Čtyři sestry- část 1.

22.02.2015 16:55

Pohádka o čtyřech sestrách,

aneb Lupínkova cesta

 

Bylo nebylo, kdesi daleko v jedné krásné zemi, ve které vy milé děti žijete od svého narození, stál překrásný zámek. Nebyl to ale zámek ledajaký, jeho zdi nebyly z kamene a malty, nýbrž ze stromů a skal, keřů a větví. Zdobený byl různobarevným listím a nádhernými květy. Jakoby ho sama příroda vybudovala pro čtyři krásné sestry, které v něm bydlely. Jmenovaly se Vesna, Letna, Zlatěna a Ziměna a společně vládly celé okolní zemi.

O vládu se dělily spravedlivě, každá z nich spravovala zemi tři měsíce, zatímco ostatní tři odpočívaly a čekaly, až na ně přijde řada. Nejprve vždy vládla Vesna, která vše přivedla k růstu a rozkvětu. Radost byla pohledět na výsledek její práce, kdy se celá zem svěže zelenala a byla pokryta pestrobarevnými květy všech možných tvarů a vůní. Tato radost se přenášela i na všechna zvířátka a ptáčky, co jich jen v zemi bylo.

Po Vesně přebrala vládu Letna, která hřejivými paprsky slunce nechávala uzrát vše, co za panování Vesny vzešlo ze země. Nádherný to čas hojnosti, čas plodů a sklizně. Nikdo, kdo je jen trošku pilný netrpí nouzí, ať již je to člověk, zvíře, či ten nejmenší ptáček. Po Letně pak vždy panuje Zlatěna. Po té, co příroda vydá své plody, vyzdobí ji do překrásných barev zlátnoucího listí jakoby na oslavu všeho toho nádherného, co ho jen v zemi bylo. Její vláda je jakýmsi završením toho, co připravila Vesna a dokončila Letna, je překrásnou oslavou života. Po Zlatěně pak nastoupí k vládě Ziměna, která vše zahalí do chladivého příkrovu sněhu.

Jednoho dne, bylo to za vlády Ziměny, se zbylé tři sestry sešly v zahradě. Třesouce se chladem, smutně se rozhlédly po zahradě pokryté sněhovou pokrývkou a rovněž krajině za ní. „Ach, už abych to tu mohla dát do pořádku a dát vyrůst životu,“ povzdychla si Vesna. Letna se Zlatěnou přitakaly, i jim bylo smutno po kypícím životu. Letna se nahlas zamyslela: „Co vlastně naše sestřička Ziměna kdy udělala? Co kdy vybudovala, nebo čemu dala vyrůst? Nevíte sestřičky?“ Vesna se Zlatěnou jen zavrtěly hlavou a Zlatěna ještě dodala: „Za vlády Ziměny nic neroste, vše se krčí pod vládou mrazu a zvířata a ptáci musí bojovat o přežití, trpíc většinou hladem…“

Tři sestry se chvilku mlčky procházely a pak Letna řekla: „Sestřičky, mám Ziměnu moc ráda, ale musíte uznat, že správa země jí vůbec nejde. Ani po všech těch letech, co zde vládneme, se to nenaučila. Přece nenecháme zemi každý rok tři měsíce zbytečně trpět?“ Vesna se Zlatěnou se na sebe mlčky podívaly. Co jim to Letna vlastně navrhuje? Aby vládly jen ony a Ziměna ne? Vesna se rozhlédla po kraji a pravila: „Je mi Ziměny moc líto, jistě se tolik snaží, ale pro zemi to bude lepší bez ní.“

Rozhovor sester však neunikl bdělému sluchu skřítka Lupínka, který se sestrám staral o zahradu. „Ajajaj!“ zabědoval a chytil se za hlavu.  "Z toho přece nekouká nic dobrého!" Sestry zde byly odjakživa čtyři, rok se pod jejich vládou dělil na čtyři období a teď by to chtěly změnit? Vyskočil z místa, kde seděl, a ve své prosté upřímnosti to sestrám řekl. Ty ho ale odbyly. Prý sám uvidí jak všem bude dobře, když už v kraji nebude ta hrozná zima.

Jak se sestry dohodly, tak se i stalo. Po Ziměně opět vládla Vesna, pak Letna a nakonec Zlatěna, ale tentokráte již ne tři měsíce, ale čtyři. Ziměně již nedovolily chopit se žezla vlády, žádný čas pro ni již nezbyl. Ta se, vidouce, že ji odsunuly stranou, se smutným výrazem ve tváři otočila a odešla pryč. Marně za ní její sestřičky volaly, aby se vrátila, že jí přece nevyhání a může tu s nimi zůstat, jen už nebude spravovat zemi. Marné však bylo jejich volání, že jí mají rády. Ziměna se ani neotočila a se slzou kanoucí z oka spěchala dál a dál. Pryč z tohoto kraje, kde již pro ni nebylo místo. A tak odešla daleko, předaleko a nikdo nevěděl kam.

Zpočátku se vše dařilo a v zemi vládla spokojenost. Vesna dala všemu vyrůst, Letna dozrát, Zlatěna pak vše oblékla do slavnostního šatu a po podzimu mohlo přijít opět jaro. Ptáci a zvířata vesele dováděli, všude byla hojnost a nikdo již nemusel schraňovat zásoby na zimu aby ji vůbec přežil. Zdálo se, že bez Ziměny je všem lépe. Jen skřítkům a elfům na tom cosi vadilo a nespokojeně si mezi sebou špitali o porušení přirozeného koloběhu a přicházejícím neštěstí. Nikdo jim ale nevěnoval pozornost a samy sestry jim se smíchem říkaly, že jsou zbyteční škarohlídi. A příroda se zdála dávat sestrám za pravdu. Vše prospívalo, kvetlo a zrálo a život byl v kraji pro jeho zvířecí i lidské obyvatele mnohem snazší.

Netrvalo ale dlouho, jen co byla zima vynechána podruhé, a objevily se potíže. Ať skřítci dělali, co mohli, nedařilo se jim rostlinky udržet v plné síle. Byly totiž stavbou svého těla přizpůsobeny na koloběh čtyř ročních období. Vše bylo takové skleslé, jako bez energie a to navzdory zářícímu sluníčku i vydatným dešťům. Úroda byla toho roku slabá a nepřipravená zvířata i lidé, zlenivělí ze vší té minulé hojnosti, začali opět pociťovat hlad. Napřesrok se situace ještě zhoršila, rostliny již neplodily téměř vůbec, sotva se dokázaly byť i jen trošku zazelenat a zvěř trpěla velikým hladem. Sestry se radily, jak to zvrátit, snažily se ze všech sil, ale nebylo to nic platné. Celá země se zdála neodvratně hynout…

Nyní již zoufalé se opět sestry sešly k poradě. Ale jaká to je porada, kde na sebe jen smutně a bezradně hledí? Skřítkovi Lupínkovi, který tajně pozoroval, jestli na to sestry již konečně přijdou, došla trpělivost, vyskočil zpoza keře a rozhořčeně pravil: „Hledíte na sebe a dumáte v čem je chyba, ale ani jednu z vás nenapadne, že jste to vše zavinily samy! Příroda umírá, protože jste vyhnaly Ziměnu. Přírodě schází zima!“ Jen to dořekl a byl ta tam, nemohl již nic dělat, než doufat, že jim to konečně dojde. Překvapené sestry se tázaly samy sebe, zda je to vůbec možné? Zda skutečně může scházet zima, která přece vždy přinášela jen samé nesnáze, chlad a hlad. Pak si Vesna vzpomněla na stařičkou říkačku, kterou sestry již téměř zapomněly:

 

Doba jarní svěžesti,

kraj nám kvete k radosti.

V horkém potom čase letním,

plody kraje zrají štěstím.

V období pak podzimním,

celý kraj ve slavnostním

A na konec v čase zimním,

vůkol kraj je tiše spícím.

Pokračování příště