímž bylo spojeno Božské, které je mnohem bohatší; duchovní je jen část záření. V Parsifalovi spočívá nejčistší vzor dokonalosti, nejčistší posila pro každého z nás.

Naším cílem by mělo být: stát se zářivým ušlechtilým lidským duchem, který je nohama na Zemi, ale duchem v duchovní říši. Otevře nás to silám přinášejícím štěstí. Předčí to také vše příjemné ve hmotě a poskytne nám mnohem větší a především trvalou blaženost. Hmota je jen částí našeho bytí. Víme-li, že Zákony jsou spravedlivé, dívejme se z tohoto pohledu na vše, co se nám i druhým děje – kde je počátek? Měli bychom žít tak, abychom mohli ze Země odejít do světlejší oblasti, než odkud jsme sem přišli. V současné době je Země pastí na lidské duchy – hrozí, že odtud odejdou ještě níže. Stačí málo a člověk se může zatížit vinou, která mu brání odejít do duchovního světa.

To, jací jsme a s kým se setkáváme, je spojeno s našimi minulými životy (některá místa, kde jsme v tomto životě nikdy nebyli, nám připadají povědomá – vzpomínáme si na něco z minulého). Jedině opětovné zrození zajišťuje Spravedlnost. Přemáhání překážek (i nemoci apod.) vždy rozvíjí nějaké schopnosti – nezbývá než se sklonit před velikostí moudrých Zákonů.

U dárků bychom měli přemýšlet, co u dítěte vyvolají – zda mu pomohou být lepším člověkem nebo zda je spíše sváží s hmotou; ptát se: co je pro člověka (= jeho ducha) skutečně dobré? Co on bude jednou dělat druhým lidem a jakou odpovědnost na tom nesu já? Děti mají poznávat Zákony Stvoření – mělo by se jim říkat, co se jim vrátí, když udělají to či ono – „Nevěříš? Tak si to vyzkoušej.“

Pokud nás někdo nespravedlivě prokleje, je nám dána síla, abychom se tomu postavili jako zrcadlo, aby se to odrazilo zpět k tomu člověku – aby sám prožil to, co přeje jiným. Vždy když je zbraň, je ve Stvoření i protizbraň. Náš cit a vědomí ji hledá. Pokud jsme přesvědčeni, že existuje něco proti, je nám to přineseno. Každý člověk má právo a povinnost se bránit proti zlu, jinak by se nechal nespravedlivě zavléct někam, kam nepatří. Modlitba o ochranu (např. vracíme-li se v noci odněkud domů) může dokonce způsobit, že nás určitý člověk z nějakého důvodu nevidí.

Až když se v nás rozhoří duchovní plamen, dokážeme nahlížet, co je dobré a co je zlé. Pokud dokážeme nahlížet do duchovní oblasti, jsme obrovským přínosem pro své okolí – ať již moudrou radou, pohledem očí či jen svým vyzařováním. Měli bychom se naučit používat vědomí – nacítit se do něčeho – a pak se to k nám začne vracet – vznikne dojem, jemný obraz v našem mozku.

Nemáme mlčet, je-li někde lež – máme bránit Pravdu, bránit se též proti pomluvě – nenechat si to líbit; nemyslet si, že jsem slabší, než ten druhý. Za tím, kdo nalézá cestu k duchovnímu světu, stojí Síla Boží. On se tak stává Božím bojovníkem. Tato síla se naleje do nitek druhých lidí a oni to poznají. Pokud vyřkneme PRAVDU, bude působit; naše slova budou naplněna obrovskou silou a Zákony Stvoření vše přivedou ke zdárnému konci.

Schopnost vnímat druhého člověka má každý z nás – každý ji musí v sobě najít a vnímat, co je v tom člověku za duši.  Když se nás někdo zeptá: „Co o něm víš?“, je nejlépe odpovědět: „Vždyť ho vidíš jako já.“ – vést druhé k tomu, aby sami naciťovali. Naše vnímání bývá subjektivní. Lidé jsou různí – je nás 12 druhů. Někteří lidé jsou schopni předávat jen určitému druhu lidí. Je nebezpečné se vyjadřovat o druhém, abychom třeba nezamezili něčemu, co si ti dva mají spolu prožít.

Když někdo o někom řekne „Já ho nenávidím“, je dobré se zeptat: „A co na něm nenávidíš?“ Většinou to má totiž v sobě ten člověk sám (z 99%). Když nám odpoví, můžeme se zeptat: „A co bys mu poradil? Co by měl změnit?“ Odpoví-li nám, udělá tím zároveň něco i sám pro sebe. Pokud má někdo v sobě nenávist zakořeněnou, měli bychom ho upozornit, že ho tato nenávist může zničit.

Pokud někoho nespravedlivě odsoudíme (např. všechny Romy), vrátí se nám to a např. se do toho národa v příštím životě narodíme.

Moudré Zákony Stvoření se snaží vést vše ke Světlu, vždy nám dají šanci chybu napravit. Záleží jen na nás, zda jsme ochotni se změnit. Měli bychom mít Stvořitele jako vzor – z Lásky dávat všem jen to nejlepší. Světlo nenechá žádného člověka, který se rozhodne změnit k dobrému, na holičkách.

Pokud člověk žije správně, je neustále ve spojení s jemnými světy (pouze někdy více, někdy méně) a může z tohoto propojení čerpat blaženost a posilu. Rozvineme-li v sobě tyto schopnosti a vysíláme-li pomocné síly, je to pro nás velkým přínosem. Světlým naladěním se též automaticky kolem nás vytváří ochranné okolí – kamkoli vstoupíme, lidé jsou vtaženi do naší radosti. Přitahujeme to k sobě, protože se tím zabýváme (naopak zase strach vytváří útvary, které člověka dusí). Lze pomoci i modlitbou – poprosit o ochranu a světlé bytosti se snesou kolem nás. Důležité je zabývat se mírem, Pravdou a světlými hodnotami. V poslední chvíli se tak může ještě leccos změnit. Každý postoj vyvolává vlnu, která může rozhodnout třeba i o válce, proto máme ve svých rukou velkou odpovědnost.

 

 

Přeji nám všem neustálé světlé naladění a hodně krásných inspirací k tomu, abychom dokázali alespoň v odlesku přibližovat svět kolem nás nádherným obrazům ze světlých výšin.

 

Zápis z přednášky sepsala posluchačka Martina Burešová

 

Ve středu 18. března 2015 se v Hradci Králové uskutečnila přednáška nazvaná „O Zřídlu Zákonů Stvoření a našich schopnostech být s ním ve spojení“.

Ze Zřídla – pramene, Zdroje všeho života – proudí Zákony ovlivňující celé světy, dávající jim moudrý řád. K Jeho poznání nelze použít zpozemštělý nástroj hmotného rozumu, na němž je založena dnešní věda, která chce vše zvážit a změřit. Rozumové je vždy suchopárné a prázdné, kdežto citové se dotkne našeho srdce. Kdo se uzavře lásce, uzavírá se tomu, aby poznal celé Stvoření.

Cit dokáže přijímat obrazy – i o vzniku Stvoření, obrazy toho, jaké záplavy Světla s tím byly spojeny. Člověk je dítětem Stvoření, nemůže se tedy podívat NAD ně. Pro to, co je mimo Stvoření či nad ním, tudíž nemá pojmy. V Božské sféře existuje minulost, přítomnost a budoucnost zároveň, což je pro nás, kteří žijeme v prostoru a čase, nepředstavitelné. Snaží-li se člověk pronikat nad svůj druh, ztrácí vědomí. Pokud je pro nás něco již příliš duchovní, nastává též zvláštní druh ztrácení vědomí. Na tom vidíme, kde končí naše schopnost jasně vnímat, což nás má vést k tomu, abychom se niterně rozpohybovali a odhodili zátěže hmotnosti.

Když Ježíš omýval apoštolům nohy, probíhal tím symbolický děj: zbavoval je tak tíživosti hmoty pro jejich další působení. Člověka zdržuje, když se musí trápit s hmotou, místo aby duchem vyletěl vzhůru a načerpal síly v čistých světech mimo hranice vesmíru a prožíval každý den slunně a radostně. Hmota člověka zatěžuje – teprve když vše pustíme, můžeme vnitřně letět vzhůru. Hmota nás zdržuje i po smrti – zdržujeme se u toho, po čem toužíme.

Na vrcholku Stvoření je zářivé Světlo a nad ním zářivý živoucí rovnoramenný kříž, který je zároveň Pravdou a Životem.

Když ještě existoval jen Bůh, na nejzazším okraji se nacházely shluky, které se nemohly na okraji Božské sféry uvědomit. V odpověď na jejich prosbu o uvědomění vyslovil Bůh slova: Budiž Světlo, která byla zároveň činem. Vznikla jimi postava Imánuele – Vůle Boží - a na nejzazším bodě Božské sféry Světlý Hrad, kde se nalézá Svatý Grál – odtamtud otevírá Imánuel dveře do bezživotnosti – Světlo tryská ven mimo Božskou sféru a vytváří duchovní oblast. Nejprve vznikly vědomé bytosti, pak teprve nevědomé, které se k vědomí vyvíjejí, a pak i příroda, stromy, zvířata. Imánuel – Duch Svatý - zůstává v Hradě Grálu. Bez trvalého opakování vylévání Síly by všechno uvadlo, proto bylo potřeba, aby byla část Imánuele (což znamená Bůh s námi) zakotvena vně Božské sféry. Část Božského se proto spojila s tím nejčistším z duchovna a vznikla postava Syna člověka – Parsifala (= část Boha u lidí – Syn Boží u lidí x zatímco Syn Boží Ježíš se vrátil nastálo k Bohu Otci). Parsifal je zástupcem, prostředníkem Božím pro toto Stvoření – branou k Bohu pro všechno duchovní; zprostředkovává neustálý příliv nových sil od Boha a je nositelem veškerých Zákonů Stvoření - díky Němu se  Zákony objevují v našem Stvoření. On jest živoucím křížem Pravdy a Světla. Lidský duch je schopen přijímat duchovní obrazy – jde o to v sobě probudit schopnost se těmto obrazům otevřít.

Světlo přináší život a zároveň Zákony. Bez světla (které v našem vesmíru představuje Slunce) nic nepřežije – je v něm teplo a život. Ve všech úrovních se nachází nějaký zdroj světla. Aby se mohl člověk správně vyvíjet, nesmí sahat nad svůj druh (myslet si např., že je Bůh) – musí přijmout svou duchovní podstatu a mít duchovní cíl (pozemský cíl nám po smrti nepomůže). Před námi je možnost velikého vzletného vývoje a k tomu, abychom věděli jak, nám byl dán CIT, který je spojen s naší duchovní podstatou. Do jemnější oblasti nemůžeme vstoupit s tímto hrubohmotným tělem, které je však jen vnějším obalem zde na Zemi – pod ním jsou také jiná těla, která můžeme používat.

 

Pro zjednodušení jsme si uvedli čtyři těla:


 

  • fyzické
  • duševní
  • bytostný záhal
  • duchovní podstata

Každé z těchto těl má své vědomí. Když chceme poznat svět duchovní, musíme použít vědomí ducha – své podstaty. Bytostný záhal je zase nutný pro nahlédnutí do světa přírodních bytostí.


  

Ve chvíli, kdy se něčím niterně zabýváme a nacítíme se do toho, aktivuje se vědomí toho kterého těla. Cit se může rozšiřovat a poznávat jednotlivé světy. Vůlí však můžeme něco nepoužíváním umrtvit (i část těla, materialisté např. i svůj cit), ale pokud používáme též jemnější těla, máme i po smrti otevřená vrátka do světa, kterým jsme se zabývali.

Plnou svobodu člověk prožívá, oprostí-li se od hmoty a snaží se žít v souladu se Zákony Stvoření a v napojení na duchovní světy. Pak směřuje k nejvyššímu dobru a věčnému životu. Pokud se však připoutá k hmotě, nastává nakonec zánik. Zákony byly stvořeny proto, aby člověk mohl stoupat ke Světlu, k Tomu, kdo jim dal vzniknout. Víra v Zákony = víra ve Stvořitele. Zákony netrestají, ale vše se snaží dovést tam, odkud to vyšlo. Pokud se lidský duch již ve hmotnostech naučil vše a stal se zralým lidským duchem, může se navrátit do svého duchovního domova – Ráje. Můžeme se nacítit do toho, jaké to tam asi je. Je to podobné jako se soucítěním, kdy přenášíme svůj cit do druhého člověka a vnímáme, jak mu je – stejně tak můžeme svůj cit přenést i ke stromu, zvířeti i světlým světům. Je třeba se zabývat tím, jaké to tam asi je – říci si, že bych se s tímto světem rád spojil. Naše chtění oživuje vědomí těla těsně nad tím tělem, které nejvíce používáme. Duchovní vědomí, které jediné dokáže poznávat Boha, ví, co je dobré a co je špatné – je třeba nejdříve oživit duševní a bytostný záhal. Duchovní se vždy drží v tom dobrém, krásném a čistém. Jakmile se člověk příliš ztotožní s fyzickým a duševním, nevidí ostře, co je dobré a co špatné. Studené světlo bez lásky není správné, nedovede až k Bohu, který je Láska - kdyby ne, tak už tu Země dávno není. Války svědčí o tom, že člověk nezná a nenásleduje Zákony – jinak by tu byl MÍR, KRÁSA, ŠTĚSTÍ a BLAŽENOST. Vše se však lidem vrací dle Zákona zvratného působení.

Svět kolem nás vypodobňuje, jak to funguje ve Stvoření – něco je vysláno do prostoru kolem a vrací se zpátky – je to podobné jako u magnetu, nebo jako s koloběhem krve v těle. Vše se vrací ke svému původu (v přírodě – voda, kterou pijeme, kdysi dříve na Zemi pršela…). VŠE DOBRÉ I ZLÉ, CO JE VYSLÁNO, JE JEDNOU VRÁCENO ZPÁTKY. Takto to funguje uvnitř světa hmotného i duchovního. Prožívání ve Stvoření je pociťováno až u Boha. Štěstí k němu zaznívá jako nádherná hudba, ale dnes se z naší planety line spíše heavy metal. Nelze to však tak ponechat stále. Celé Stvoření má znít nádhernou písní štěstí. Pokud prostředí na Zemi omezuje vývoj lidských duchů (zárodků), vše se posíleno začne vracet velice rychle – jako odpověď na modlitby a volání lidí, kteří si přejí, aby tento neutěšený stav už skončil. Nelze vzít člověku svobodnou vůli, ale lze urychlit působení Zákonů. Král Stvoření prochází svým zářením celé Stvoření – pomáhá každému člověku rychleji se vyvinout k uvědomění. Pro člověka, který se rozhodne jít cestou zla, přináší nemoc, bolest a je možné, že se již v budoucnu nebude smět narodit. Nakonec vše skončí vítězstvím dobra a Světla. Zákon nyní k člověku promlouvá: UKAŽ SE, JAKÝM SKUTEČNĚ JSI. Každý tedy začíná být sám sebou. Vše se blíží k vyvrcholení. Je třeba si VYTKNOUT CÍL V DUCHOVNÍCH ÚROVNÍCH, KTERÉHO JSME SCHOPNI – BUDEME K NĚMU RŮST (jinak se vývoj zastaví). Měli bychom směřovat k tomu, abychom byli zářivými, nádhernými lidskými duchy, kteří mají spojení s duchovním světem a po smrti tam mohou odejít a žít věčně – do života nám pak vejde spousta prožívání, které nás bude upozorňovat, co je ještě třeba změnit. Vyšleme-li touhu, prosíme o prožívání, které nás niterně posune – a přijde odpověď.

Upínejme své modlitby k zářivému rovnoramennému kříži – v něm můžeme spatřit Imánuele – Parsifala – Krále Stvoření, Bílou holubici, která se objevuje nad Svatým Grálem ve Světlém Hradě.  Pak se obracíme k tomu nejčistšímu z duchovna, s čímž bylo spojeno Božské, které je mnohem bohatší; duchovní je jen část záření. V Parsifalovi spočívá nejčistší vzor dokonalosti, nejčistší posila pro každého z nás.

Naším cílem by mělo být: stát se zářivým ušlechtilým lidským duchem, který je nohama na Zemi, ale duchem v duchovní říši. Otevře nás to silám přinášejícím štěstí. Předčí to také vše příjemné ve hmotě a poskytne nám mnohem větší a především trvalou blaženost. Hmota je jen částí našeho bytí. Víme-li, že Zákony jsou spravedlivé, dívejme se z tohoto pohledu na vše, co se nám i druhým děje – kde je počátek? Měli bychom žít tak, abychom mohli ze Země odejít do světlejší oblasti, než odkud jsme sem přišli. V současné době je Země pastí na lidské duchy – hrozí, že odtud odejdou ještě níže. Stačí málo a člověk se může zatížit vinou, která mu brání odejít do duchovního světa.

To, jací jsme a s kým se setkáváme, je spojeno s našimi minulými životy (některá místa, kde jsme v tomto životě nikdy nebyli, nám připadají povědomá – vzpomínáme si na něco z minulého). Jedině opětovné zrození zajišťuje Spravedlnost. Přemáhání překážek (i nemoci apod.) vždy rozvíjí nějaké schopnosti – nezbývá než se sklonit před velikostí moudrých Zákonů.

U dárků bychom měli přemýšlet, co u dítěte vyvolají – zda mu pomohou být lepším člověkem nebo zda je spíše sváží s hmotou; ptát se: co je pro člověka (= jeho ducha) skutečně dobré? Co on bude jednou dělat druhým lidem a jakou odpovědnost na tom nesu já? Děti mají poznávat Zákony Stvoření – mělo by se jim říkat, co se jim vrátí, když udělají to či ono – „Nevěříš? Tak si to vyzkoušej.“

Pokud nás někdo nespravedlivě prokleje, je nám dána síla, abychom se tomu postavili jako zrcadlo, aby se to odrazilo zpět k tomu člověku – aby sám prožil to, co přeje jiným. Vždy když je zbraň, je ve Stvoření i protizbraň. Náš cit a vědomí ji hledá. Pokud jsme přesvědčeni, že existuje něco proti, je nám to přineseno. Každý člověk má právo a povinnost se bránit proti zlu, jinak by se nechal nespravedlivě zavléct někam, kam nepatří. Modlitba o ochranu (např. vracíme-li se v noci odněkud domů) může dokonce způsobit, že nás určitý člověk z nějakého důvodu nevidí.

Až když se v nás rozhoří duchovní plamen, dokážeme nahlížet, co je dobré a co je zlé. Pokud dokážeme nahlížet do duchovní oblasti, jsme obrovským přínosem pro své okolí – ať již moudrou radou, pohledem očí či jen svým vyzařováním. Měli bychom se naučit používat vědomí – nacítit se do něčeho – a pak se to k nám začne vracet – vznikne dojem, jemný obraz v našem mozku.

Nemáme mlčet, je-li někde lež – máme bránit Pravdu, bránit se též proti pomluvě – nenechat si to líbit; nemyslet si, že jsem slabší, než ten druhý. Za tím, kdo nalézá cestu k duchovnímu světu, stojí Síla Boží. On se tak stává Božím bojovníkem. Tato síla se naleje do nitek druhých lidí a oni to poznají. Pokud vyřkneme PRAVDU, bude působit; naše slova budou naplněna obrovskou silou a Zákony Stvoření vše přivedou ke zdárnému konci.

Schopnost vnímat druhého člověka má každý z nás – každý ji musí v sobě najít a vnímat, co je v tom člověku za duši.  Když se nás někdo zeptá: „Co o něm víš?“, je nejlépe odpovědět: „Vždyť ho vidíš jako já.“ – vést druhé k tomu, aby sami naciťovali. Naše vnímání bývá subjektivní. Lidé jsou různí – je nás 12 druhů. Někteří lidé jsou schopni předávat jen určitému druhu lidí. Je nebezpečné se vyjadřovat o druhém, abychom třeba nezamezili něčemu, co si ti dva mají spolu prožít.

Když někdo o někom řekne „Já ho nenávidím“, je dobré se zeptat: „A co na něm nenávidíš?“ Většinou to má totiž v sobě ten člověk sám (z 99%). Když nám odpoví, můžeme se zeptat: „A co bys mu poradil? Co by měl změnit?“ Odpoví-li nám, udělá tím zároveň něco i sám pro sebe. Pokud má někdo v sobě nenávist zakořeněnou, měli bychom ho upozornit, že ho tato nenávist může zničit.

Pokud někoho nespravedlivě odsoudíme (např. všechny Romy), vrátí se nám to a např. se do toho národa v příštím životě narodíme.

Moudré Zákony Stvoření se snaží vést vše ke Světlu, vždy nám dají šanci chybu napravit. Záleží jen na nás, zda jsme ochotni se změnit. Měli bychom mít Stvořitele jako vzor – z Lásky dávat všem jen to nejlepší. Světlo nenechá žádného člověka, který se rozhodne změnit k dobrému, na holičkách.

Pokud člověk žije správně, je neustále ve spojení s jemnými světy (pouze někdy více, někdy méně) a může z tohoto propojení čerpat blaženost a posilu. Rozvineme-li v sobě tyto schopnosti a vysíláme-li pomocné síly, je to pro nás velkým přínosem. Světlým naladěním se též automaticky kolem nás vytváří ochranné okolí – kamkoli vstoupíme, lidé jsou vtaženi do naší radosti. Přitahujeme to k sobě, protože se tím zabýváme (naopak zase strach vytváří útvary, které člověka dusí). Lze pomoci i modlitbou – poprosit o ochranu a světlé bytosti se snesou kolem nás. Důležité je zabývat se mírem, Pravdou a světlými hodnotami. V poslední chvíli se tak může ještě leccos změnit. Každý postoj vyvolává vlnu, která může rozhodnout třeba i o válce, proto máme ve svých rukou velkou odpovědnost.

 

 

Přeji nám všem neustálé světlé naladění a hodně krásných inspirací k tomu, abychom dokázali alespoň v odlesku přibližovat svět kolem nás nádherným obrazům ze světlých výšin.

 

Zápis z přednášky sepsala posluchačka Martina Burešová