Adventní knížka- neknížka

03.12.2011 23:08

 

 

Milé děti,

tak tohle je Knížka – neknížka. Knížka proto, že jsou v ní příběhy a obrázky.

Neknížka proto, že jako opravdová knížka nevypadá. A také proto, že každý příběh v

Knížce – neknížce má dva různé konce a záleží jen na vás, který se vám bude líbit a

který si vyberete.

JISTĚ SE UŽ TĚŠÍTE NA VÁNOCE STEJNĚ JAKO TEREZKA

S PAVLÍKEM, O KTERÝCH VÁM CHCI VYPRÁVĚT. TAK AŤ VÁM ČEKÁNÍ

NA VÁNOCE S KNÍŽKOU – NEKNÍŽKOU RYCHLE UTEČE.

 

Maminka s tatínkem se chystali na velký nákup a tentokrát nechtěli vzít Terezku ani Pavlíka s sebou, před Vánoci je v obchodech plno lidí, ještě by se tam děti ztratily. Terezka s Pavlíkem měli zůstat doma a louskat ořechy. Louskat ořechy, to není žádná těžká práce, to byste dokázali jako nic, že mám pravdu? Jen jestli byste moc neujídaly! Terezka s Pavlíkem ujídali jen trošku a tak jim ořechů v misce pěkně přibývalo.

Právě letěl jejich ulicí jeden andílek, nahlížel okny do domů a díval se, které děti jsou hodné. (Proč myslíte? Kvůli dárkům? Ne, ne, andělé mohou dobrým lidem o Vánocích přinést něco ještě mnohem krásnějšího, než jsou dárky. Ale teď tiše, ať andílka nerušíme.) Byl smutný, protože u Nováků Vendulka odmlouvala babičce, u Koudelků Jiřík nechtěl uklízet a u Pešků se Ivanka s Markem dokonce prali. Ani jinde to nebylo o mnoho lepší. Andílek se už skoro bál nahlédnout do okna k Terezce a Pavlíkovi, co tam asi uvidí? Ten byl ale překvapený!

 

Děti seděly u stolu a louskaly ořechy. Andílek se vesele usmál, měl velikou radost, že konečně našel hodné děti. Sedl si na okno: „Tady je pěkně, tady si chvilku odpočinu.“ To víte, byl už unavený, před Vánoci mají andělé hodně práce.

                                                                                                                                                       

Terezku a Pavlíka začaly od louskáčku bolet ruce a také si chtěli chvíli odpočinout. „Co budeme dělat?“ Přemýšleli.

„Podíváme se, co je v televizi.“ Navrhl Pavlík.

„Ale Pavlíku, přece nesmíme pouštět televizi, když jsme tu sami.“ Připomněla Terezka.

Andílek na okně zpozorněl, protože uslyšel dva tichoučké hlásky, hlásky, co Pavlíkovi začaly radit. Pavlík ty hlásky neslyšel tak, jako slyší maminku, tatínka nebo Terezku. Ty hlásky jako by slyšel sám v sobě.

Jeden úlisně a sladce vábil:

** „Pavlíku, klidně si tu televizi pusť, ostatní děti se také samy dívají, třeba tam bude nějaká pohádka. A když uslyšíš, že se rodiče vrací, rychle televizi vypneš a oni nepoznají, že ses díval.“

Druhý hlásek byl ale přísný:

* „Pavle, když ti rodiče něco nedovolí, dobře ví proč. V televizi by mohlo být něco ošklivého, co vůbec není pro děti. Poslechni a nezapínej televizi, když tu rodiče nejsou.“

Vy se, děti, smíte samy dívat na televizi? A můžete se dívat, kdy chcete a na co chcete? Pavlík měl zakázané pouštět sám televizi.

Má nebo nemá? Teď záleží jen na vás, děti, jak se Pavlík rozhodne. Co myslíte, který hlásek má poslechnout? Jestli si myslíte, že si televizi může pustit, když se to rodiče nedozví, čtěte dál tam, kde je **.

Kdo si ale myslí, že má Pavlík poslechnout, bude pokračovat tam, kde je *.

** Pavlík si sedl v pokoji k televizi. Andílek smutně odletěl, už se mu na tom okně nelíbilo.

Terezce se také nelíbilo, že si Pavlík pustil televizi. Chvíli si pohrála v pokojíčku s panenkou a vrátila se k ořechům. Pro jistotu zavřela do pokoje dveře, nechtěla televizi ani poslouchat, vždyť se blíží Vánoce a to mají být děti obzvlášť hodné.

Pavlík přepínal z jednoho programu na druhý a stále nic zajímavého neviděl.

„Přece jen něco, tohle vypadá jako pohádka,“ radoval se. Jenže to nebyla pohádka, byl to ošklivý strašidelný film. Pavlík nikdy nic podobného neviděl, nelíbilo se mu to, ale přece se díval. Lekl se, když před domem zastavilo jejich auto a rychle televizi vypnul.

Terezka nežalovala, maminka s tatínkem nevěděli, že Pavlík místo práce seděl u televize, nezlobili se na Pavlíka, ani mu nedali žádný trest, ale Pavlíkovi přece nebylo dobře. Něco ho tlačilo, tížilo, víte, jak se tomu říká? Trápilo ho špatné svědomí. Také se vám to někdy stalo? Pavlík byl smutný, nemluvil - rodiče si mysleli, že už je unavený a poslali ho spát.

Jenže pak to přišlo: Pavlík se jako každý den zachumlal pod peřinu, ale když mu maminka dala dobrou noc, zhasla lampičku a odešla, vzpomněl si na ten ošklivý film. Začal se bát.

„Proč jsem se na to jen díval?“ Vyčítal si Pavlík. Ale už bylo pozdě. Věděl, že se bát nemusí, že to byl jen film, ale stále před očima viděl ty ošklivě nakreslené postavičky. „Už se na televizi sám dívat nebudu,“ sliboval si.

Myslíte, děti, že příště bude Pavlík poslušný? Rodiče přece nejlépe ví, co je pro jejich děti dobré a co není. Kdyby tak děti chtěly poslouchat alespoň teď, před Vánoci, aby kvůli nim andělé nebyli smutní.

* Pavlík se dlouho nerozmýšlel, nemá sám pouštět televizi, Terezka má pravdu. „Terezko, mohli bychom třeba … dělat kotrmelce.“ To byl nápad! Děti měly v pokojíčku hodně místa a koberec huňatý a měkký jako trávník. Takové dovádění, kdy se děti vesele smějí, jeden druhému pomáhají a dávají na sebe pozor, to se líbilo i andílkovi a vešel za dětmi do pokojíčku. Ne, děti ho neviděly, ale najednou, ani nevěděly proč, jim bylo moc pěkně. Když odlétal, radostně si říkal, že do tohoto domu budou moci o Vánocích andělé přinést něco moc a moc krásného.

Terezka s Pavlíkem ještě chvíli vesele dováděli a pak se vrátili zpět ke své práci. Než se rodiče vrátili, měli ořechů plnou misku. To víte, že maminka s tatínkem měli radost a moc je oba pochválili. Maminka připravovala večeři a tatínek děti zavolal do pokoje.

„Terezko, Pavlíku, mám pro vás překvapení. Že jste byli tak hodní a pilní, přinesl jsem vám moc pěknou pohádku, můžete se na ni podívat, chcete?“

„Ano, hurá!“ Volaly děti.

A byla to opravdu moc pěkná a veselá pohádka, Terezka s Pavlíkem se smáli ještě večer v postýlkách a Pavlík se chichotal dokonce i ze spaní.

Napsala: Hana Nevřalová

Ilustrace: Olesia Soloviova

 

 

 

Pokračování příště.