Tři přátelé 2. díl

05.08.2013 22:21

V aule bylo rušno a studenti se jeden přes druhého snažili vzájemně se podělit o novinky a různá prázdninová dobrodružství. Karolína se pozorně rozhlížela, ale nespatrřila zatím nikoho z nejbližších spolustudujících, a tak se vrátila do parku obklopujícího školní budovu a vpíjela do sebe sluneční paprsky posledního září. Bylo chladno, ale jasno a začínal nádherný den. Když Karolína podruhé procházela aulou a hledala volnou sedačku, něco ji přinutilo otočit hlavu do protilehlého rohu místnosti.

Spatřila volné místo, a tak se k němu vydala. Přišla k němu skoro současně s jinou dívkou, snad jen o nepatrnou částečku času dříve než ona. V tom se ale uvolnilo ještě jedno místo v úplně těsné blízkosti této sedačky, a tak Karolína posuňkem ruky nabídla první místo oné dívce. Pohlédla jí při tom s úsměvem do očí. Vzájemné setkání jejich pohledů vzal Karolíně na chviličku dech. Alespoň jí to tak začalo připadat. To, co zářilo z očí Marty, jak se o chvíli později s pevným stiskem ruky dívka představila, bylo něco, co v nitru Karolíny otevřelo zvláštní naladění. Jakési zapomenuté, dávné prožití, jež se něčím velice silně otisklo v hloubi její duše. Tak nějak si vysvětlila svůj vjem při prvním setkání s Martou, osudovou dívkou svého života. To ale všechno mělo nastat až o mnoho později a zřejmě ani jedna z nich o tom neměly, ač jejich cítění při prvním setkání bylo velice podobné, prozatím ani nejmenší tušení.

 

Ten den se s Martou neměly příležitost seznámit více, vyučující se střídali jeden za druhým a každý předkládal studentům mnoho požadavků do svého předmětu, a tak dívky i chlapci pozorně zapisovali a na nic jiného jim nezbýval čas. Skončili teprve v podvečer. Ke Karolíně se seběhly jiné spolužačky a chtěly se alespoň na rychlo podělit o nová prožívání. Když se rozloučily, Martu již Karolína ve škole nezahlédla. Věděla tedy o ní jen to, že se budou potkávat dvakrát týdně na přednáškách rétoriky. Opět se Karolíně vrátil onen dojem zašlých časů s nádechem hlubokých emocí, který se vynořil s Martiným pohledem. Začala se na další setkání s Martou velmi těšit.

 

Spatřila ji teprve po třech týdnech a něco jakoby ji v tu chvíli sevřelo u srdce. Marta vstoupila do posluchárny jako poslední. Čísi mužská paže ji zpoza dveří přidržela za loket, než sešla několi schodů do místnosti, pak se Marta otočila, s letmým úsměvem onomu neznámému kývla na pozdrav a posadila se na nejbližší sedadlo. Karolína vnímala i přes docela velkou vzdálenost posluchárny jakési zvláštní Martino rozpoložení. Co si stačila všimnout, její oči se nezměnily. Celá její postava ale jakoby byla dnes něčím zahalená. Aureolou zvláštního druhu emocí, energie a vyzařování. Karolína neměla tušení, že Marta se nachází v posledním stadiu závažné nemoci, která se u ní před časem objevila, podvědomě však tento stav jejího hmotného těla vycítila. Marta věděla, že se blíží její odchod z této pozemské pouti, většinu času jí ale bylo i skrze onemocnění fyzicky dobře, a tak se v rámci svých možností zapojovala do běžného života svých vrstevníků. Dobře věděla, že když ji její vnitřní cítění vedlo k přihlášení se do hodin rétoriky na univerzitě, jistě to bude mít nějaký svůj zcela zvláštní důvod. Po seznámení s Karolínou o tom nepochybovala. Dnes ji musí pozvat k sobě domů na návštěvu, cítila se k tomu snad skoro vedená jakýmsi zvláštním vnitřním voláním. Snad se k ní Karolína po těch týdnech ještě přihlásí. Věří pevně, že ano.

 

 

Přišel otevřít Jan. Tak se mladý muž s úsměvem a pevným stiskem ruky představil. Karolínino srdce letělo snad staletí zpět. Na zlomek vteřiny. Opět ten zvláštní pocit dávno minulého, avšak do duše hluboko vrytého dění. Jen na okamžik. Pak již jen vnímala jeho upřímný pohled jasných hnědých očí a stejnou vřelost a přátelskost jakou poznala u Marty. Jan je její bratr. Dovedl Karolínu do obývacího pokoje za sedící Martou, pak se rozloučil a ten den se více již neobjevil a ani Marta se o Janovi nezmiňovala. Prožily společně nádherné odpoledne naplněné smíchem a rozhovory nad tématy, kterými žijí jejich srdce, shlédly romantický příběh a připravily chutnou večeři. S večerem se pak s vroucím objetím rozloučily. Již to nebyly jen spolužačky, staly se přítelkyněmi.

 

Jak běžel čas, Karolíniny návštěvy u Marty se staly velmi časté. Dívky si ve všem plně důvěřovaly, sdílely spolu i ta nejniternější tajemství a Karolína se stávala také Martinou pomocnicí ve dnech, kdy ji kvůli nemoci nebylo fyzicky dobře. Marta se smrti nebála a otevřeně o tom s Karolínou mohla hovořit. Karolína byla připravená doprovodit Martu zde na zemi až do posledního okamžiku, ruku v ruce, nebo tak, jak si bude Marta přát. Začala díky Martině hlubokému přesvědčení a živému vědění vnímat odchod duše z těla a ještě spousty dalších věcí úplně jinak než doposud. V mnohém to také Karolíně připomínalo tetu Sáru, s níž mnohdy také obdobně hovořily. S Martou to však ale bylo přeci jen úplně jiné a ještě o stupeň krásnější. Snad se kromě předcozích inkarnací znaly také i odkudsi z překrásných světlých světů a nyní se na zemi smějí také setkat.

Jan se v Martině domě od Karolíniny první návštěvy již neobjevil. Nemohl. Byl vázaný prací a také rodinným životem ve vzdáleném městě a i když ve svém nitru mnohdy cítil přání po návratu do svého rodiště a delšímu pobytu u své nemocné sestry, okolnosti to prozatím neumožňovaly. Myšlenky mu často zalétly i ke Karolíně. Nespočetněkrát viděl v duchu před sebou ve vzpomínce její milý pohled, když ji poprvé a zatím naposledy spatřil tehdy v domě své sestry Marty. Vždy ale nakonec své niterné rozpoložení a odkudsi z hlubin duše vynořující se emoce přemohl a den za dnem kráčel životem, pro který se rozhodnul. Cítil úlevu při vědomí, že Marta nestrádá a v těžkých chvílích je jí Karolína po boku.

 

Karolíně také k Janovi myšlenky často zalétly. Nevěděla o něm však vůbec nic. Marta se o něm vůbec nezmiňovala a Karolíně vlastní takt a citlivost nedovolovaly, aby se zeptala. Častokrát cítila Janův pohled živě před svým duchovním zrakem a vnímala zvláštní rozechvění duše, v takových chvílích se však snažila oprostit od jakýchkoliv probouzejících se představ a myšlenek
a vysílala v modlitbě vzhůru prosby o pomoc a sílu na jeho životních cestách.