Průzračná tůň část 2.

25.05.2011 08:28

 

Ondřej viděl, že je Miriam poněkud jiná, než ostatní dívky, ale vážil si toho, že její náklonnost patří jen jemu. To ostatní dívky se svým vyzývavým chováním a oblékáním podbízely všem chlapcům. Byl také v rozpuku mládí a cítil, že je nyní naplněn velikou vnitřní silou,  kterou by mohl v životě dokázat veliké věci. Také pozoroval, že se v něm probudilo něco nového. Své milé si moc vážil a tolik ji miloval, a ve chvílích, kdy spolu seděli o samotě na mezi či na palouku ozářeném sluncem, kdy zářivé paprsky slunce hřály do jejich tváří a odrážely svůj jas v kaštanově hnědých kadeřích Miriam, toužil se k ní přiblížit ještě jinak, než dosud.

 

Chlapci jej popichovali a napovídali mu všemožné věci o tom, jaká zábava s děvčaty může být. Ať přijde na veselku do města. Tam prý prožije něco pořádného a ne jen chození za ručičku. Ondřej věděl, že tam by s ním Miriam nešla. Po pravdě si ji ani nedovedl představit mezi bujarými hlučnými děvčaty. Když chlapci stále naléhali a radili mu, ať si pořádně užije, dokud je mladý a svobodný, přeci jen se rozhodl, že půjde. Byl zvědavý, co se skrývá za těmi tajemnými řečmi chlapců o dívkách. Do veselky zbývalo ještě několik dní a Miriam vnímala, jak se již nyní děje s Ondřejem něco, co dříve nepozorovala. Věděla také, že jí něco tají. Chtěl jí o tom říci až později. Věděl, že nebude mít radost, a chtěl jí toho ještě ušetřit. Jejich dosavadní souznění duší se zkalil. Ondřejovi vázla řeč na rtech a společné mlčení mu bylo nepříjemné. Miriam cítila, že se jí Ondřej vzdaluje. Jeho čisté srdce a stálá radost, která dodávala jeho bytosti to, co tolik milovala, se postupně kalily. Byl nyní  téměř takový, jako všichni ostatní chlapci. To, že jde s nimi na veselku, se Miriam dozvěděla od kamarádek.

Ondřej se již těšil, co všechno nového pro něj město nabízí a byl zvědav na radovánky, o kterých chlapci mluvili. Na veselce se ho přátelsky ujal právě kamarád, který se choval tak, že je světa znalý a že se nejlépe vyzná v dívkách. Dával mu rady a předával své zkušenosti. Poradil mu, že když chce oslovit nějakou dívku, musí překonat stud a to se zařídí nejlépe nějakým pořádným pitím. Ondřej, vida rozjařené dívky, které mu kamarád představil, vzpomněl si na Miriam, co asi nyní sama doma dělá. Zaplašil rychle tyto myšlenky, neboť kamarád mu stále připomínal, aby si dnešní večer pořádně užil. Naléval mu jakési pití do sklenky. Ondřejovi sice nechutnalo, ale za chvíli přestal cítit přirozené zábrany a už se točil v kole tu s jedním, jindy s oním děvčetem. Karolína, ta měla ve svých havraních vlasech barevné pentle a stále si mu sedala na klín. Hlava se mu točila a již ani nevěděl, co dělá.

Miriam večer uléhala do postele hořce plačíc. Když její slzy vyschly, její duše byla úplně prázdná. Vše krásné v jejím životě pohaslo, radost pominula a ona je nyní sama, jiná, všemi opuštěná. Pochybovala sama o sobě. Vyčítala si, že se straní světských radovánek, a proto si Ondřej šel hledat zábavu jinam. To, co se kolem něj nyní děje, si snadno dokázala představit, neboť viděla, čeho všeho jsou dívky a chlapci v jejím věku schopni. Oči ji pálily a hlavou se jí pomalu míhaly mdlé myšlenky. Co dál? Má být od zítřka jinou, stejnou jako oni, nebo snad…  Jaká cesta je správná? Tu jako by jí svitlo světlo naděje. Vzpomněla si, že jí její babička, která měla těžký život, vždy říkávala: „Když je nouze nejvyšší, je Boží pomoc nejbližší.“ Miriam chodívala sice do kostela, tak jako všichni, ale nic to pro ni neznamenalo. Dnes poprvé se počala skutečně hluboce modlit. Z její rozbolavělé duše vytryskla vzhůru vroucí prosba o pomoc.

Jako mávnutím kouzelného proutku se do jejího srdce snesl klid a mír jako chladivý balzám. Cítila, že vše bude dobré. Nyní věděla, že je správné to, jaká dosud byla. Jako by jí nějaká konejšivá náruč chlácholila a něčí ústa šeptala, aby vytrvala, a i přes všechno protivenství zůstala takovou, jaká je… že ve své duši chová vzácný poklad. Poklad čistoty, který jí nikdo nemůže vzít. Zkalit by jej mohla jen ona sama. Na oči se jí pokládal blahodárný spánek a ona usínala s myšlenkou, že necítí vůči Ondřejovi zášť, a on, pokud jí bude milovat takovou, jaká je, se vrátí. Pokud ne, půjde svou cestou. Mír, usmíření a odpuštění se rozlily v jejím nitru. Brzy ráno ji probudil veselý zpěv ptáků. Když si uvědomila, co se včera stalo, píchlo ji u srdce, ale hned opět našla vnitřní sílu, aby nalezla klid a mír. Podívala se ze svého podkrovního okénka na sluncem zalitý kraj a věděla, že jedině taková, jaká je, se může čistě radovat a souznít s přírodou a s pohádkově krásnými silami, které onu nádhernou přírodu oživují.

Konec druhé části