Ze života syna Božího Ježíše

05.12.2011 09:24

Krásný letní den chýlil se ku konci. Sluneční paprsky dopadaly šikmo na lesknoucí se zrkadlo jezera a zlatilo všechno kolem dokola.

Po silnici ubíral se poutník, ponořen v hlubokých myšlenkách. V pravici měl dlouhou hůl, levá ruka visela volně dolů. Všechny jeho pohyby byly nenucené a ušlechtilé. Jeho kroky nezanechávaly v prachu silnice téměř ani stopy.

Běžící stádo ovcí běželo po silnici proti němu. Dva statní psi, štěkající pobíhali kolem veselo. Pastýř šel unaven opodál za nimi.

Poutník pozvedl hlavu, pak ustoupil stranou, ponechávaje tak zvířatům volnou cestu. Radostně spočinul na nich jeho zrak. Bylo to, jakoby i ona vyciťovala onu dobrotu, neboť jedna ovce přes druhou spěchala do jeho blízkosti a tlačila se k němu. Několik jehňátek zůstalo u něho, jakoby očekávala, že se jim dostane zvláštního pohlazení a pozornosti. Svou krásnou formovanou rukou pohladil lehce jejich huňaté hlavy a nejmenší z malých pozvedl na své ruce.

Pastýř přistoupil blíže, pozdravil poutníka a zvědavě si ho prohlížel.

"Cizinče, máš tak rád zvířata?" tázal se udiveně.

"Moje ovce jsou jinak velmi plaché. Jsi snad také pastýřem?"

"Snad jim také jednou budu," usmál se tázající a postavil zvířatko opatrně na zem.

Teprve nyní si pastýř všiml, jak mlád jest poutník. Z dálky ho považoval za staršího, zralého muže. Měl podlouhlý obličej, pravidelných a překrásných, ušlechtilých tahů. Ač vlasy i vousy byly pěstovány, přece vypadaly, jakoby se jich nůžky již dávno nedotkly. Snad složil poutník nějaký slib.

"Jak se jmenuje ono městečko na jezeře?" tázal se mladý muž.

"Tiberias."

Poutník vlídně poděkoval a rozloučil se a již kráčel statně jako dosud, směrem k obci. U jezera se hrály děti. Nezvedly téměř zraků, když poutník kráčel kolem nich. Byly zvyklé cizincům. Muž zůstal státi u jedné skupinky a pozoroval dětskou hru, aniž by se děti nějak vyrušily.

Chlapci udělali si v písku malé, ploché jamky, a snažili se načerpati do nich vodu.

"Půjč mi svoji hůl," oslovil náhle jeden z chlapců muže. "Chci udělati stružku k jezeru."

Mladý muž podal hůl dětským rukám a směje se současně poučoval malého chlapce, že voda ani teď, ani nikdy jindy nepoteče nahoru. Chlapec to pochopil, ale nespokojil se s tím.

"Poprosím Boha, aby dal vodě téci jinak," řekl důležitě.

"Jsem synem kněze a tu Bůh mne uslyší."

"Dítě," ulekl se poutník, "jak můžeš říci něco takového! Myslíš, že kvůli dětské hře Bůh převrátí svoje pravěčné zákony?"

"Není to jen kvůli nějaké hře," bránilo se svévolně dítě, "je to jen proto, aby ukázal svoji moc. Je-li všemohoucí, musí tak učinit!"

"Jak hovoří velcí, tak mluví i malí," vzdychl si muž, ale pak se obrátil vlídně k chlapci, který se mrzutě na něho díval a řekl mu:

"Bůh jest tak vznešený, že nepotřebuje, aby lidem dokazoval svoji moc. Mohou o ní věděti dost, jen kdyby chtěli věřit."

"Máš pravdu, cizinče," ozval se za ním nějaký hlas.

Cizí žena nepozorovaně přistoupila blíže a zaslechla poslední větu.

"Je to od tebe, Benjamíne velice nesprávné, že vedeš takové řeči," napomínala chlapce, který se uchopil její sukně a zpola lítostivě a uleknutě se k matce přitulil.

"Nesmíš bláhovému dítěti zazlívat jeho řeči," prosila žena. "Tys ale na pouti, jak daleko chceš ještě dnes jít?"

"Až tam k oné osadě, najdu-li tam nocleh a skývu chleba," odpověděl přívětivě muž.

"Pojď se mnou do našeho domu. Můj muž jest kněz a přičiní se, abys zapomněl na nezralou řeč mladého chlapce."

Žena řekla to s radostným hlasem. Bylo vidět, že může něco dát.

Poutník poděkoval a společně všichni tři vykročili po úzké cestě, která vedla k západní straně řadě domů.

Tiberias bylo malé rybářské místečko. Lodice ležely v přístavu a na jezeře houpaly se čluny. Rybáři byli zaměstnáni snímáním vyschlých sítí, aby je v noci opět ponořili do jezera.

Cizinci, který zdánlivě něco takového nikdy neviděl, způsobovalo to žert. Vlídně tázal se chlapce na to a ono a dítě odloživši všechnu svoji plachost vesele odpovídalo.

Právě došli k čistému domu, při němž byla i malá zahrádka.

"Jak krásné!" řekl host a sklonil se nad pestrými květinami.

"Máme doma také takovou zahradu!"

"Kde jsi domovem?" tázala se žena zvědavě.

"V Nazaretě, já jsem Ježíš, nejstarší syn Josefa tesaře."

"Vejdi, Ježíši, nechť se ti tu u nás líbí," povzbuzovala žena.

"Můj muž jest venku a přijde teprve později."

Přinesla hostu mléko, chléb a ryby. Potom ukázala unavenému poutníku jeho lože.

- - - - - - -

Následujícího dne procházel se kněz a jeho host zabráni v horlivém rozhovoru v zahrádce sem a tam.

"Musel jsi míti dobré učitele, Ježíši," řekl Gideon.

"Jsi poučen o všem a jak se zdá také jsi hodně četl. Škoda, že při takovém bohatém vědění nemáš úmysl vstoupiti někam, jako chrámový pomocník."

Podíval se na Ježíše, jakoby očekával souhlas nebo další vysvětlení. Ale nedostávalo se mu žádné odpovědi. - Začal proto znovu:

"Jaký máš úmysl pro nejbližší dobu? Čím chceš začít?"

Ježíš hledal očividně slova, aby svému hostiteli mohl objasniti svůj úmysl, načež tento pokračoval:

"Není to zvědavost, která mne vede k této otázce, Ježíši. Líbíš se mi a při své práci mohl bych tě potřebovat jako svého pomocníka. Chtěl jsem ti nabídnouti, abys zůstal u mne, za mzdu.

Nemusíš se rozhodnouti ihned. Ráno bude zvlášť mnoho práce, budeš-li chtíti mi pomoci, poznáš současně způsob práce. No, co myslíš?"

Gideon mluvil vřele a od srdce. Ježíš to cítil a proto svolil příštího dne knězi pomoci. Snad bude zde moci započíti s úkolem, který měl nadále vyplňovat jeho život.

Kněz byl odvolán do domu. Ježíš chodil stále mezi květinami sem a tam a při tom uvažoval.

V osamělosti pouště dostalo se mu jasného poznání, kým byl, a k jakému úkolu ho Otec poslal na zem. Věděl, že má přinésti lidem ztracenou Pravdu, zahrabané vědění o Bohu, aby je zachránil před zkázou.

Jak ale se měl k lidem přiblížit? Jak to dělal Jan? Má ho vyhledat a zeptat se ho? Mnohokráte o tom uvažoval, ale vždycky dospěl k rozhodnutí, že on nemůže jít cestou Janovou. Musí zvolit novou cestu, musí dělat jinak, než poslové před ním.

Dětský smích přerušil jeho myšlénky.

Benjamin běžel ze silnice k němu, obskakován mladým, nemotorným psem. Oba bez dechu se octli u zamyšleného hosta, který je vlídně vítal.

Posléze se k nim přidružila i matka chlapcova.

Chtěla navštíviti nemocnou ženu a žádala Ježíše, aby ji doprovodil.

Svolil rád, ačkoliv Benjamin prosil, aby s ním zůstal v zahrádce a dokončil tu krásnou povídku, kterou mu ráno začal vyprávět.

Po cestě vyprávěla Ráchel, žena knězova o nemocné. Je to vdova, která sebe a svých sedm detí již rok živí prací svých rukou. Nyní leží zmítána prudkými horečkami a není naděje, že se uzdraví. Lékař míní, že kdyby mohla spát, bylo by jí pomoženo, doložila žena a povzdechla si.

Vstoupili do nízké chaty, která dlouhou ženinou nemocí vypadala hromně zanedbaně. Vysílena a rozpálena horečkami házela se nemocná v pokrývkách sem i tam. Její planoucí oči upřely se pronikavě na příchozí.

"Kdo je to?" tázala se chvatně.

"Náš host," odpověděla vlídně žena knězova. "Je to učený rabi."

"Pane," volala žena úpěnlivě, "jsi-li tak učený, řekni mi, kde najdu Boží dobrotu ve své nemoci? Již nyní chátrá domov a zemřu-li, děti budou ztracené!"

Vzlyk přerušil její slova. Ježíš přistoupil blíže a tiše k loži a řekl měkkým hlasem:

"Ženo, Bůh jest Spravedlnost. Vzpomeň si, není ničeho ve tvém životě, co bys udělala nesprávně? Nikdy jsi si nezasloužila Božího trestu?"

"Proč se to tážeš? Ty víš, že je tomu tak! Odkud to víš, ty, který jsi cizincem?" bezdechu vyrážela žena otázky ze sebe.

"Vím, že to nemůže jinak být. Ale dovol, abych se zeptal:

Lituješ, že jsi jednala tak? Budeš se po celý svůj život namáhat, abys žila podle vůle a přikázání Božích?"

Žena obrátila své rozšířené zraky na tázajícího.

"Nemohu již skoro ani dále, tak mne lítost dusí. Jistě, že nebudu již dělat nic takového."

"Tedy věz, že Bůh ti odpouští, neboť On není jen spravedlivý, ale On je také dobrý a milosrdný. Spi a ve tvém spánku přijmi sílu, kterou potřebuješ ke své další pouti!"

Za své řeči položil Ježíš svoji pravici na čelo a oči nemocné ženy. Když po několika okamžicích oddálil svoji ruku s čela nemocné, ležela žena klidně oddychujíc se zavřenými víčky. Ráchel, žena kněze, podívala se udiveně na mírumilovný obraz před sebou.

Tichými kroky opustili chatu. Nebyli ještě vzdáleni ani na doslech, když tu vylétlo z Ráchel:

"Pane, kdo jsi, že něco takového dokážeš? Jak můžeš mluvit s takovou určitostí - mluvíš, jako bys znal Boha?"

"Ráchel, ty Ho neznáš?" zněla Ježíšova odpověď na otázku, "což proroci o Něm nepsali? Neměli jste si o Něm dělati obrazů, poněvadž to jen zpozemštilo to, co jest Božské, ale duchovní obraz mohli jste si přece jen vytvořit před sebou, před svým zrakem!"

"Pane, ty jsi jiní než všichni lidé, které znám! Jak to přijde? - Jak je dobře, že jsi zvolil zůstati u nás, abychom se mohli od tebe učit!"

Příštího dne bylo celé Tiberias plno zpráv o tom, že vdova po návštěvě cizince z Nazareta se uzdravila. Gideonovi to bylo nepohodlné. Byl mužem, který nerad vzbuzoval pozornost a nyní se jeho dům stal kvůli hosti střediskem ohromného vzrušení.

Jak je dobře, že Ježíš nesvolil státi se jeho pomocníkem. Několik dní musí sice snášet tento útok zvědavých nebo nemocných a pomoc hledajících lidí, avšak potom chce se Gideon znovu pohroužiti do svého obvyklého klidu. Před tím však musí vyzvěděti ještě jedno:

"Ježíši, řekni mi, jak si mohl uzdraviti onu ženu? Jak jsi mohl vědět co ji tlačí? Jak jsi mohl slíbit Boží odpuštění?"

"To je mnoho otázek najednou. Chci se pokusiti, abych je také najednou odpověděl," řekl Ježíš.

"Podívej se, Gideone, jestliže nějaký člověk je uvržen do nemoci tak prudké, pak je to vždycky tím, že není vyrovnán se svým svědomím. To jsem viděl i u této nemocné. Jestliže jsem chtěl pomoci, tedy musel jsem nejdříve dáti klid její duši. Boží odpuštění jest zajištěno všem hříšníkům, kteří upřímně želí svých hříchu."

"Zní to tak prostě, když to říkáš," mínil Gideon přemítavě, "ale musím se tě na něco ještě otázat: Jaká je to síla, s níž jsi vložil na ženu svoji ruku tak, že usnula?"

"Je to Boží síla, síla Páně," odpověděl Ježíš úplně prostě, ale ve způsobu, jakým tato slova vyslovil, bylo něco, co tazatele umlčelo.

Ještě dva dny se zdržel Ježíš v domě kněze, pak se s díkem rozloučil a putoval dále podél jezera.

 

Pokračování příště

 

 

Z knihy Neznámé ze života syna Božího Ježíše