Tiché působení ženy část 1.

05.09.2011 13:44

Bylo to již v dávných dobách, kdy se usadila v úrodném údolí řeky zvláštní skupina lidí. Nikdo neví, jak se to přihodilo, ale osadu, kterou založili, obývali jen samí muži. Od sotva odrostlých mladíků, přes statné urostlé muže až po starce, kteří již mnoho pamatovali. Vedli spokojený život. V jejich osadě vládl přísný řád. Každý se musel umět postarat sám o sebe, nic slabšího, co by potřebovalo péče a ochrany, nechtěli trpět. V osadě vládl činorodý život. Muži měli mezi sebou přesně rozdělené úlohy a povinnosti. Každý z nich zastával svou práci jak jen nejlépe dovedl. Statnější muži jezdili na lov, jiní obdělávali přilehlá políčka, další se starali o zpracování potravin a přípravu pokrmů. Vše bylo prakticky a jednoduše zařízeno. Muži ve svých chatách udržovali přijatelný pořádek.

Vůdcem mužů byl Brian, statný muž ve středních letech. Byl z nich nejmoudřejší. Scházeli se pravidelně jednou za šest dní, kdy byl den odpočinku. Když se schylovalo k večeru, sedli si všichni obyvatelé osady kolem ohně, kde měl každý své přesně stanovené místo. Vážení muži seděli na dřevěných lavicích poblíž Briana. Mládež měla pak své místo ve vzdálenější části kruhu. Brian mužům vyprávěl vždy jeden z příběhů, které se předávaly z generace na generaci. Bylo to duchovní bohatství tohoto podivného společenství. Tématem těchto píběhů bylo vesměs hrdinství, hrdost, odvaha, čest a síla některého z jejich předků.

Bylo zvláštní, že ač se zde skutečně ženy nenacházely, nastal vždy čas, kdy se v osadě objevili noví mladíci. Zřejmě přicházeli ze vzdálených osad do této společnosti drsných, ale hrdých a spravedlivých mužů. Na mladíky hledající pravé mužské ctnosti působila tato společnost opředená tajemstvím velmi přitažlivě. Nově příchozí však museli projít mnohými zkouškami, než se mohli začlenit do přísně stanovené hierarchie tohoto společenství. Cvičili se pak v obratnosti, v ovládání různorodých zbraní, v umění boje, ale každý z nich musel umět též postavit chýši, obdělat pole a připravit chutný výživný pokrm pro všechny. Jak jsme již uvedli, nebylo zde nikoho, kdo by pečoval o slabší, a tak mladík, který neobstál v nelehkých zkouškách, se musel vrátit tam, odkud přišel. Mladíci ve zkušební době nebyli připuštěni k běžnému životu v osadě, a proto ten, jenž se vrátil domů, nemohl mnoho co vyprávět o tamním životě. Nad celým místem se vznášelo cosi tajuplného, co některé muže z okolních kmenů odpuzovalo, ale na jiné, toužící po drsném životě plném dobrodružství, působilo až magickým dojmem.

Léta plynula a Brian ve svých bájích rozestíral před muži obrazy naplněné touhou po překonání již jsoucích věcí, obrazy, které každého z přítomných motivovaly k činům, které před nimi ještě nikdo nedokázal. Nebylo to snad z touhy po vypínavosti a vítězství, ale jakýsi motor v jejich nitru je poháněl k tomu, aby se stali co nejlepšími. Možná, že právě jejich příběh bude moci inspirovat budoucí generace, jež jejich výkony ještě předčí. Mezi muži nebyly trpěny žádné podlé činy, jako krádeže, lež či sklony k nízkým žádostem, naopak, ceněn byl ten, kdo oplýval ušlechtilými ctnostmi.

 

Život v osadě ubíhal dále. Po dlouhé zimě se prudkými bouřemi ohlásilo jaro. Déšť skrápěl vše nekonečnými provazci vody, silný vítr ohýbal dokonce i koruny mohutných dubů, které byly jako symboly síly a udatnosti vysázeny dávnými předky do kruhu poblíž osady a tvořily tak jakýsi posvátný háj. Na tomto místě se konaly důležité porady a vynášela se nová rozhodnutí. Do těchto míst měl přístup pouze úzký okruh Brianových nejbližších. Blesky se křižovaly nad střechami chat a hromy duněly až uši zaléhaly. Nikoho nenapadlo, aby v tomto nečasu vycházel ven. Brian seděl u plápolajícího krbu a přemýšlel, co nového podnikne tento rok, který, jak podvědomě tušil, bude v něčem převratný. Tu se ze směru, kde byly dveře, ozvalo několik dutých ran. Brian tomu však nevěnoval pozornost, neboť v tomto řádění živlů bylo všude dosti hluku. Znovu silně zahřmělo. Potom na chvíli vše utichlo. „Je snad již po bouři?“ napadlo Briana. V tom se však ozvaly opět ony rány, tentokráte však s větší intenzitou. To už nebyl na pochybách, že přeci jen někdo v tomto nečase vyšel ven a klepe na dveře. „Snad se něco přihodilo, ale což se o sebe onen příchozí neumí postarat sám? Je přeci ponižující žádat druhého o pomoc,“ problesklo v Brianově mysli, než došel ke dveřím. Zvedl závoru a dveře se se zavrzáním pootevřely. Brian stanul bez dechu, hledě na tři osoby, které byly zahalené a na kost promoklé. Na první pohled bylo podle siluety i ve zdejším šeru poznat, že příchozí nejsou muži. Zpoza šátků, ze kterých tekla voda, se na Briana prosebně upírala dvojice očí. Další dvě ženy měly zraky sklopené. Beze slova je vpustil dále. I když nebyl zvyklý starat se o druhé a ještě k tomu bylo pro něj takové jednání ponižující, přiložil ihned na oheň velké dubové poleno, které se brzy na to rozhořelo jasným plamenem.  Rukou pokynul k sedadlům obloženým teplými pohodlnými kožešinami a postavil vodu na plotnu, aby uvařil horký posilňující nápoj. Přinesl několik přikrývek a něco suchého oblečení, které schovával na slavnostnější události. Sám překvapen nad svým jednáním s malým ranečkem přes rameno beze slova opustil chýši. Ještě hustě pršelo, ale bouře přešla. Brian strávil tuto noc v jeskyni, která byla již po generace jejich tajným úkrytem.

První paprsky ranního slunce pohladily omytou zemi. Potoky zurčely a koryto řeky až až přetékalo novým přívalem vody, která sem nyní dotekla z nedalekých hor.

Muži šli jako každodenně po své práci. Na prostranství mezi chatami bylo rušno. Brian byl již také hodnou chvíli na nohou a obcházel osadu, aby si prohlédl případné škody způsobené včerejší bouří a pečlivě prohlédl koně a dobytek. Tu se dveře jeho chýše otevřely a ven vyšly tři ženy. Muži na sebe udiveně pohlíželi, nezmohli se na slovo. Hned na to ostrými pohledy pohlédli na Briana, s otázkou, co pohledávají ženy v jeho chýši. Brian také mlčel, nevěděl, co by řekl. Věděl však, že prosícího muže by i v bouři poslal, aby se o sebe postaral sám, ale ženy v takovém nečase poslat pryč nemohl. Udělal to, co musel, ale nechal je, aby se o vše ostatní již postaraly samy. Jejich vzezření bylo v paprscích ranního slunce zcela odlišné, než v noci za bouře při světle plápolajícího ohně. Jejich promočené šaty tehdy neměly suché nitky a byly potřísněny blátem. Ale i přes to na něj jejich příchod učinil mocný dojem, ačkoliv si to sám nechtěl připustit. I v tomto stavu bylo cosi vznešeného v jejich pohybech a pohled oné ženy v sobě nesl otisk čehosi, co nedokázal pojmenovat a s čím se mezi svými muži dosud nesetkal.

Dnes však na sobě jejich roucho neneslo žádné stopy včerejší obtížné cesty. Bylo bílé a volně splývalo podél celé postavy, kterou halilo až ke kotníkům. Tak jako byl vkusně a čistě upraven oděv žen, podobně i světlé vlasy spletené do dlouhých copů lemovaly spanilé obličeje. Ženy opětovaly udivené pohledy skromným úsměvem a ihned se rozhlédly, kde by mohly přiložit ruku k dílu. V otevřené chatě k tomu určené připravovali tři muži ranní pokrm. Ženy se s nimi několika slovy domluvily, že tuto práci nyní zastanou. Muži souhlasili, neboť by zde bez přičinění nikoho nehostili. Předali ženám pouze stručné instrukce kde, kdy a jak se zde jídlo podává. Zanedlouho zazněl osadou zvuk zvonce, jenž svolával k jídlu. Muži přišli na stejné místo v určený čas jako každodenně, i suroviny použité k přípravě jídla byly stejné jako vždy, ale způsob, jakým byl pokrm na miskách uspořádán, se vyznačoval pečlivostí, čistotou a smyslem pro krásu. I velká tabule, kde se stolovalo, byla vyzdobena lučními květinami, které rostly hojně na okolních pastvinách. Drsným mužům se to zdálo zbytečné, ale bylo jim to přeci jen příjemné. Pokrm byl velmi chutně upraven a bylo v něm přimíseno koření, které jemně podtrhovalo jeho chuť. Muži se domnívali, že do jídla ženy přimíchaly cosi neobvyklého, co přinesly s sebou, ale později se dozvěděli, že do vaření byly použity mladé výhonky byliny, která hojně rostla všude v okolí a muži o ní věděli pouze to, že dobytek, který tuto bylinu spásá, není náchylný k nemocem. Po snídani ženy pečlivě vycídily nádobí, které bylo sice v rámci možností čisté, ale po tomto umytí změnilo svou zašedlou barvu natolik, že muži stěží poznali svou misku. I oběd připravily ženy a to se stejnou měrou obdivuhodného kuchařského umění.

Muži, i když snášeli s nevolí přítomnost žen, v duchu pochvalovali chutné, i na pohled lákavé jídlo. Nedali však na sobě nic znát. Ženy nevypadaly, že by se chystaly za dnešního příhodného počasí na zpáteční cestu. Proto Brian rázně přistoupil k ženě, jejíž pohled včera večer změnil jeho dosavadní zvyklosti, s otázkou, kdy se ženy chystají na zpáteční cestu.

Magdalena, jak se žena jmenovala, na něj pohlédla klidným jasným pohledem a odpověděla, jako by to bylo samo sebou: „Až přijde čas.“

Brian jak jen nejlépe mohl, skrýval své překvapení. Nebyl zvyklý, že by zde někdo zaváděl nové mravy. To on zde rozhodoval spolu s radou moudrých o nových krocích či rozhodnutích. Ale v pohledu této ženy byla jakási síla, která jemu, muži, který se nebojí postavit se v boji komukoli, uzavřela ústa. Odešel spěšně za svou prací a rozčileně si mumlal pro sebe: „Tak dlouhou dobu tu žijeme spokojeně bez žen a nyní sem znenadání přijdou tyto tři a chtějí si tu zůstat, jak dlouho chtějí... Až přijde čas, až přijde čas… Co jen tomu řeknou muži?“

Ženy se staraly nejen o potravu a úpravu při stolování, ale s radostí se pouštěly i do jiných prací. Nejprve uklidily společné prostranství a potom vcházely se svolením obyvatel do jednotlivých chat, které za krátko proměnily v útulný, čistě uklizený příbytek. 

Zpovzdálí se zdálo, že vše v osadě žije stejným rytmem dále. Ale tři ženy vzbudily v nitrech mužů rozporuplné pocity. Nebylo žádného, kdo by se touto změnou sám pro sebe nezabýval. Mnohým mužům se zamlouvala péče žen a pochvalovali si chutné jídlo, ale byli i tací, kteří jejich přítomnost nesli více než nelibě. Zamlouval se jim drsný život bez toho, aby se na někoho museli ohlížet. Spojovala je jen přísná kázeň a řád. A říkali si, že na nějaké jemnocity a křehké mravy nejsou zvědaví. Obrátili se na Briana, proč dal tyto ženy zavolat, což se na všem nedohadují společně?

 

 

Konec první části