Čtyři sestry- část 2.

24.02.2015 16:57
 

„Přírodě schází odpočinek, spánek pro nabrání nových sil!“ zvolala Vesna. Jak to ale zařídit, když Ziměna odešla pryč a ony to neumí? Teď teprve sestry poznaly důležitost práce Ziměny. Nyní již věděly, že udělaly velikou chybu, když považovaly zimu za nedůležitou. Nemohly ale odtud odejít, aby Ziměnu hledaly, musely zde zůstat a snažit se udržet to málo, co ještě z přirozeného řádu věcí zůstalo. A tak si vzpomněly na Lupínka. Je to zkušený skřítek a jistě by mohl pomoci. Zavolaly ho k sobě a kajícně uznaly, jak velmi se zmýlily a prosily ho, jestli by nešel Ziměnu hledat. V zahradě ho zastoupí jiný skřítek a ony mu dají sílu k cestování třeba až na samý kraj světa, bude-li to nutné. Lupínkovi se příliš nechtělo z prostředí, ve kterém byl doma, vždyť skřítci jsou se svým krajem pevně svázáni, ale když se rozhlédl kolem a viděl tu bídu, která na vše doléhala, rozhodl se přece jen jít. Se silou od sester by to mohl dokázat. Před odchodem dostal od každé sestry něco na cestu. Od Vesny semínka květin, Letna mu dala snítku slunečních paprsků, aby mu po cestě nebylo chladno a Zlatěna hrst překrásného pestrobarevného listí pro radost.

*

A tak Lupínek vyrazil na cestu. Nevěda kudy se vydat si prostě vybral jeden směr a šel a šel a šel… Brzy opustil jemu známý kraj a cestoval neznámou krajinou. Všude, kudy procházel, viděl jen pohromu způsobenou několikaletou nepřítomností zimy. Čím dále šel a vzdaloval se od zámku čtyř sester, tím to bylo dokonce stále horší a horší. Povadlé, při zemi se krčící zbytky rostlin bez plodů, vyhladovělá zvířata snažící se marně nalézt potravu a nešťastní skřítci a elfové, kterým se jejich práce přes veškerou snahu stále více a více vymykala z rukou.

Jednoho dne došel Lupínek na palouk, ze kterého sálal takový smutek, až se mu srdíčko sevřelo. Uprostřed palouku nalezl vílu smutně se rozhlížející kolem dokola. Měla palouk na starosti, ale již mu nedokázala pomoci. Na Lupínkovu snahu ji utěšit mu smutný hlasem vyprávěla, jak tu bylo dříve veselo, jak si tu vždy hrálo a zpívalo nepřeberné množství květinových elfů, kterým byla starší sestrou a ochránkyní a teď je zde sama, protože žádná květina tu již dlouho nevyrostla. Staré rostliny již zetlely, aniž by před tím daly nějaká semínka a tak nemohly vyrůst nové. Lupínek nevěděl, jak by ji utěšil a tak se chystal odejít.

Čím dříve najde Ziměnu a dá tak věci do pořádku, tím lépe. Ještě se nešťastné víly zeptal, jestli o Ziměně něco neslyšela. „Neslyšela Lupínku, neslyšela, ale ze severu se sem dostávají zvěsti o velké zimě, tak snad tam pořídíš.“ Lupínek poděkoval a už-už chtěl jít, když si vzpomněl na dar od Vesny. Rychle zavolal větrné kamarády a k nezměrné radosti víly spolu rozeseli semínka po celém palouku. Ihned přispěchali místní skřítci a o tu velikou vzácnost se starali, jak nejlépe dovedli, aby zde mohly vyrůst nové květiny, až nastane čas. Lupínka zahřálo u srdce, když viděl tolik radosti u skřítků i víly. S veselým úsměvem vykročil na další cestu, zatímco víla z palouku mu ještě dlouho mávala na cestu s přáním šťastného pořízení.

Jak Lupínek putoval na sever, tak mu skutečně po čase začalo připadat, že se dělá chladněji. Nebo se mu to snad jen zdálo? Ale ne, skutečně se pomalu ochlazovalo. Putoval ale již mnoho týdnů a stále to vypadalo, že ještě dlouho nebude u cíle. Po nějaké době se ale začalo ochlazovat prudčeji a zakrátko již kráčel zemí, jež sténala pod nadvládou drsné zimy. S drkotajícími zuby si Lupínek pomyslel:  „Zde vládne Ziměna pevnou rukou, ale země zde není zvyklá na její neustálou přítomnost a tak zde zima doléhá příliš tvrdě. Ziměna má vládnout ze zámku čtyř období, stejně jako její sestry a ne být osobně v kraji! Musí ji rychle najít!“

Promrzlý skrz naskrz vzpomněl si Lupínek na dar od Letny, na snítku slunečních paprsků. Vzal ji do rukou a hned pookřál, jak se mu hřejivé teplo rozlilo tělíčkem. Již mnohem radostněji kráčel dál a do rytmu kroků si vesele pohvizdoval. Po čase došel k zamrzlé studánce se smutnou vílou. Ta mu vyprávěla, jak se svojí studánkou byla pro radost všem zvířátkům i skřítkům a nyní se jen může smutně dívat na ledovou vrstvu svírající hladinu vody. Lupínek na okamžik zaváhal, nevěda jak by pak dokončil cestu, ale nakonec víle dal snítku slunečních paprsků. Však si už nějak poradí, nenechá zde přece vílu plakat po jejím ztraceném smyslu bytí. Víla se zaradovala, vzala sluneční paprsky a rozpustila led na studánce. Síla paprsků, které dostala, již nedovolí, aby studánka znovu zamrzla. Poděkovala Lupínkovi z celého svého srdíčka a popřála mu šťastnou cestu. Lupínek šel dále a byla mu stále větší zima. Ani na okamžik však nelitoval, že dal sluneční paprsky víle. Její zářící oči mu dávaly sílu nemyslet na chlad a pokračovat kupředu.

Procházel právě promrzlým lesem, když s úlekem stanul na místě. Z křoví, kolem nějž šel, se vyloupla ohromná masa bílé kožešiny a stanula před ním. Byl to medvěd, ale takový, jakého lupínek ještě neviděl! Doma se s medvědy občas setkal a dobře s nimi vycházel, ale ti byli menší a hnědí. Tento byl obrovský a celý celičký bílý, až na černou špičku čenichu a tmavé oči. Chvilku si Lupínka nevraživě prohlížel, neboť ten ho svým chvatem vyrušil z odpočinku, ale pak se uklidnil a přátelsky si skřítka očichal. Lupínek mu položil ruce na velikou hlavu a v náhlém popudu ho poprosil o pomoc. Lední medvěd souhlasně zabručel, radujíc se, že může nějak odčinit, jak Lupínka zprvu vylekal. Skřítek mu vylezl na záda, zachumlal se do tepla jeho huňaté srsti a medvěd vyrazil na cestu.

Lupínek, který po chvilce v teple pookřál, vystrčil hlavu a zavýskal nadšením nad tou jízdou! Medvěd cválal mnohem rychleji, než on dokázal jít a cesta jim tak pěkně zvesela ubíhala. Vzdálenost, kterou by Lupínek šel několik týdnů, zvládl takto během několika dní. Nakonec stanuli na vrcholu malého kopce a před nimi se rozléhala rozlehlá bílá pláň, uprostřed níž stál ledový zámek. Tam musí být Ziměna, zaradoval se skřítek.

Srdečně poděkoval medvědovi, rozloučil se s ním a pelášil k zámku. Když vstoupil dovnitř, dolehla na něj ledová krása vysokých síní a tak jen tiše kráčel vpřed, až konečně nalezl Ziměnu. Ta byla velice překvapena z toho, že zde vidí známou tvář a rychle ho vzala pod svojí ochranu, aby již dále nemusel trpět zimou. Lupínek jí zajíkavě vyprávěl, jak ho sestry poslaly, aby jí vyřídil jejich omluvu a poprosil jí o návrat. Ziměna se ale zatvrdila a že když jí vyhnaly, tak se budou muset obejít bez ní. Ona má své království nyní zde. Zoufalý Lupínek jí začal vyprávět o neštěstí, které viděl po celé zemi, kudy procházel, ale Ziměna se stále nedala pohnout.

 

Nevěděl již jak by jí přiměl k návratu a tak jí alespoň smutně podal hrst pestrobarevného listí od Zlatěny. Ziměna ho vzala do rukou a při pohledu na něj jí před očima vyvstal obraz překrásného zlatavého podzimu, plného pestrých barev. Pak si vzpomněla na léto a jeho hřejivou náruč plnou radosti ze života a nakonec na jaro s jeho svěží zelení znovuzrozeného života. Z očí jí skanuly dvě slzy, které se v okamžiku proměnily v ledové krystalky a s cinkotem dopadly na zem. Se zvukem jejich dopadu pak jakoby roztál ledový krunýř kolem jejího srdce.

Ziměna se otočila k Lupínkovi, vzala ho do náruče a spěchala zpět ke svým sestrám, aby se vše mohlo konečně navrátit do přirozeného řádu věcí. Hned jak přišla do svého pravého domova, zahalila celou zemi do konejšivé sněhové peřiny, aby příroda mohla načerpat nových sil a vydat na jaře nový život. Naopak na severu povolily kruté mrazy a i tam se vše vrátilo do sice drsného, ale pro tamní život přívětivého podnebí. Jen na nejvzdálenějším severu, kolem samotného zimního hradu, zůstával trvalý příkrov ledu a sněhu jako památka uplynulé události. Hrad samotný pak jako zdvižený prst varoval všechny, kdož by si snad zase mohli myslet, že znají vše lépe než moudrá příroda, nebo dokonce sám Stvořitel, z jehož vůle vše vzniklo.

*

Sestry opět vládly v harmonii pospolu a žádnou již nikdy ani nenapadlo, aby práci druhých znevažovala, nebo dokonce pokládala za zbytečnou. Lupínek se opět šťastně staral o svoji krásnou zahradu a myslel si, že všude dobře, ale doma nejlépe. Sestry si vzaly ponaučení a nyní si váží jedna druhé.

---

Inu, i když něčí práce nemusí být na první pohled vidět, neznamená to, že by byla zbytečná… Často je právě ona tím nutným základem, na kterém pak ostatní postaví svá zářící díla!

Lupínek

 

 

 

 

Poznámka na závěr: Tato pohádka si neklade za cíl přesně  popisovat svět bytostných takový, jaký je ve skutečnosti, ale je pouze obrazným přiblížením toho, co nastane když se cokoli vytrhne z moudrého řádu díla Stvoření.

 

P.Š.

 

Foto: P.Š.

 

 

 

 

Konec