Čekání na jaro

09.04.2013 07:01

Krajinu ještě halí jiskřivý bílý šat,

na větvích stromů nadýchané polštářky leží,

tu a tam zajíček se objeví a hned se zase ukrýt běží,

paní Zima nehodlá se jen tak vzdát.

 

Pevnou rukou vládne nyní déle, než jejím zvykem bývá,

ač pod jejím pláštěm se již nejedna první jarní květinka skrývá,

zpod sněhové peřinky zvědavě vystrkuje hlavičku

a okvětní své plátky nastavit chce sluníčku.

 

Člověk otiskuje na svých cestách do sněhu své šlépěje,

tak jako působením svým vůkol stopy zanechává.

Hlas svého nitra žel příliš často zanedbává

a plody této setby sklízí dříve, než se naděje.

 

Občas přepadne ho stesk a zoufalství jej dusí,

věří však, že brzy jaro přijít musí,

vzpomínka na rozkvetlou louku se vynoří

a plamen touhy v jeho srdci se rozhoří.

 

Celou svou bytostí touží nastavit světlu svoji líc,

koupat se v záplavě slunečních paprsků,

z přítomného okamžiku se radovat víc a víc,

z vůně květin, cvrlikání ptáčků a poletování bělásků,

a v srdci místo mít jen pro lásku.

 

 

Jak snadné je na jaře krásu a radost prožívat

na každého se usmívat a být na světě rád.

Nestojí však za trochu námahy a úsilí,

abychom si i zimu štěstím zkrášlili?

Vždyť i zima svoje kouzlo má,

ač zdát se může, že žezlo vlády příliš dlouho v rukou třímá,

i ona může být nádherná,

dokáže-li se člověk s otevřeným srdcem na svět dívat

a krásu kolem sebe v každou chvíli bytí vnímat.

 

Chybí-li nám teplo a chlad nás ještě z vnějšku svírá,

paprsky slunce jen tu a tam oblaka proráží

a šero častým jevem za dne bývá,

odhoďme těžkých chmur závaží

a nalezněme v nitru tepla a světla zřídlo

- vystavme ve svém srdci Světlu sídlo.

 

Jen ten, kdo se Světlem se v duchu propojí,

nalezne vše, co hledal

a co mu život dosud nedal,

jedině tak v současném mrazivém světě obstojí.

 

Martina B.

 

Ilustrace : © Vesna čaruje - Eva Lipinová