Stařenka pohádková

16.06.2015 14:13

 

Jednoho krásného dne

na lavičce vedle mne

stařenka se objevila,

drobná, milá, prostě pohádková.

 

Tiše, mile promluvila,

její duše byla čilá.

V tváři vepsáno snad devadesát let,

oči, jak dvé lesních studánek.

 

Hluboké a čisté, záříc živě, radostně,

v nich samo nebe přišlo ke mně bezelstně.

Šťasten ten, na koho ona pohlédne,

darujíc vždy to pravé, z moudrosti své mnohaleté.

 

Měla jemný úsměv na líci,

oči do dálav minulosti patřící,

v tichosti nejdříve rozjímala.

pak mírně slova se ujala.

 

Jako bych jejího hlasu melodii

již dávno znala.

To sama Láska podobu stařenky,

pro mne, na sebe vzala.

 

Nejedna sestra Lásky byla s ní přítomna,

každá skromně se slova ujímala.

Jemně vyslechla mne pak stará matička,

ach, jak krásné, tiché souznění mi darovala.

 

Tiše spředla jemné nitky dávných dění

a příběh svého života svěřila mi.

Ještě tu a tam jsme se setkaly,

než zmizela mi záhy ve světě, snad navždy.

 

Dnes, když na ni si vzpomenu,

cítím radost, snad jako odměnu.

I vděčnost za lásku v těch chvílích prožitou,

radostnou, v srdci ukrytou.

 

Její obraz smyl již čas,

snad někdy slyším její vlídný hlas,

nehasnoucí jiskérky dobroty jejích očí,

tehdy rozsvítily jas v mé duši.

 

Inu, stařenka pohádková…

 

 

 

Marianna V.

Ilustrace: © Eva Lipinová