Čtení ze životopisů- Maria z Magdaly- část 2.

21.02.2015 16:33

Vážila si  sice vědění učenců  v jejich hranicích,  ale snažila se  překročit tyto hranice. Hledala  u žen, ucházela se o jejich přátelství, aby se naučila, jak má vypadat zrale vyvinutá ženská duše. Bylo v ní něco jako vzpomínka, jakoby již byla znala čisté ženy a snad je i milovala.

Její srdce se rozestupovalo, když na to myslela, a před jejím  vnitřním  zrakem  plynuly  ideální  postavy. Nevěděla odkud se tyto postavy berou, pozorovala jen, že ženy kolem ní se těmto obrazům nikterak nepodobají.

Ale i  v tomto případě narážela  všude jen na zklamání.

 

Nejdříve  věřila,  že  musí  hledat  vinu  v sobě,  ale pak uzavírala svoji  velkou touhu sama  v sobě. Svým  bohatstvím a vzděláním,  svými vztahy  k velkým  umělcům a  učencům se dostávala stále  více do okruhu,  ze kterého byly  vyloučeny ženy vyšších kruhů.

Láskou k bohatému římskému malíři byla  po léta vázána na tento kruh. Když  ji opustil, byla obklopena obdivovateli a přáteli, kteří byli více než  ochotni ji utěšovat. Na tuto dobu  své  vnitřní  zoufalosti  a  svých  zevnějších triumfů vzpomínala Maria z Magdaly s ošklivostí. Touha po nepoznaném štěstí byla zcela zasypaná. A kolem Marie bylo temno.

 

Dokud však  stále ještě vyhledávala  vír světa, aby  se omámila, nebylo jí lépe. Bez rodičů a osamělá, jak ona byla, přišla k poznání, že se  všichni jen snaží,  aby z ní  něco měli.  Její  krásu,  její  majetek  nebo  její  povzbuzující přítomnost.  A ona  přece  tolik  toužila, aby  mohla dávat.  Chtěla  však lidem  pomáhat svým  milujícím dáváním,  chtěla obšťastňovat a utěšovat a ne jen zahánět dlouhou chvíli jako hračka.

Vyhledávala  chudé.  Tam  ji  však  zasáhla taková vlna nenávisti, podezřívavosti, hořkosti  a neporozumění, že její váhající noha stanula na prahu milosrdenství a neodvážila se dalšího kroku. To bylo  krátce předtím, než spatřila proroka Jana. A tehdy věděla pevně a nezměnitelně:

„Může-li ti vůbec nějaký člověk poradit, pak jen tento.“

 

A on jí také ukázal cestu jedinou krátkou větou, kterou

jí  vzkázal.   Těmito  několika  slovy   strhl  zdi  falešné představy pozemské svázanosti, které byly kolem ní:

„Kdo se chce přiblížit ke  království Božímu, ať mu jde vstříc, ono nepoběží za ním!“

Jak mnoho jí dal touto větou. A nyní ho dala Herodias zabít.

Byla to v Marii  opravdu první procítěná bolest, kterou pocítila při této zprávě.

 

Na  život, který  byl za  ní, pohlížela  zcela jinak od této hodiny,  kdy se dověděla o  smrti Křtitelově. Jakoby to byl život  někoho jiného. Bylo jí,  jakoby šla vstříc novému životu a  střásla se sebe všechno,  co jí tížilo. Křtitelovo slovo ji  zaměstnávalo den ze  dne více. Hledala  království Boží. Zformovalo se to v ní v pevný pojem, který se spojoval s Nazaretským, o kterém Křtitel mluvil.

Hledala lidi, kteří by jí mohli říci, kde bydlí. Chtěla jednat tak  jak to řekl  Jan. Chtěla jít  vstříc Tomu, který přinášel království Boží.

Když  v ní  dozrálo toto  rozhodnutí, bylo  jí najednou lehce  a volně.  Slzy jí  vstoupily do  očí a  hluboce se jí zmocnil  a vystoupil  v ní  cit vděčnosti.  Mohla to  nazvat blažeností. Takové to musí být,  když přijde člověk do svého domova po  dlouhé pouti, myslela si.  Její čilý rozum učinil toto přirovnání,  aniž by věděl,  že to byl  vskutku podobný děj.

Trvalo  to  dlouho,  než  zvěděla,  kde  by mohla najít Ježíše. Teď ji nezadrželo již  nic: musela k Němu. Kus cesty se nechala nést na nosítkách. Po odpočinku v noclehárně však poslala služebníky zpět.

Potřásali   hlavami.  Copak   to  zase   připravuje  za dobrodružství? Nebylo  možno kárat lidi,  kteří tak mluvili, neboť neznali její duši. Přisuzovali jí ty nejdobrodružnější věci, ale jistě ne tak důležitý a vážný krok.

 

Ale bylo  nápadné, jak náhle  Maria z Magdaly  opovrhla vším  přepychem. Dlouhý  šedivý oděv  halil vysokou postavu.  I závoj  byl  stejné  barvy.  Její  obuv  byla pevná, vhodná k putování a  tak radostně kráčela  po cestě, která  jí byla naznačena.

Lehce a  svobodně kráčela v palčivém slunci zaprášenou silnicí. Hodiny  míjely jako v letu.  V jejím nitru procitlo napětí  síly,  které  bylo  pro  ni  naprosto  nové. V přání dosáhnout cíle  své duchovní touhy zapomněla  na všechno, co by se jí  bylo dosud v jejím pohodlném  životě zahálky zdálo být velkou, nepřekonatelnou námahou.

 

Bylo jí samozřejmé jít  touto horkou, namáhavou cestou.

Nedivila se tomu, ale napadlo  jí, jak se jí ulehčilo. Vždyť se blížila  každým krokem k tomu, o kterém  mluvil Křtitel.  Zda-li pak opravdu zřizuje království Boží na zemi?

Zcela   nejisté,   ale   skutečně   pozemské  představy o království Božím panovaly ve světě, v němž Marie Magdalena dosud žila. Největší část lidí  se jen usmívala a považovala to  za domněnku.  Ostatní hádali,  že je  za tím  politická, zastřená organizace a ctižádostiví  věřili ve vládu pozemské moci.  Všichni   pak  vytvářeli  nemožnou   směs  rozumových představ.

Sotva někdo z nich rozuměl Janovi a jeho jasným poukazům.

 

Marii  Magdaleně bylo,  jakoby před  dávnými a  dávnými časy prožila  již něco podobného. Pokaždé  ji však zachvátil bolestně  radostný pocit,  který si  ani nedovedla vysvětlit nebo  popsat.   Byla  zvyklá  sebe  i   všechno  kolem  sebe pozorovat.  Jako pozorovatel  v divadle,  tak prožívala sebe a své okolí. Někdy také hrála  společně, ale jen tehdy, když si byla jista úspěchem.

Nyní  však byla  jako dítě,  plná plachosti  a úzkosti.

Když však na  ni přišla tak blaženě smutná  bolest, která se jí jevila jako stesk po domově, pak již nezbylo nic z pyšné, vypočítavé a vášnivé ženy. Byla tu jen velká ostýchavost.

 

V zamyšlení  postupovala  stále  kupředu. Nestarala se o tlupy  vojáků, kteří  jí míjeli,  ani o  mnohé vozy, kupce a žebráky.  Viděla před  sebou jen  vynořující se  městečko, v němž  jí byl  označen dům,  kde se  měli scházet  učedníci proroka z Nazaretu.

Zvolna se však u Marie Magdaleny hlásila žízeň a únava.

Kroky se zvolnily a nohy  bolely. Ani nepozorovala jak se za ní udiveně lidé ohlížejí, že jde tak osamělá.

 

Krajina byla krásnější, zelenější a tichý, chladný vítr přicházel od jezera. Maria Magdalena však nechtěla odpočívat z obavy,  že by  zmeškala nejlepší  čas. V tom přicházel ve směru  od  jezera  velký  zástup  lidí.  Přicházeli  zdaleka a vyhlíželi  jako poutníci.  Ženy, děti  a starci  byli mezi nimi,  ale  také  statní  muži.  Většinou  to byli Židé, ale kráčeli  mezi nimi  i Římané.  Na některých  bylo vidět,  že pocházejí z velmi vznešených, bohatých domů.

 

Jedno  napadlo  Marii  především: Výraz společenství, který vycházel z tohoto  davu. Jakoby velké, společné štěstí odstranilo jakékoliv chtění jednotlivce.

Maria se tiše zachvěla.  Zástup lidí vyprávěl a zpíval, byl  veselý  a  plný   radosti.  Naplněni  velkým  prožitím, vyprávěli lidé o zázracích, které  se udály v poslední době.  Jeden to  vyprávěl druhému, jeden  k tomu přidával  více než druhý  a  mnohému  rozuměli  zcela  jinak,  než  jim to bylo řečeno.

Maria  naslouchala  a  malé  zklamání  táhlo její duší.

 

Vnášejí lidé do tohoto velkého  prožití ducha přece zase jen své malé já, aby se v tom zrcadlilo? Teď byli přece všichni rozechvěni  silou,  která  jí   byla  hned  patrná  a  přece zůstávají  lidé  v davu  tak  nezměnění!  Ona však nechtěla soudit, nejdříve musela zkoumat sama sebe.

Zástup táhl kolem ní. Nechtěně zůstala stát, protože se nechtěla  dát  strhnout  do  proudu.  Ona  k nim přece ještě nepatří. Chtěla  jít teprve za  posledními. V tom  přicházel druhý  zástup. Zdálo  se, že  lidé obklopují  někoho ve svém středu.

Zvolna se blížil i tento zástup k čekající ženě.

 

 

Konec druhé části

Z knihy Zaváté doby se probouzejí- Maria z Magdaly