Tiché tóny z jiných světů

29.06.2015 15:30

 

 

Čas od času k nám doléhá tichý napomínající hlas, či jen z dálky se nesoucí souzvuk nádherných tónů nebo duši lahodící kouzelná píseň. Stává se to ve vzácných okamžicích ztišení našeho nitra- brzy ráno, když nás budí otevřeným oknem radostná ptačí píseň nebo navečer, když se slunce sklonilo k obzoru a mění své barvy, kterými zahalí celou krajinu do ohnivě zbarveného pláště. Celá příroda se pak vykoupaná tímto světlem choulí do náruče paní noci.

 

Přichází to k nám i po mocných prožitích, které nás vytrhnou z každodenní všednosti..Bývá nám tak přepodivně na duši. Někdo cítí, jakoby jej něco silně neslo vzhůru a je mu lehko, jakoby nechal za sebou veškerou tíži pozemských pout, je pojednou naplněn nezdolnou odvahou a mocnou silou k vykonání velikých činů, či překonání překážek, kterých se dříve vždy lekal. Jiný opět cítí tesknou touhu, která volá k jeho duši po probuzení, další prožívá tíseň a strach, to z toho, že vnitřní hlas neměl možnost již déle k člověku promlouvat a on se řítí životem divoce a překotně jako vůz se splašenými koňmi, který ztratil pevné vedení kočího.

Odkud k nám toto vše přichází? Proč je to vždy tak náhle a nečekaně, ve chvílích, kdy náš rozum nemá vše jistě a přehledně pod kontrolou? Přitom zdroj a východisko takových impulsů nemůžeme našimi smysly zřetelně poznávat, tak jako vše ostatní, na co jsme ve svém životě zvyklí.

 

Při narození dítěte,  či odchodu nám blízkého člověka k nám zavítá tón čehosi dávno zapomenutého, něčeho, co nám chce svou naléhavostí připomenout i světy jiné, než je tento pozemský. Tyto tóny jsou nám v hloubi duše známé, ale naším vědomím již daleko zasunuty za velkou hradbu prožití, která nás oslovila v tomto krátkém pozemském životě. Vždyť rozum, tento důmyslný nástroj, je stvořen k tomu, aby všechna pozemská prožití a události analyzoval, hodnotil, třídila a zařazoval. Nic jiného po něm nemůžeme chtít, vždyť on nemá schopnost vnímat a slyšet záchvěvy z jemnějších světů, které jsou nad námi. Takové záchvěvy cítí pouze náš duch, pokud jsme mu svým pouze k zemi tíhnoucím uvažováním nezatarasili volnou cestu vzhůru. Cestu spojení s oblastmi, kde je náš duch skutečně doma a odkud jedině může přijímat inspirace, občerstvení, posilu, dobré rady či varování.

 

Čas tady na Zemi je tak zvláštní- prožíváme plně přítomnost, velmi nás ovlivňuje naše minulost a jdeme dychtivě vstříc budoucnosti. Ale naším denním vědomím počítáme jen léta prožitá v tomto pozemském těle. Hodnotíme bližní podle jejich věku, to znamená, od doby, kdy se narodili na tuto Zemi a naopak zvyklí vnímat život tak, že všechna léta jsou člověku sečtena, ukončí-li se jeho pozemský život smrtí.

Ale což si sami sebe tak málo ceníme, když žijeme v domnění, že po odložení pozemského těla z nás nezbude vůbec nic? Všechna ta hluboká prožití, radost, bolest, nabyté vědomí, naše uvědomění si veškerých souvislostí v životě- to vše by se mělo rázem ztratit? Něco v nás volá: „Ne! Já přece nechci umřít!“ Lidé se tolik bojí smrti, je to pro ně něco, co zasáhne jejich duši na velmi citlivém místě, neboť se nemohou smířit s tím, že by měl jejich život úplně skončit.

Je to však tak, že lidé si svou nevědomostí a svým vnímáním života výhradně rozumem svůj život velmi okleštili. Narození- smrt a mezi tím nevědomé dětství, dospělost plná práce a unavené stáří…

Pravý život je však věčný. Nemusí začínat a za pár desítek let opět končit! Vždyť vše to, co opravdu prožijeme do hloubi duše, vše, co si skutečně uvědomíme a posune nás to v našem zrání, to se nesmazatelně vrývá do ducha, který může žít věčně. Duch, to je naše skutečné já, to, co cítíme u srdce a co mocně prožívá lásku, právě tak jako radost i bolest, touhu či zklamání. Právě tam cítíme, je-li nám lehko, že bychom roztáhli křídla a letěli vzhůru, či prožíváme tíhu těžkého balvanu. Při pozemské smrti se děje jen to, že odkládáme své pozemské tělo jako plášť, který nás spojoval s pozemskostí této planety. Ale náš duch s vědomím našeho já žije dál.

To je důležité si nejen uvědomit, ale prodchnout tímto vědomím celé naše myšlení. Někteří lidé v hloubi duše sice věří ve věčný život, ale přesto, když přijde vážná chvíle doteků z jiných světů, jsou velmi překvapeni, že je to skutečně tak.

Proto rozetněme pouta všech omezení a zkostnatělých názorů, které jsme se naučili brát jako jedinou neměnnou skutečnost. Přijměme konečně to, že život je překrásný, volný, svobodný a věčný. Zda bude naplněn radostí a trvalým štěstím, záleží jen na nás. Toto vše máme sami ve svých rukou. Neboť celé Stvoření se svými nezměrnými světy je od svého počátku řízeno pravěčnými zákony, které vedou vším jako pevné opory a zároveň jako tepny, udržující zdravý pohyb, rozvoj a stálé trvání.. Věčné zářivé úrovně, které jsou položeny vysoko nad touto zemí, právě tak jako celý hmotný vesmír se všemi svými galaxiemi, slunci a planetami, podléhají těmto zákonitostem. Všude v těchto výše položených oblastech vládne mír, harmonie a trvalé štěstí všech tam žijících obyvatel. To jen zde, v nesmírné vzdálenosti od východiska všeho života a Světla, od Stvořitele všech světů, si nepatrní lidští tvorové ve své omezenost začali myslet, že oni sami jsou nejinteligentnějšími bytostmi, které mohou řídit svět podle svého uvážení. Lidé povýšili rozum- nástroj, kterým byli vybaveni na krátkou  pouť tímto pozemským životem, nad ducha, který může žít věčně. Tím se sami odřízli od pravé moudrosti, od stálého přílivu občerstvujících zářivých sil a od prožívání trvalého štěstí a vědomí věčného života.

Proto otevřeme své nitro, probuďme v sobě spícího ducha, hledejme svým citem cestu, která vede opět vzhůru, do věčných oblastí, které nádherné plné nadpozemské krásy, čekají na návrat ztracených synů- lidských duchů, kteří kdysi dávno vyšli z těchto míst na dalekou pouť za poznáním smyslu svého života do hmotných světů. Poznejme konečně zákonitosti, podle kterých se řídí celý svět a slaďme s nimi svůj život, neboť všechno utrpení a zlo vychází jen z pokřiveného chtění lidí, které se těmto zákonům zcela vymyká.

Snažme se ve chvílích ztišení naslouchat tichým tónům z jiných světů, dopřejme sluchu tichému hlasu ve svém nitru. Prolomme brány, které jsou nyní jen kvůli lidem klonícím se k pozemskému pevně uzavřeny, brány, které vedou do mnohem krásnějších světů, věčných úrovní blažené radosti a Světla. Již v tomto pozemském životě, když nás naše tělo poutá k Zemi, spojujme se svým nitrem s těmito oblastmi. Teprve potom získá náš život zcela jiný rozměr.

Bude se nám zdát, že jsme dříve žili jen napůl, když jsme vnímali jen vše pozemské. Probuzením ducha budeme prožívat mnohem hlubší city, každý den nám bude skýtat mocná prožití a bude nám, jako bychom za týden prožili to, co dříve za rok. Vše kolem nás, co se ztrácelo v šedi všedních dní, získá na barevnosti a vše se nám pojednou před očima rozzáří, jako když po dlouhé noci vyjde slunce a posvítí na spící krajinu.

Pamatujme na to, že  si svým celým životem, každou myšlenkou, skutkem i  vnitřní životem  stavíme cestu, po které budeme po svém odchodu z této Země kráčet. Již nyní můžeme pracovat na tom, aby naše další cesta mohla vést bez oklik tam, kde je lidský duch skutečně doma, do světlem zalitých oblastí ráje…

Proto máme tolik důvodů k radosti. Radujme se, že Stvoření je tak důmyslně a nádherně zařízeno, je čiré, přehledné a jasné, není zde žádných složitostí a cesta vzhůru je prostá, jen my si před sebe stále klademe překážky. Radujme se, že my, lidští duchové zde smíme uzrávat a pokud budeme usilovat ke Světlu, můžeme se navrátit do světů, jejichž nádheru si nyní jen stěží dokážeme představit, do světů, ze kterých k nám tu a tam doléhají tiché hlasy tam žijících duchů, kteří zarmouceni naší nevědomostí mohou snadno dohlédnout, jak smutný konec si nyní svým konáním dnes a denně připravujeme.

 

Ilustrace: © Eva Lipinová