Čtení ze životopisů- Maria z Magdaly- část 1.

20.02.2015 16:31

Mnozí si možná myslí, že takové příběhy už dávno zavály písky času, ale ony se nám dochovaly, aby nám přinesly své důležité poselství. Nečtěme je proto netečně a povrchně jako každou běžnou knihu.

Otevřme dokořán brány svého ducha a nechme před ním promlouvat následující obrazy.

Příběh Marie z Magdaly je skutečně následováníhodný. Nedovolme však svému rozumu žádné vytáčky jako:

To byla jiná doba... Nebo: To byl Ježíš na Zemi... 

My máme také vše k tomu, abychom se změnily, a to skutečně a od základů, bez přetvářky, s pokorou a láskou...

 

Nyní již naslouchejte dávnému příběhu, který se pro nás nyní odkryl a vystoupil z mlhovin dávných časů...

 

---

 

 

„Vizte, přiblížilo  se království Boží,  proto vám pravím:

Čiňte pokání,  čiňte pokání! Slyšte můj  hlas, hlas kazatele z pouště!“

Tak silně a hlasitě zvučel mocný hlas na silnici.

Tento hlas každým  otřásl. Jaký tón se to  v něm chvěl?

Při tomto  zvuku se do srdce  vkrádalo chvění a rozechvívalo tam i nejtajnější hlubiny.

Vzdor horkému  slunečnímu poledni, jež  žárem zaplavilo zaprášenou  silnici,  proniklo  mrazení  ženou  odpočívající v tiché  zahradě, skryté  před proudem  života. Pozvedla  se a kráčela k široké nízké zídce,  jejíž vrchní část  honosně lemovala  vysoko  položenou  zahradu,  zatímco těžké masivní zdivo a pilíře ji nesoucí, vedly dolů až k silnici.

Sklonila se nad zdí a obrátila tvář směrem, odkud stále zazníval  zvuk hlasu.  Byly to  zvuky a  slova, které  Marii z Magdaly tak mocně rozechvěly : „Čiňte pokání !“

 

Zamyšleně  sklonila  svou  krásnou  hlavu,  která sotva unesla  záplavu hustých  plavých vlasů.  Vlasy byly umělecky upravené a  kadeře, které padaly až  na ramena, byly římským vlásenkářem  pečlivě  zkadeřené.  Ve  slunci, které dopadalo bujným, zaprášeným listím, blýskaly se spony a jehlice.

Bílé roucho  v hustých záhybech  halilo vysokou ženskou postavu,  jejíž ruce  se lehce  opíraly o  šedý kámen zdiva.  Kámen byl  pokrytý vrstvou mechu,  svědčící o velikém  stáří této zdi.

Marie z Magdaly byla velmi  krásná a platila  za jednu z nejžádoucnějších žen města. Pověst  její krásy však mnohem převyšoval   obdiv   její   moudrosti   a  ostatních  jejích duchovních  předností.  To  ji  činilo  vlivnou ženou, velmi oblíbenou v kruzích Římanů. Rovněž  v Jeruzalémě se  těšila velké úctě vznešených kruhů.

 

Ve  svém domě  udržovala dalekosáhlé  pohostinství jako jedna z velkých hetér, které ve  starověku vykonávaly velký vliv na umění, politiku a  hospodářství i vojska. Být v této době  politických  převratů  v Jeruzalémě  vážen  a oblíben vyžadovalo zcela zvláštní  rozvahy a chytrosti, nepopsatelné obratnosti a velikého vzdělání. Toto všechno Marie z Magdaly měla.

K místu, kde  stála, blížil  se oblak  prachu, z něhož znovu  zazníval ten  zvláštní hlas.  Byl přerušován hlaholem a jásotem, voláním slávy, ano i zpěvu.

Byl to Jan, prorok, který zvěstoval říši Páně. Získával stále více moci nad lidmi. Mluvil silou lásky a ovládal lidi svým čistým chtěním.

Marii  zachvátil  strach  před  prorokem.Ona  jindy tak jistá, se třásla.

Tichý  potlačený  povzdech  vzedmul  její hruď hlubokým nadýchnutím. Byla  ještě mladá a  přece, když se  ohlédla na neklidnou hojnost a bohatství svého života, zírala jí vstříc bezútěšná prázdnota.

Jak  náhle poznala  dosavadní prázdnotu,  stejnou měrou těžce a stísněně vyciťovala dosud prožitá léta.

 

Maria byla  mocná a uctívaná, ale  nebyla šťastná. Její nadšení schopná  duše toužila po opravdu  velkém prožití, ne po  hodinách  opojení.  Nebyla  lehkomyslná  ani špatná nebo povrchní. Byla plná touhy pomáhat a opravdu milovat. Ne však tou  láskou,  která  byla  od  ní  žádána  a  která  jí dala nahlédnout do zmateností světa. To nebyla láska podle jejího smyslu.

Láska, po které toužila, ta  snad už ani nebyla na této zemi. Byla částí bohů, a světu se stala jen snem.

Nad  ní  šumělo  listí   a  zezdola  bylo  slyšet  hluk a mluvení  davu,  který  táhl  kolem.  V tom spatřila Jana, kterého nazývali  Křtitelem, jak náhle  na silnici vystoupil z prašného  mračna.  Zahleděl  se  svýma  vpadlýma, ohnivýma očima  vzhůru  do  Mariiny  tváře.  Na  okamžik  se zastavil a pozvedl ruku jako na pozdrav.

Maria  s uleknutím  ustoupila  zpět.  Ona,  jinak  tak duchapřítomná, nevěděla co má dělat. Pohled těchto vpadlých, ohnivých očí  byl jako výčitka a  současně jako otázka, jako probuzení.

 

Otřesená kráčela Maria zahradou ke svému domu. Vzrušeně přecházela z místnosti do místnosti a zápolila o rozhodnutí, má-li poslat  pro tohoto zvláštního  proroka. Neměla pokoje, pokud o tom nezpravila svého nejspolehlivějšího služebníka.

„On nepřijde,“  řekl služebník, „  mluví jen k zástupu a nedá se zvát do domu. Paní, on odmítá všechny výslechy, má docela jiné způsoby  než ostatní a odepře to  i tobě. On zná jen  svou vůli.  Je jako  hořící oheň,  spalující a současně ozařující,  ale  nebude  prokazovat  laskavost nějaké krásné ženě.“

„Učiň, jak  jsem ti poručila, uvidíme!  Ostatně tvá řeč je  nemístná. Kdo  říká, že  chci od  něho laskavost? Jednej podle mého rozkazu!“

Krásné oči  zaplály hněvem a  kolem úst se  vyryly rysy trpkosti. I  v tom, že  se sluha zdráhal  a opovážil se  tak odpovědět, bylo znamením, jak je posuzovaná.

 

Vnořila se do hudby. Ve hře na struny nacházela vždycky útěchu  a čistotu  nejkrásnější harmonie,  po níž  její duše hladověla. Nechtěla  přijmout žádnou návštěvu,  ani přátele.  Nešla také  do města, ale zůstala  na svém venkovském sídle.

Její duši  zavalila neznámá tíha -  očekávala osudový obrat.  S úzkostí čekala  na Janovu odpověď.  Přišla : „Kdo  se chce přiblížiti ke  království Božímu, musí mu  vyjít vstříc. Ono za ním nepoběží.“

 

Tvrdě zasáhla tato slova Mariino srdce.

Nad  Jeruzalémem  ležely  temnoty.  Hřích velkého města volal k nebesům.  A přece se jeho chrám  vznášel jako vzácný poklad  v pozemském  slunci. Klamem  lesku a  slibů zakrýval vnitřní  zkázu, neboť  jak vpravdě  vypadalo toto  posvátné, oslavované  a  opětované  město,  které  se  zdálo  velikým, bohatým a  mocným? Jako kletbou  stižený hrozil mocný  hrad, v němž  zavládnul  Herodes  Antipas,  strašlivý panovník, se svou hroznou ženou Herodianou.

 

Byla  ovládána  neřestí.  Často  podávala  zlatý  pohár otráveného  vína  ke  rtům  svých  obětí.  Jakoby  sama byla naplněná  nejprudšími  jedy.  Kamkoliv  vkročila,  zhoustnul a ztížil se vzduch hněvem zlosti, proudící z její duše. Jako odporná hrůza tu stál hrad, obývaný těmito lidmi.

Ačkoliv lid sténal pod  tlakem Říma, byl jí zotročovaný ještě  více.  Jako  jed  z prasklého  vředu,  který všechno otravuje, co v okolí žije ještě zdravé, tak vycházela nákaza z tohoto místa.

 

A  do   toho  výhružně  zazníval   Janův  hlas!  Denně, i v noci.  Herodianu hnal až  na hranici šílenství.  Konečně nechala Jana zajmout, aby  silou svého zvěstování království Božího na zemi nevzbudil vzpouru lidu.

„Já  vás křtím  vodou. ten  však, který  přijde po mně, bude vás křtít Duchem Svatým!“

Tak zněla jeho slova.

 

A lid si již vyprávěl o zázracích Nazaretského. Z dálky přicházely až neuvěřitelné pověsti.  Hněv a strach této ženy se  tím stupňoval  k takové  nenávisti, že  si vynutila smrt Janovu.

Herodes,  když   dal  svolení,  zhroutil   se  strachem a onemocněl za strašných bolestí.

Železné  mlčení se  položilo na  toto město,  jinak tak rušné, když  došlo ke strašlivému skutku.  Bouře skučela nad zemí  a přiváděla  obrovské spousty  písku, takže postrašila všechny lidi.

 

V zemi  se ozvalo temné  dunění a na  chrámovém nádvoří popraskaly dlažební desky.

Hrozící nebezpečí viselo ve vzduchu. Lidé chodili kolem sebe plaše  a nepokojně. Všude byla  nespokojenost, ale také němé,  potlačené mlčení.  Nikde nezaznělo  hlasité, otevřené slovo.  V kruzích  učenců a  ostatních velikánů  Judy i Říma bylo zvykem  jen prázdně mluvit. Každý  skrýval svou vlastní tvář, aby na něm nikdo neviděl, co se děje v něm.

 

Maria  z Magdaly  byla v tom mistryní.  Od chvíle, kdy udělala   ten  největší   krok,  aby   ovládla  svou   pýchu a předstoupila   před   Jana,   aby   slyšela   jeho   slova o království Božím, od té chvíle  se jí zprotivil život lži. Bylo  jí, jakoby  oči prorokovy  četly hluboko  v její duši.

Jistě velmi dobře věděl, jak trpěla. Přes to však jednal, jakoby tu nebyla. Mluvil tehdy pro všechny a  nikdo se o ni  nestaral. To, co by  jí bylo jinak nepříjemné a  trapné nebo dokonce  urážlivé, bylo jí  v tuto chvíli  vhod, že  o ni  totiž nikdo  nedbal. Byla také zcela prostě oděna a její hlavu i ramena kryl šedivý závoj. Bylo to  tenkrát naposledy, kdy bylo  možno slyšet Jana Křtitele  volně mluvit  k zástupu.  Již příštího  večera byl zajat. Lid  však stál  jako zakletý  v dáli  a naslouchal jeho hlasu,   který  teď   ještě  zazníval   z hloubky   vězení.  Posluchačům  nebylo  možno  vniknout  do  nádvoří hradu. Byl příliš silně  a přísně střežen.  Nebylo to však  také nutné.

 

Vždyť  tomuto  hlasu  jakoby   narostla  křídla,  která  jej vynášela  přes   všechny  překážky  až   do  duší  pro   něj otevřených.  V těchto  duších   však  v několika  hodinách způsobil  nepopsatelné  převraty.  Tak  se  stalo také Marii z Magdaly.

Ještě jednou před ní proběhl celý její dosavadní život.

Nikdy  ve svém  životě nebyla  vpravdě rozechvěna.  Šla pyšným  krokem svou  vlastní cestou,  která na  ní spočívala jako  břemeno.  Byla  vtažená  do  všeho,  čemu  by  se byla z hloubi  duše ráda  vyhnula, především  do trvalého spojení s lidmi velkého světa. Stále  tíživěji cítila  na sobě  prázdnotu tohoto svého života.  Toužila po  něčem vzácném,  co se  zdálo být  někde zakopané.  Hledala,  ale  nevěděla,  co  vlastně  hledá. Kam přišla, hned v prvém okamžiku  narazila na prázdnotu, i když vnější poměry se zdály být sebe lesklejší.

 

Vyhledala  společnost  mudrců,  aby  se  od nich učila.

Učila  se lehce,  ale vědění   těchto mužů  se jí  zdálo být mrtvé.  Chtělo se  jí  žádat  planoucí ohně  nebo tryskající pramen života.  Ale výsledek její  námahy byl mrtvý  studený kámen,  který neosvěžil  jejího ducha,  ale zatěžoval  mozek a duši.

 

 

Konec první části

Z knihy Zaváté doby se probouzejí- Maria z Magdaly