Adventní knížka- neknížka 3.část

05.12.2011 23:18

Sotva toho dne děti přišly ze školy, už to začalo:

„Mami, Pavel mě bouchl!“

„Mami, ale ona na mě předtím vyplázla jazyk“

„No ano, ale to proto, že on mi hodil sníh za krk!“

„Mami, když ona mi řekla, že nedostanu nic na Vánoce, protože jsem

dostal dvojku z diktátu. Mami, že to nevadí? Že na Vánoce něco dostanu?“

„Pavle, Terezo, jestli budete takto ošklivě žalovat, asi letos pod stromečkem opravdu nic nebude. Kdo má stále poslouchat to vaše: „Mami, ona mi…“ a

„Mami, on mi…“ Běžte si umýt ruce, převlečte se a nechci už slyšet žádné žalování.“

Do Vánoc už zbývalo jen několik dnů, Pavlík s Terezkou chtěli být moc hodní a poslušní, žádné žalování se tedy neozvalo ani při obědě, ani při psaní úkolů.

Odpoledne šli Terezka s Pavlíkem sáňkovat. Na kopci je už čekali Kamilka s Jiříkem a plno dalších malých dětí. Děti jezdily na sáňkách, na bobech i na lopatách a vesele na sebe pokřikovaly.

Pak ale přišel cizí velký kluk, raději ani nebudu říkat jeho jméno, hned uvidíte proč:  Ten kluk neměl žádné kamarády, právě se nudil, chodil jen tak po venku, až přišel pod kopec, kde děti sáňkovaly.  Kluk si asi myslel, že už je na sáňkování moc velký, chvíli tam jen tak stál, díval se, jak děti sjíždějí z kopce, ale brzy ho to přestalo bavit. Co si to ten kluk jen vymyslel za hloupou a zlou zábavu?!  Představte si, že začal dětem, které táhly sáňky do kopce, podrážet nohy. Když spadly do sněhu, škodolibě se jim smál.

To víte, že si to děti nechtěly nechat líbit, říkaly tomu klukovi, aby toho nechal, a když neposlechl, začaly ho koulovat, ale kluk z toho měl jen legraci a začal děti honit a shazovat. Kamilka se při pádu bouchla do nosu a rozplakala se. Pavel se na to už nemohl dívat, chtěl Kamilce i ostatním dětem pomoci, chtěl něco udělat, ale co?

Jeden hlásek Pavlíkovi říkal:

°;„Pavle, na to sám nestačíš, zavolej někoho dospělého, nejlépe tatínka. Váš tatínek je ještě v práci, zaběhni co nejrychleji ke Kamilčiným rodičům.“

 

Druhý hlásek radil:

°°„Pavle, přece víš, že nesmíš žalovat. Raději řekni dětem, aby nechali sáňkování a běžte domů.“ 

 

°

Pavel si řekl: „Ne, tohle přece není žalování.“ A rychle se rozběhl k Zachům.Pověděl Kamilčiným rodičům, že ten velký kluk Kamilce ublížil a že ubližuje i ostatním dětem. Pan Zach pochválil Pavlíka, že mu to přišel říci, rychle se oblékl, šel s Pavlíkem ke kopci a za chvíli se za tím velkým klukem ozval hromový hlas pana Zacha:

„Tak co je to tady!“

Velký kluk se polekaně ohlédl. Vedle mohutného pana Zacha vypadal jako tintítko, ale protože byl drzý, něco panu Zachovi škaredě odpověděl. Pan Zach se zamračil, založil si ruce v bok a udělal krok směrem ke klukovi.

„Poslouchej, jestli nenecháš jednou provždy malé děti na pokoji, vyřídíme si to jinak!“ Vypadal opravdu hrozivě.

Kluk na nic nečekal a utekl. Od té doby mají děti od jeho zlobení pokoj. Pan Zach tenkrát s dětmi zůstal venku až do večera, tahal je do kopce, jezdil s nimi na saních a byla s ním veliká legrace. Ještě, že pro něj Pavlík šel!

°°

Pavlík řekl tiše dětem: „Pojďte, jdeme pryč, přece tady s tím klukem nebudeme.“ Děti vzaly sáňky, boby, lopaty a loudaly se domů. Měly pokažené odpoledne.

Jenže ten velký kluk je začal honit a zlobit kdykoli je uviděl samy venku. Děti se ho začaly bát… asi přece jen to někdo bude muset říci rodičům, tohle přece není žalování. 

 

Pokračování příště