Ru a Mia - daleká pouť- část 2.

02.05.2015 08:53

Ru nejprve pomáhal na stavbách, ale netrvalo dlouho a stal se vyhledávaným stavitelem. Stavěl domy, podobné těm, jaké se stavěly v zemi, odkud přišel. Nebyly ani zdaleka tak krásné a výstavné, chyběla jim lehkost a nádhera, ale i přesto byly pro lidi ve vesnici těmi nejkrásnějšími, jaké si jen dokázali představit a všichni po nich zatoužili. Bohatí si nechali stavět domy pod Ruovým vedením a ti, kteří na to neměli, se alespoň snažili své chaloupky vylepšit a zkrášlit. Všichni muži z vesnice bezděky Rua napodobovali v jeho přímém jednání, v jeho odvaze postavit se všemu, co by chtělo škodit. Z vesnice vymizelo zlé a podlé jednání, muži si vážili jeden druhého, dokázali ocenit, jak se navzájem doplňují svou růzností a dokázali spolupracovat. To bylo dříve nemyslitelné.

 

Dávno už Ru a Mia nebydleli v chudé chaloupce u stařečka, ale nezapomněli na něho. Často se s ním setkávali a rozprávěli spolu o daleké krásné zemi. Brzy ráno společně vycházeli za vesnici a radostně očekávali východ slunce. Jejich srdce byla naplněna vděčností, že se smí přidat ke znění tónů. Nerozuměli slovům, ale cítili spojení s domovem, přicházela k nim radost a posila. Jejich dobré chtění stoupalo v harmonických akordech vzhůru, vysoko, až do krajiny jejich domova. Všichni obyvatelé toho překrásného království se radovali a těšili se na návrat poutníků. Viděli, že se usilovně snaží tím správným směrem, že se jejich působením lidé, celá vesnice i její okolí velmi změnilo a povzneslo.

 

Jednou, když seděli ve stařečkově chaloupce, pozorovala Mia zasněně kompas. Znenadání se ručička přestala otáčet a ustálila se v jednom směru.

Poutníci se opět směli vydat na cestu. Srdečně se rozloučili se všemi novými přáteli a pokračovali v putování. Stařeček jim dlouze mával, ale loučení pro něj nebylo smutné. Často říkával, že mu krásnou zemi tak dobře popsali, že se tam spolu jednou sejdou.


Ru a Mia byli opět na cestě. Lhostejno, ve kterém z pozemských životů, vždyť začátek putování každého z lidí je pouze jeden. Nyní však neputovali jako chudí poutníci. Jeli na koních a měli s sebou mnoho peněz, které dostali za svou práci.

Ru už nemusel prosekávat podrost, jeli pohodlnou cestou. Často potkávali jiné jezdce a velké množství pocestných. Ne všichni byli čestní, poctiví lidé, našli se i takoví, kteří by rádi lehce získali plody poctivé práce jiných. Když však viděli Rua, jak se hrdě drží v sedle, když se jejich oči setkaly s jeho přísným pohledem a pak sklouzly k meči u jeho sedla, ani je nenapadlo něco si s ním ve zlém začínat.

 

Kompas zavedl Rua a Miu k velkému městu. Před nimi se vypínaly vysoké stavby, honosné paláce a zámky.

Jací tu musí žít krásní lidé!“ Radovali se oba poutníci. Ale jen co vjeli do bran města, čekalo je zklamání: lidé ve spěchu a shonu pobíhali po ulicích, hlavy sklopené k zemi. Kompas se nepočal otáčet dokola a nevybízel k tomu, aby zde nějaký čas zůstali, naopak, stále ukazoval kupředu a pobízel k další cestě.


Mie se ale nechtělo jít dále. Lákalo ji toto město, chtěla si prohlédnout jeho přepych. A navíc, měli s sebou přece velké množství peněz, mohli by si zde něco koupit. Ru nechtěl zpočátku ani slyšet, nelíbilo se mu mezi těmito lidmi. Když však Mia naléhala a přemlouvala, svolil.

Širokými ulicemi dojeli k tržišti. Když sesedli z koní a otevřeli brašnu s penězi, náhle kolem nich bylo plno úlisných obchodníků. Všichni je zvali ke svým krámkům a předháněli se ve svých nabídkách. Ruovi bylo takové chování stále protivnější a tím více se divil, že se Mia chtivě dívá na jejich zboží a poslouchá jejich neupřímné lichotky.

 

Vždyť je zajímají pouze naše peníze,“ myslel si opovržlivě, „a to zboží, jsou to pouze blýskavé cetky, jak se to může Mie líbit?“

Pak se ozvalo volání: “Z cesty, z cesty!“ Čtyři služebníci opatrně položili na zem nosítka. Vystoupil z nich tlustý muž. Přesto, že jeho oděv byl z velkého množství překrásných látek a jeho pokožka i vlasy byly namazány vzácnými mastmi, působil tento člověk neobyčejně odpudivě. Když se podíval na Miu, v očích se mu nepěkně zablesklo. Ru bezděky sevřel pevněji svůj meč a uchopil Miu za paži, aby ji odvedl pryč. Jenže když k ní tlustý muž začal hovořit, když chválil jejího koně, šaty, když ji vynášel nad všechny ženy toho města... Mia poslouchala. Ru nemohl pochopit, jak to, že jí nevadí jeho slizké chování, slova a pohledy?! Dokonce jí to snad lichotí?! Ru chtěl za každou cenu Miu dostat pryč z tohoto místa, pryč od těchto lidí, ale ona, jako by ho neviděla a neslyšela. Dokonce jménem jich obou přijala nabídku k odpočinku a pohoštění v tlusťochově domě. Když se Ru zdráhal, Mia se na něj jen povýšeně usmála:

Snad by ses nebál!“

Ano, Ru se bál, bál se, že se stane něco zlého, když tu zůstanou jen o okamžik déle. Ale to se i k němu obrátil onen muž:

Mladý příteli, vidím, že jsi statečný a odvážný, jak jinak bys směl nosit tak skvostný meč. Takových mužů, jako jsi ty, si nesmírně vážím, staňte se oba mými hosty, prokážete mi tím velkou čest.“

"Ale vždyť je docela milý," pomyslel si Ru, "to se mi předtím snad jen zdálo. A když už Mia návštěvu přislíbila, proč tedy ne."

 

Váhavě, ale přece jen, se spolu s Miou vydal za nosítky.

Otevřely se před nimi brány nádherného paláce. Mia byla nadšená. Ruovi se zpočátku zdálo, že všechna ta nádhera je chladná a nevlídná, že pohled na ni nepovznáší, ale tyto myšlenky brzy zapudil a spolu s Miou obdivoval honosnou výzdobu, zlato a drahé kameny.

 

Byli uvedeni do hodovní síně. Tolik vybraných lahůdek a pochoutek pohromadě ještě nikdy neviděli, byli zvyklí jíst zdravě a prostě. Sloužící jim pokrmy podávali málem až k ústům a sám tlustý majitel paláce jim doléval víno. Oba poutníci byli vínem již natolik otupěni, že si nevšimli pohledů, které se stále chtivěji upínaly na jejich krásné oděvy, na jejich peníze a na Ruův meč. Tlustý muž už neskrýval své odporné úšklebky. Do vína přimíchal omamný jed.

 

Ru se probudil první. Nevěděl, co se stalo, nechápal, kde je. Celé tělo ho bolelo a ošklivě to kolem něj páchlo. Hledal Miu. Ta ležela vedle něj, stejně jako on oděná ve špinavé hadry. Namáhavě ji probudil. Byli zavřeni v nějaké páchnoucí chatrči, škvírami ve stěně prosvítalo jen málo světla, ale i tak kolem sebe viděli množství špíny a smetí, bylo to odporné. Ru zalomcoval dveřmi, ty však držely pevně, stejně tak i stěny. Začal se shánět po meči, ale nejen jejich šaty, šperky, peníze, dokonce i zářivý meč byl pryč! V očích Rua se zračilo zděšení. Královský dar, zářivý meč, byl pryč! Mia jen tiše plakala, uvědomila si, že se do této situace dostali kvůli její chtivosti a zvědavosti, to ona přemluvila Rua, aby ve městě zůstali. Začala se bát. Ne však toho, co způsobila. Bála se, že se na ni bude Ru zlobit a vyčítat jí. Ne, to nedopustí!

 

Ru, jak sis mohl nechat sebrat meč! Proč jsi na něj nedával pozor? Co budeme nyní dělat!?“ Řekla ošklivým hlasem.

Takto ji Ru neznal, překvapeně se po ní ohlédl. Mia mu ale vmetla do očí další příval výčitek. Nechápavě stál u dveří a mírně jako vždy se ozval:

Mio, ale vždyť... vždyť to byl tvůj nápad, ty ses chtěla podívat a nakupovat... a podívej, jak to dopadlo...“

Kdyby sis lépe hlídal meč, mohli jsme se snadno dostat ven, je to tvoje vina!“

 

Na další slova nebyl čas. Ruovy zoufalé rány do dveří přivolaly strážné, snad deset se jich seběhlo, začali na vylekané poutníky hrubě křičet a hnali je daleko za město. Nezůstalo jim vůbec nic. Když se stráže vzdálily, Ru i Mia utíkali pryč, jen pryč od toho hrozného města. Běželi cestou necestou, až se vyčerpáni zastavili před hradbou hustého podrostu. Nemohli ani mluvit, bezvládně klesli do listí pod stromy. Jako hrozný nekonečný sen jim stále znovu a znovu před očima probíhalo, co se vlastně stalo: jak je ten muž podvedl, jak s nimi naložil, o vše je obral, nezůstalo jim vůbec, ale vůbec nic!

 

Mia se stále více ubezpečovala, že za nic nemůže, že to byl přece Ru, kdo je měl hlídat a chránit! Ona přece nic zlého neudělala. Nakonec tomu uvěřila. Vstala a počala holýma rukama rychle rvát křoví, jen aby už byla pryč. Nevěděla, kam jde, hlavně pryč. Bylo to svědomí, co jí nedopřálo klidu? Byl to strach z pravdy?

 

Ru se ztěžka zvedl a vydal se za ní. Nechtěl, aby se její jemné ruce rozdíraly o trní a bodláčí. Chtěl jít první a razit cestu jako dříve:

Nějak to snad půjde i bez meče Mio, jen mi řekni, kudy máme jít. Kam ukazuje kompas?“ Mia se lekla. Dosud na kompas nevzpomněla. Rychle si sáhla na hruď. Ano, byl tam, stále zavěšen na hedvábné stužce. Tlustému muži asi nepřipadal natolik cenný, aby po něm zatoužil, a tak jí zůstal. Pohled na kompas jí ale připomněl, že sama a dobrovolně sešla z cesty, kterou ukazoval. Nesnesla tuto němou výčitku.


 

Ten kompas není k ničemu!“ vzkřikla a dál lámala a trhala větve. Po krátké chvíli byli oba opět vyčerpáni, ani jeden z nich neměl dost sil k tomu, aby připravil něco k jídlu. Jejich odřeniny a škrábance nebylo čím ošetřit, Mia neměla čas cestou sbírat hojivé byliny. Ráno je východ slunce zastihl ještě spící. Tak to šlo dlouhou dobu. Byli vyhublí, zesláblí, zbídačení...

 

V takovém stavu je našli obyvatelé jedné malé vesnice a nabídli jim jídlo, nocleh a prosté oblečení. Dokonce i práce by se pro ně našla, kdyby chtěli zůstat. Mia se dívala na vesnické ženy. Připadalo jí tak dávno, co žila mezi jim podobnými, už si vůbec nevzpomínala, že v ženách probouzela touhu být lepšími, že jim předávala obrazy domova. Nyní cítila pouze závist, když viděla, že mnohé z žen jsou oblečeny lépe než ona, že jejich mužové mají ve vesnici vysoké postavení, že jsou ženy spokojené. Také chtěla mít ozdoby a pěkné oblečení, také chtěla s Ruem bydlet v pěkném domku. Začala opět vyšívat. Pod rukama se jí ale netvořily nevídané krajiny, překrásné květiny a motýli, její práce byla hrubá a nepěkná. Podařilo se jí sice vesničany přesvědčit, že právě takové výšivky všichni lidé v okolních vesnicích již mají, že jsou právě moderní, a lidé si je nějaký čas i kupovali, ale Mia nezbohatla, nezískala obdiv ostatních žen ani úctu mužů, jak si přála. Byla stále nespokojená a rozladěná.

 

Ru opět pomáhal lidem stavět a opravovat domy. Práce se mu ale nedařila tak jako dříve. Dříve stačilo, když si jen vzpomněl na Miu, když v myšlenkách zformoval její rozzářený obličej, její jméno, a hned se k němu začaly snášet krásné nápady, jak má dům vypadat. Nyní se ale nic takového nestávalo. Necítil už jejím prostřednictvím přicházet žádnou jemnou podporu, žádnou pomoc. Když o Mie mluvil s jinými lidmi, dokonce začal místo jejího jména používat pohrdlivé „ona“.

 

Jedno po druhém přicházely děti a s nimi další starosti. Když Mia očekávala nový život, přáli si pro děťátko to nejlepší. Ale co je to: to nejlepší?

"Ať se má lépe než my, ať nikdy nepocítí hlad, ať žije v míru, ať má všeho dostatek..." a také jejich další myšlenky se ubíraly vyšlapanou cestou: "Pokud to bude syn, ať se jednou stane mocným a bohatým, pokud se narodí dcera, ať se dobře vdá."

Oba v těchto vzácných okamžicích cítili, že to zdaleka není vše, že ještě něco chybí, to ze všeho nejdůležitější pro opravdovou radost a štěstí, ale Ru pokaždé jen rychle trhl rameny, Mia mávla rukou a pustili se do práce, aby maličkému mohli dopřát "to nejlepší" co jim rozum poradil.


 

Ru a Mia dávno zapomněli, že jsou vlastně na cestě, že je v království všichni netrpělivě vyhlíží. Byly pro ně důležité pouze starosti všedního dne a především majetek. Nemohli a ani nechtěli nastoupit cestu domů, silně je to táhlo k jejich penězům, domům, k nevyřízeným účtům ve vesnici i na všech dalších místech jejich pobytů... mnoho času uplynulo, mnohokrát na sebe vzali těžký pozemský zahalující plášť a opět ho odkládali, aniž se cokoliv naučili.

 

 

Pokračování příště