Babi, existují víly?

05.07.2013 11:54
 

" Babi, existují víly?"

Co teď, jakou dám vnučce odpověď? Když pak dětem řekne, že babička říkala, že víly jsou…budou se jí smát, možná. Když řeknu, že jsou jen v pohádkách, popřu sama sebe. Vždyť mi přicházejí do obrazů denně. Vidím je všude kolem. Ale jaké je to vidění? Jsou jako reálné bytůstky s křídly? Nejsou. Vidím je na stromech, v květech a všude, kam se jen podívám. Hledat je, je docela snadné, stačí se dívat. Možná všichni ti, kdo o nich mluví je vidí podobně, kdo ví.

Kolik jen textů mi přišlo o vílách, na kolika obrázcích jsou … A vždycky přišly potichu, rozprostřely křídla okvětních plátků a tančily. Jednou se ukázaly brzy zjara v pučícím javoru. Tam jich bylo. Málem mě roztančily také. Nemohla jsem se vynadívat a málem přišla pozdě do práce. To bych asi nevysvětlila, že jsem pozorovala víly.

Dodnes nikdo neví, že je prosím, aby mi pomohly zachránit chřadnoucí kytku, aby pomohly růst rostlinám. Letos mě neposlechly. Tolik jsem je prosila, aby zachránily mladou přesazenou borovici. Dva roky po změně místa, už to vypadalo, že je vyhráno, začala v létě barvit jehličí do hněda a minulý týden…konec. Ze země jsem ji vytáhla snadno, trochu i slzu ukápla a to jsem se ptala: Proč jsi nepřežila, co jste dělaly dévy? Proč? Existují vůbec víly? A protože schovávám dřevo stromů, které mě těšily, vždy aspoň kus polena na "tvořeni", opatrně jsem očistila její málo vyvinuté prokroucené kořeny a uviděla ji. Usmívala se na mě něžným malým sukem, řekla bych, že dokonce mrkla a slyšela jsem, jak šeptá, že musela, že stejně žije dál…

Já vím, že bude žít, protože hned jsem pochopila, co z ní bude. A také jsem našla malinké tři semenáčky.- jehličnany. A také bude žít i jinak. Moje milá borovice dnes čeká, až jim doma ukážu, jak vypadá víla. Víla ze dřeva, to pochopí. Když jim ale ukážu vílu v květu ukrytou, či v hlavě odkvetlé slunečnice, jásání se nedostaví. Jen malé děti vidí… A protože víly mají tak jemné tělo, éterické, tak se někdy snaží dát nám o sobě vědět, na okamžik. A to musíte mít štěstí, zachytit jej v pravou chvíli, třeba jako stínohru. Cvak, a je tam….

Kolika dřev jsem se dotýkala, když jsem je hladila smirkem, kolik tváří na mě pohlédlo, když jsem plochy opracovávala a kolik jich promlouvalo zvláštní řečí. A pak začaly vznikat obrazy s vílami. A právě díky nim jsem před rokem poznala paní, která vyrábí svíčky z palmového vosku. Viděla obrázky na blogu, napsala mi, poslala z malebného Zubří několik svíček. Spojily nás víly. Vidíš to také? Ptala ses zpočátku a já byla vděčná, že vidíme stejně. Díky, Pavlínko.

Víly mají mnoho podob. Každému se ukazují jinak, ale určitě existují. Jen se musíme umět dívat.

A sáhnout si na ně můžeme?

Určitě mají rády, když pohladíš strom, když promluvíš s květinou a nestyď se, že vypadáš jako blázen. Důležité je, jak se v tu chvílí cítíš ty. I kameny mají "ksichtíky", i kameny mají duši a málokdo to tuší.

Teď do klávesnice ťukají víly, sledují, jestli se přiznám, že tu před chvíli byly, jestli napíšu, že jsou jen v pohádkách nebo přiznám, co vím a jestli vnučce upřímně odpovím.

 

Eva Lipinová

https://duhovaposelstvi.blog.cz/