Víra není ctnost...

10.04.2012 20:45

 

Kulturně i historicky společností uznávané osobnosti, klasici, nám ve svých dílech zanechali obrovské množství hodnotných myšlenek, odkazů, které rádi a s úspěchem citujeme při různých příležitostech. Mnohé z nich svojí silou a hlubokou výpovědní hodnotou často pomáhaly postavit se na nohy lidem, kteří se v životě ocitli na dně svých sil.

Známých citátů na různá témata koluje mezi lidmi mnoho. Avšak ne v každém z nás rezonují stejně, protože co jednotlivý člověk – to jedinečná bytost.

Nedávno jsem si přečetla citát: „Víra není ctnost, ale selhání při používání kritického myšlení.“

Vedlo mě to k hlubšímu zamyšlení...

Protože je řeč o citátech, na úvod přidám citát jiného autora, jehož myšlenka ve mně silně rezonuje:

 

Potřebujeme mít víru, abychom byli schopni rozpoznat své místo v širokém schématu věcí. Říká se, že bez víry jsme jako vitráž ve tmě. Pro náš život je důležité, abychom – podobně jako vitráž (okno z barevných sklíček) – dostávali světlo z vyššího zdroje, které by tak celé vitráži dalo smysl. A nač by byla vitráž, kdybychom se na ni dívali zvenčí dovnitř? Ti, kdo nemají víru, jako kdyby se nacházeli na nesprávné straně věcí; ne jako ti, kteří se zevnitř dívají ven, ale naopak hledí zvenku dovnitř. Nevidí nic! A nechápou smysl. Chybí totiž světlo, které by vitráži – našemu životu – dávalo smysl.

 

Vraťme se k výše uvedenému citátu. S jeho první částí - „Víra není ctnost“ - lze souhlasit, když za slovem „ctnost“ chápeme kladnou charakterovou vlastnost člověka, která nepůsobí ojediněle, ale v souladu s celou osobností. Například známých sedm ctností: pokora, štědrost, dobropřejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost, činorodost...

Ale odpovězme si na otázku: Co může být ctnostného na „slepé“ víře? Co na strachem zmanipulovaném člověku, poslušně se řídícím církevním dogmatem, který se bez přemýšlení a zkoumání opakovaně klaní, křižuje a bezduše odříkává slova modliteb?

Taková víra nemůže být ctnostná.

Pravá víra je mnohem více! Je určující pro způsob života, životní styl. Je základem v člověku, ze kterého vychází jeho celkový pohled na život a svět. Víra je vysoko nade všemi ctnostmi, které svým způsobem „zastřešuje“. Je vloženým darem v duchu člověka, který dal Stvořitel do vínku každé nevědomé duchovní jiskřičce toužící po sebe-uvědomění, která se vydala na dlouhou cestu až na Zem, aby ve fyzickém těle během vícera inkarnací dozrála v sebe-vědomou duchovní bytost. A mohla se jednou opět vrátit do duchovního domova, z něhož vyšla...

Skutečná víra má být především živá. Nestačí „slepě“ věřit ve Stvořitele, ale poznávat a učit se vlastním zkoumáním, přemýšlením, pozorováním a hledáním. Každý sám má v sobě oživovat poznání Stvořitele skrze jeho velkolepé dílo, Stvoření, jehož smíme být součástí. Poznávat univerzální principy, přírodní zákonitosti, které řídí a jimž podléhá všechen viditelný i neviditelný život a svět, včetně lidského chtění, cítění, myšlení, řeči i jednání. Síla vnitřního „cítění srdcem“, na němž se již podílí právě i náš duch skrze spojení v srdeční pleteni, je při této naší vědomé práci důležitá, ba podstatná. Jinak se zákonitě stáváme obětí vlastního rozumu, pocitů vyvěrajících z tělesných smyslů, převažujícího kritického myšlení, které nemá schopnost cítit, prociťovat, jen chladně mudrovat, v lepším případě logicky zvažovat. Což je přirozené, protože jiná možnost a práce se od rozumu ani neočekává.

Ať již budeme nebo nebudeme věřit, svojí svobodnou volbou si vybíráme sami (často nevědomě) vždy jen ze dvou možností. Buď se začneme orientovat, řídit vlastním probuzeným citem ducha, vyciťováním správné míry věcí, a tak usměrňovat svůj rozum, anebo se budeme řídit převážně chladným rozumem, respektive jeho produktem – kritickým myšlením, které je úzce propojeno jen s hmotným světem. Ale aby tu nevznikl nesprávný dojem, že rozum vůbec nepotřebujeme, že je třeba dokonce zasahovat proti rozumu, doplním...

Mozek a rozum, jako součást fyzického těla člověka, je jen jemný, citlivý nástroj pro lidského ducha, který smí po určitou dobu toto tělo používat. Proto rozum, jako nástroj k pochopení a snazšímu hmotnému uskutečnění smyslu života máme správně používat. Pánem, a také oživujícím jádrem těla je duch zahalený v duševních záhalech, ne rozum. Rozum je mu z principu podřízeným sluhou. Lidé během svého vývoje na Zemi začali postupně nesprávně upřednostňovat cvičení a rozvíjení rozumu (ten je produktem „přepěstovaného“ předního, dnes velkého mozku) a silně zanedbávali citový vývoj (a tím i zadní, dnes malý mozek). Tím dobrovolně přehodili výhybku ze správně nastaveného směru vývoje na „slepou kolej“. Povýšili vlastní nástroj rozum nad své živé nitro, nad ducha, a dodnes se mu podřizují. Je to účelové... Pro toto dobrovolné „sloužení pána vlastnímu sluhovi“ se v našem pozemském světě stále více prohlubuje morální, duchovní krize, viditelný katastrofální úpadek celé lidské společnosti...

 

Závěrem ještě jeden citát pro zamyšlení (z knihy Vědomí pokory, M. Mihulová – M. Svoboda, SANTAL 1992), vyslovený Albertem Einsteinem:

Rozum nevlastní nástroje pro pochopení absolutna. Svět rozličnosti, který nás obklopuje, je ve skutečnosti záležitostí jenom našich smyslů a intelektu. Věřím, že člověk vlastní i další nástroje poznání, které umožňují nahlédnout za hranice protikladů a alespoň se dotknout hranic světa příčin. Světa dokonalých zákonů, jejichž odlesk pozorujeme v přírodě a kosmu. Jsou to oblasti, odkud pramení skutečná harmonie, pokoj a naplnění.“

 

A.K.

www.ao-institut.cz