Šťastná země - 3. část

22.08.2014 12:37

Světlá výprava v čele s Miroslavem putovala ještě mnoho týdnů šťastnou zemí. Zvěst o jejich výpravě je předcházela, a proto mohli každý večer složit hlavu u dobrých lidí, kteří byli poctěni tak vzácnou návštěvou. I tam, kde hornatá krajina nevydala lidem tolik úrody, byli bohatě pohoštěni. I o koně bylo co nejlépe postaráno. Vždy, když odjížděli, lidé je ještě kus cesty doprovázeli a v jejich srdcích se rozhostila radost z toho, že bude pomoženo lidem ve vzdálených zemích. Všichni tak poznávali ještě více velikost a Lásku Boží, která chce zbloudilým lidem pomoci.

Putovali v tu stranu, odkud každého večera rudě zářily paprsky zapadajícího slunce. Tam, ano tam se rozkládá Ramilova vlast. Každého rána se všichni sešli, aby společně v modlitbě prosili, aby jejich kroky byly vedeny shůry. Každý večer pak děkovali, že uplynulý den cesty proběhl zdárně. Po mnoha týdnech se dostali do krajiny, která již nebyla obydlená. Ramil poznal místo, kde tehdy spatřil osamělého lovce ve chvíli, kdy již myslel, že nikde na světě nenalezne to, co hledá - lid žijící v míru a lásce.

„Ano, jedeme správně. Nyní bude následovat rozlehlá liduprázdná pustina,“ řekl Ramil.

Všichni vnímali, jak je zde krajina jiná. Bezpečně tak věděli, že opustili šťastnou zemi.

„Kdy se opět budeme moci vrátit?“ proběhlo krátce hlavou některým ženám, ale radost a nadšení z úkolu, který volal po splnění je nenechaly dlouhému oddávání se myšlenkám na návrat. Všichni věřili celou duší, že i přes případné nesnáze překonají všechny překážky a lidé v Ramilově vlasti se změní.

 „Jednou bude jejich země moci být stejně šťastná jako ta naše,“ mysleli si mnozí. Soudili podle sebe, nic jiného než radost a čistotu srdcí neznali. Pouze Ramil věděl, co je čeká, a silou od sebe odháněl obavy z toho, jak je obyvatelé jeho vlasti přijmou. Bylo vidět, že i pomocníci, jak říkali bytostem přírody, byli s nimi. I v té nejopuštěnější krajině se vždy našlo něco k jídlu.  Pitnou vodou šetřili, a když se počaly měchy vyprazdňovat, přišel déšť nebo došli k potoku či řece. Pomalu se střídala roční období, avšak tato cesta byla kratší než Ramilova cesta do šťastné země. Nebloudili, pomocníci je vedli nejkratší a nejschůdnější cestou. Proto když se všechna roční období vystřídala a po zimě přišlo jaro, všichni pocítili, že jsou blízko cíle.

A skutečně. Krajina již jevila známky lidské činnosti. Tu a tam byly v řekách nataženy sítě na ryby. Jinde stála polorozpadlá chatrč pro lovce, vzdálené na více dní od domova. Miroslav rozhodl, že na vyvýšeném místě, ze kterého byl rozhled na všechny strany, ale které bylo chráněno skalisky a vzrostlými stromy, se na pár dní usadí. Odpočinou si, naberou sil, poradí se, jak budou postupovat, a hlavně uspořádají pobožnost, při které se svými nitry spojí se silou shůry, aby načerpali do svých duší blahodárné proudy Světla a vyprosí si rady a pomoci.

Tato pobožnost se konala přibližně jeden rok po slavnosti, kterou uspořádali před počátkem cesty ve své domovině. Všem se ještě prožití tohoto dne zračilo před duševním zrakem tak živě, jako by to bylo včera, ale na druhou stranu se jim zdálo, že tomu bylo již velmi, velmi dávno. Místo, které vybral Miroslav, bylo opravdu příhodné. Poskytovalo vše, čeho potřebovali. Daleký rozhled, ochranu před nepřízní počasí, ale i před nečekanými pozorovateli. Bílé vápencové skály se tyčily na vrcholu kopce. Byly tak rozmanitých tvarů, že v nich lidé nalezli i jeskyni, kterou zvolili za úkryt a místo ke spánku. Všichni byli i přes neustávající radost a nadšení v srdci po dlouhé cestě unaveni.

Miroslav vedl výpravu tak, aby nikomu tělesné síly neubývaly. Zvolil takové tempo i interval odpočinku, aby vyhovovalo všem. Tyto dny klidu všem obnovily tělesné síly. Všichni vzpomínali na svou domovinu a v duchu si upevňovali základní pilíře hodnot a zákonitostí, které zaručovaly a udržovaly v jejich vlasti řád. Tento řád chtěli přenést do nové země, kde byly všechny hodnoty zcela zvrácené.

Každý večer se pak společně radili a za vyprávění Ramilova mohli vyvodit postup jejich budoucího působení. Miroslav rozdělil zodpovědnost a úkoly mezi jednotlivé muže. Každý zodpovídal za oblast, kterou měl na starost i ve své domovině. Stejně tak se dohodly i ženy. Bylo rozhodnuto, že dojdou až do Ramilovy osady. Tam se roztrousí mezi lid a zapojí se každý ve svém řemesle. Všechno bylo ale jinak, než si plánovali mezi sebou v klidu a bez překážek.

V noci se strhl silný vítr, za kterým následovala prudká bouře. Úkryt mezi skalami však nevyhledali jen lidé z výpravy, ale znali jej i místní. Skupina mužů, kteří se po úpatí kopce vydali za zvěří, se nečekaně přiblížila hnána deštěm. I když dal Miroslav postavit hlídky na Ramilovu radu, jelikož ve šťastné zemi nic takového nebylo potřeba, tma a hluk bouře hnané větrem způsobily to, že cizí muži byli ve výhodě a přiblížili se téměř nepozorováni. Až jejich hlučný hovor prozradil jejich příchod. Všichni muži v čele s Miroslavem byli rázem na nohou. Rytířský výcvik v jejich zemi jim byl nyní vhod. Příchozí muži hned sáhli po zbrani. Měli lovecké zahnuté nože a také něco jako střelné zbraně, které jim však při tomto tak blízkém střetu nebyly nic platné.

Muži ze šťastné země pohlédli do očí těchto lovců. Jejich divoký vzhled nevěstil nic dobrého. Obě strany byly překvapeny a boj byl krátký a rychlý. Vidouce, že jsou v menšině, cizí muži brzy prchli zpět do burácející bouře. Muži se udýchaní a promoklí vrátili do jeskyně, kde čekaly ženy. Všichni si nyní plně uvědomili, v jakých podmínkách se nacházejí. Lidé, kteří zde žijí, opravdu neznají ušlechtilých hodnot, jak Ramil vyprávěl, pachtí se jen za vlastním ziskem a neštítí se loupeže ani vraždy. Avšak pro těch několik, kteří jako Ramil nesou v sobě ještě touhu po ideálu, po ušlechtilosti a čistotě ducha, udělají, co bude v jejich silách. Snad se i dosud zlovolní přidají k nápravě a ke změně sebe sama.

„Máme málo času,“ řekl Miroslav. „Jakmile tito lidé dojdou do své vesnice, oznámí naši přítomnost všem. Nikdo z nás nemá pomyšlení na spánek. Tato noc je poslední na tomto místě. Uspořádáme nyní pobožnost ke cti Stvořitele. Ráno ještě před svítáním odsud vyrazíme na další cestu. Zkusíme obejít vesnici, kde bychom po zprávách lovců nebyli vítáni.“

Všichni souhlasili, bylo to moudré rozhodnutí. Burácení bouře za pár chvil ustalo. A za chvíli celé prostranství ozářil srpek měsíce. Duše všech stoupaly vzhůru v touze po Světle a Lásce Boží. Ženy se pak svými nitry spojovaly s paprsky Čistoty.

Miriam povstala a se zrakem pozvednutým vzhůru promluvila: „Pane, náš Stvořiteli, děkujeme Ti za sílu a za Tvou nezměrnou lásku, kterou jsme směli vzniknout a kterou trváme. Dej, prosím, abychom mohli být prostředníky Tvé vůle. Toužíme spolupomáhat na tom, aby Tvé Světlo zavládlo i v těchto končinách Tvého nádherného Stvoření. My ženy toužíme přivést paprsky Čistoty k žíznivým duším trpících žen. Prosíme Tě, Pane, zjev nám cesty, jež jsou skrze pomocníky nachystány, chceme společně s nimi očistit tuto zemi ode všeho temného. Amen...“

 

 

 Při této vroucí modlitbě, která stoupala živě z duší všech, se již nad novou zemí utvářela nová světlá vlákna připravená k záchraně duší, v nichž lze ještě touhu po Světle rozdmýchat. Pomocníci naslouchajíce Boží vůli, tkali budoucí nitky osudů této země. Připravovali v jemném předobraze novou, lepší budoucnost. Člověk má ale svobodu rozhodování. Nikdo mu nemůže přikázat, aby kráčel ke Světlu, aby změnil své dosud bludné cesty. Může být pomocníky přichystanými událostmi tísněn a posouván, avšak rozhodnout se a změnit své nitro musí jen on sám.

Dění se dalo velkou silou do pohybu. Když se výprava ještě dříve, než první sluneční paprsek pohladil deštěm omytou zemi, vydala na další, tentokrát nejnáročnější úsek cesty, zpozorovala, že bouře a déšť vykonaly své. Ve vesnici, kterou míjeli značným obloukem, neměl nikdo ani pomyšlení pronásledovat „cizince ze skal“, jak o nich lovci mluvili, neboť každý z místních měl mnoho práce s vyléváním vody a vynášením bahna ze svých chýší.

A tak lidé ze šťastné země putovali dále. Míjeli tu a tam roztroušené osady, jejichž obyvatelé si jich, jak se zdálo, ani nevšimli. Krajina i příroda v ní nasvědčovala tomu, že člověk nevyužíval darů země s úctou, ale bez pocitu vděčnosti jen bral a drancoval. Míjeli lesy, které člověk kácel, aniž dřevo celé využil, mnoho mladých stromů bylo takovými nešetrnými zásahy polámáno. Tu a tam mohli spatřit zvíře, které pošlo na následky zranění bezcitnými lovci. Také v této zemi byli pomocníci, protože nic živého by bez jejich obětavé péče nemohlo být. Lidé z průvodu, kteří je mohli tu a tam zahlédnout přemýšleli o tom, proč jsou zcela jiného rázu než v jejich zemi.

 Toho večera, když se ve skrytu mohutných stromů připravovali ke spánku, počal o tom jeden z mužů hovořit: „Čím to je, že zdejší pomocníci jsou tak plaší, ba postrádají ten stále veselý až šibalský výraz obličeje, který jsem si u nich v naší zemi tolik zamiloval.“

„Není divu, pohleď na zdejší lidi,“ smutně odpovídala Miriam. „Lidé zde se jim zcela odcizili. Ubližují zvířatům a ničí přírodu. Jen berou s přemírou z jejích darů. Také jejich skutky a myšlenky, které musí jiný druh pomocníků zpracovávat a vésti připravenými drahami, jsou vesměs temné a ošklivé. Pomocníci jsou tak nuceni žít v prostředí, které je podobno mazlavému bahnu.“

„Jak bychom jim mohli pomoci?“ zajímala se jiná žena.

„Je jim, jako by se dusili a žíznili,“ začal pozvolna Miroslav. „Lidé jsou těmi, kdo svými city, myšlenkami a činy vytváří své neviditelné okolí, kde jsou nuceni pomocníci žít a pracovat. Jsou to oni, kdo uchopí každé vlákno vycházející ze chtění člověka, vedou je dále a tvoří formy podle druhu tohoto chtění. Poslušni zákona nemohou však vytvářet z temného chtění žádné krásné formy. Těmito útvary je pak doslova zamořeno celé okolí vesnic a měst. Lidé stejného chtění takové útvary přitahují a ještě více živí, proto mají často pocit, jako by je závistivé zraky sledovaly z každých dveří chýše a bojí se hlavně ve tmě, protože strach do nich zatíná své drápy. Mnohdy stačí nepatrná záminka a dva kmeny proti sobě s nenávistí v srdci vytáhnou do boje.

Jiný druh pomocníků se stará například o květiny. Taková bytost je pohádkově krásná a velmi jemná. S radostí již od časného jara pečuje o svou křehkou květinu, dbá na to, aby sluneční paprsky, vláhu a živiny z půdy mohla její rostlina správně využít a zpracovává jemné proudy sil, které k rostlině přivádí. Raduje se z každé práce, kterou dělá. Květina pak takto pilně ošetřována a opatrována vykvete a všichni mohou mít radost z jejího nádherného květu. Tu pak přijdou nešetrní lidé a květinu bez jediného povšimnutí zmaří. Smutek pak zavládne mezi tímto čistým národem pomocníků. Oni neznají nenávist, ani zlobu, to vše jsou lidské vlastnosti, které jim jsou zcela cizí. Nerozumí však jednání lidí a nechápou, proč jejich pilná práce, kterou konají Bohu ke cti, přišla takto bez užitku nazmar. Proto jsou tak plaší a jak jen je to možné, lidem se vyhýbají.

Jejich jemná těla jsou utvořena z podobné látky jako lidské myšlenky, proto je nečisté myšlenky bolí, a tak všichni ti, kteří nemají svůj úkol úzce související s lidmi, se od jejich obydlí daleko vzdálili. Proto okolí vesnic a měst vypadá tak neutěšeně, rostou zde hlavně trnité a jedovaté rostliny. Také zvířata jsou velmi plachá a ta, co zůstala v okolí lidských sídlišť, nejsou nijak pěkná. Jsou to hadi, potkani, krysy, komáři a jiný bodavý hmyz. Příroda tu zobrazuje vnitřní stav lidí. Jak zde tedy pomoci? Sám nevím. Snad skrze nás mohou zdejší pomocníci přijmout čisté proudy, které má člověk přijímat a dávat dále tvorům, kteří jsou kolem něj,“ skončil svou řeč Miroslav.

„Pomodleme se společně, aby mohlo být pomoženo zdejším pomocníkům, kteří toho již tolik od lidí vytrpěli. Snad opět díky lidem se budou moci jejich rány na duši zacelit,“ řekla Miriam, vedena svým vnitřním hlasem. Od té doby, co slíbila pomoci kdysi tak vzdálené zemi, cítila ve své blízkosti vznešenou zářící ženskou bytost, která jí často vkládala do úst slova modlitby, či si najednou věděla rady v nelehké situaci. Cítila světlé vedení a věděla, že když mu naslouchá, pak je vše provedeno podle Vůle Boží.

Protože lidé nemají tak dalekosáhlý rozhled a nepřehlédnou události, které přichází. Proto vlastní rozhodnutí, byť i z té nejlepší vůle, by mohla být krátkozraká. Miriam nevěděla vždy důvod, proč rozhodla nebo vyslovila určitá slova, ona jen cítila, že to tak má být. Nijak nad tím nehloubala a radostně plnila vše, co jí hlas její průvodkyně radil. Po čase se vždy ukázalo, jak bylo každé takové rozhodnutí prospěšné pro dobro celé věci.

Podobně se vedlo i Miroslavovi, kterého si všichni souputníci čím dál více vážili. I přes jeho mládí byla jeho rozhodnutí vždy správná i v každé nepředvídatelné situaci.

Všichni měli radost, že se svou modlitbou mohou alespoň zčásti podílet na pomoci. Síla shůry se snesla a proudila hojně skrze čisté otevřené lidské duše daleko do kraje a všechny od lidí trpící a utlačované bytosti z této síly pily jako žízniví poutníci po dlouhé namáhavé cestě. Všichni lidé dlouhou dobu stáli mlčky pod hvězdnou oblohou a jejich duch dlel v tu chvíli rozprostřen v díku před Bohem. Radost všech, kteří i při těžkostech namáhavé cesty cítili požehnání, které na jejich pouti spočívá, cítili, že smí být součástí, malým článkem řetězce pomáhajících bytostí, které si podávají ruce a předávají si tak sílu, která se line až z Nejvyšších výšin. Kdyby každý z lidí byl takto napojen, kdyby čistě přijímal záchvěvy tvořivé síly, Lásky a Čistoty shůry a nezkaleny je dával dále, jak by mohlo být všude na Zemi krásně.

Všechny bytosti, zvířata a obyvatelé této Země po ničem jiném netouží. A jen kvůli svéhlavému člověku byl přívod zářivých sil shůry uzavřen. Živoucí řetězec byl přerušen a vše, co mělo dostávat sílu skrze člověka a co touží v jejím paprsku radostně tvořit, trpí, žízní a žaluje na toto lidské pokolení.

Po chvíli ticha počala promlouvat Miriam. Její zjasnělá tvář byla obrácena vzhůru a její zrak jako by se díval do nedozírných dálav. Její hlas se chvěl a slova se snášela jedno za druhým jako lehounké sněhové vločky, padající z vysoko ležících oblak. Počala popisovat vznešenou úchvatnou stavbu, jejíž bělostné sloupoví jako by podpíralo celá nebesa. Síně by pojaly do sebe celé světové části. Mohutně a nepřístupně se tyčil tento hrad vysoko nad světy. Tu se počala v síních vzdouvat oblaka, aby nepovolaný pohled nemohl zachytit, co bývá lidským zrakům skryto. Miriam jen tušila mohutné postavy, které vstoupily do rozlehlé síně. Ledový chlad zavanul celým prostorem, až se Miriam celá zachvěla. Nyní viděla, jak je dobře, že smí toto dění spatřovat tak zahalené a pouze v obraze, který jí byl světlými bytostmi ukázán. Snad žádný člověk by takový ledový dech nesnesl.

Jako by se zde shromáždily všechny bouře, vichry a mračna světa. Drsné, mocné, vznešené, avšak nesmírně krásné postavy ušlechtilých rysů směla jen vyciťovat. Cítila, že ledový chlad by spálil vše, co by se jen na chvíli chtělo vzpouzet věčné Spravedlnosti a řádu Stvoření. Vše čisté a zářivé bylo chráněno, ale běda všemu, co rušilo harmonii a krásu tam dole ve světech. Mocné bytosti držely pevně otěže všech tvořících, budujících, ale i ničících sil pro celé pozdější světy.

Pak byl Miriam ukázán ještě jeden obraz. Viděla Zemi, ještě mladou a panenskou, na jejímž tvoření radostně pracovalo veliké množství obrovských bytostí. Bylo zde mnoho mohutných obrů, kteří pracovali s horninami. V té době byla Země ještě žhavá a obrovské bytosti ohně horečně pracovaly v jejích útrobách, ale i na povrchu. Po dlouhém čase se objevily i bytosti vodní. Žhavé výpary slábly, horniny se postupně ochlazovaly a celé části Země byly zaplaveny vodou. Veliká radost a velebení Stvořitele, jehož služebníky všechny tyto obrovské bytosti byly, se zračily ve všem jejich konání. Jásot byl ve všech sférách. Vypadalo to, jako by Zemi připravovali pro někoho, kdo má přijít.

Miliony let přešly a Země se zazelenala a nosila již na svém povrchu množství živých tvorů. Mezi nimi byl i druh opic, který ve svém vývoji předčil všechny ostatní druhy.

Tu se snášely shůry zářící jiskérky, které se směly uhnízdit a zakotvit v této hmotě. Ano, všechna ta namáhavá, neúnavná, a přesto radostná práce všech bytostí byla vedena tvořivými silami ze vznešeného hradu, kde vůdci bytostných řídili tuto obrovskou výstavbu. Všechny bytosti, od největších obrů po nejemnější květinové elfy, se nesmírně těšily, až po tak dlouhé době příprav budou moci toto dílo korunovat bytosti, které nesou uvnitř ještě zářivější světlo, než mají ony samy.

První takové jiskry přicházely do těl nejvýše vyvinutých zvířat, a tato těla se jejich působením po čase vzpřímila a velmi zušlechtila. Po Zemi kráčel nový druh tvora - člověk, který nesl v nitru jiskru ducha. Tato nádherná, s láskou stvořená Země se mu měla stát domovem pouze na určitý čas, než ve své touze po uzrání dosáhne zralosti, a bude se pak moci vrátit do světlých výšin, odkud přišel. Člověk je na Zemi, kterou věrně spravují bytosti přírody, pouze hostem, má však v sobě sílu, kterou může tuto nádhernou planetu povznést a zušlechtit.

 Nikoho z bytostí při radostné práci však nenapadlo, že by tento člověk mohl být tím, kdo bude tuto Zemi strhávat níže svými nečistými sklony.

Pak Miriam zavřela oči a umlkla. Všichni v duchu děkovali spolu s ní za nádherné zjevené obrazy.

Nikomu se ten večer ještě nechtělo spát. A tak seděli mlčky pospolu u plápolajícího ohně pod zářícími hvězdami na ztemnělé obloze. Všem se ukazovalo tolik nádherných souvislostí, když mohli nyní vše takto přehlédnout. Kdosi přiložil na oheň suché větve a tisíce jisker letělo s praskotem k nebi. Jak asi muselo být překrásné, když se takto miliony zářících jisker snášely naopak shůry dolů k Zemi. Kolik nádherného se muselo dít při přípravách všeho dění, trvajících dlouhé věky. Co vše muselo předcházet tomu, že po Zemi nyní může kráčet člověk vědomý si sebe sama, a smí vědět, odkud přišel a kam má opět směřovat. Tam nahoře, vysoko, vysoko nad hvězdami, tam je náš domov, šeptalo to v mnoha nitrech.

Miroslav přemýšlel nahlas: „Kdyby ti mocní vládcové živlů dostali pokyn, spálí jediným bleskem svého spravedlivého hněvu nehodné lidstvo. Avšak tím by bylo zničeno i jejich miliony let budované dílo. Ach, jakou trpělivost musí mít s nehodným lidským tvorem.

Jsme vděčni, že o nich smíme vědět. Všichni pomocníci, které můžeme na Zemi vídat, pracují v jejich síle. Oni se nezmýlí, nepochybí, protože nemají jinou volbu, než zachvívat se v tomto proudu tvořivých a udržujících sil. Ale člověk, aby se mohl stát plně vědomým, dostal možnost rozhodování. Je nádherné, jedná-li z vlastní vůle podle zákonů, které do všech světů vetkal Stvořitel, který stvořil vše, i vysoké mocné vůdce všech živlů. Takoví lidé mohou pak svou Zemi pozvednout a zušlechtit natolik, že se může podobat světlým zahradám našeho věčného domova. Mohou s bytostmi vědomě spolupracovat a jejich touha po Světle a láska v nitru je řečí, kterou se mohou dorozumět. Jejich společná díla jsou pak trvalá a nádherná.

Proto budiž cílem naší cesty odkrýt pásku z očí nevědomým lidem a objasnit jim, že nízkým a špatným konáním si sami vytváří poměry, ve kterých jsou pak nuceni trpět. Jak je ve skutečnosti snadné a krásné žít tak, aby naše konání bylo v souladu s mocnými silami, které proudí světy. Cítím, že zvěstování Miriam o vysoko stojících mocných bytostech nebylo jen pro náš další rozhled, bylo to zaslíbení toho, že je i jejich přáním, aby ve všech později stvořených světech vládl mír a harmonie, a tak smíme nyní postupovat s vědomím, že jejich mocná síla bude také s námi a že můžeme poprosit bytosti živlů, pomocníky, které smíme vídat, o pomoc.“

Po těchto slovech těšíce se na veliký úkol, který byl před nimi, všichni usnuli klidným posilujícím spánkem. Od tohoto mocného prožití každý cítil ve svém nitru sílu, kterou mohl vésti a používat, a každý také slyšel v nitru zřetelně hlas, který jej vedl a napomáhal při mnohých i nelehkých rozhodnutích. Stejně se vedlo i Ramilovi, jenž byl živoucím příkladem, že lidé z tohoto národa se mohou změnit, jen pokud chtějí.

Po dlouhém putování, kdy se již mnohokrát setkali tváří v tvář s místními obyvateli, zvolal Ramil hlasem prozrazujícím vzrušení: „Tam v dáli v tom úrodném údolí leží má rodná osada!“

„Budeme u cíle naší cesty, ale naše skutečná práce teprve započne,“ řekl slavnostně Miroslav.

 

Pokračování příště.