Daniela 10.část

19.03.2014 13:15

 

Když byly její dny sečteny a duše opouštěla znavené pozemské tělo,  nevýslovná bolest  v nitru neustala. Naopak, nebylo již nyní čím jí přehlušit, když své tělo a rozum, který si toto vždy nějak omluvil a navrhl náhradní řešení, již odložila. Vše, co nyní cítila, byla palčivá bolest a nevýslovný smutek. Potácela se znavená  a slabá šedavými pustými pláněmi, ač dříve znala nádherné rozkvetlé světlem ozářené zahrady. Ta bolest, ach ta palčivá bolest, jak jen se jí zbavit? Po dlouhém čase nevýslovných muk nalezla sílu k modlitbě. Ta vytryskla z jejího nitra naplněna touhou po dříve poznaném Světle a po kráse světlých výšin. Shůry se k ní snesl paprsek světla v podobě zářící postavy, která k ní promlouvala. Daniela neviděla nic, jen vnímala, že je kolem ní světleji. Toto světlo napomohlo k tomu, že mohla vše jasněji rozeznávat, ba dokonce měla pocit, jako kdyby jí náhle spadly šupiny s očí. Pochopila nyní svou velikou vinu a jako na dlani před ní nyní ležel její pozemský život.  Avšak tento pohled jí na klidu nepřidal, naopak, cítila obrovskou trýzeň, když takto vše spatřila.

 

Dívala se na vše shůry. Na temnem obetkané Zemi se hemžily miliony lidí. Rodili se s touhou napravit své chyby a chtěli ve svém životě poznávat věčné zákony. Avšak na Zemi opět na vše zapomínali. Někteří nevědomě proplouvali životy, jiní se stále více zamotávali do sítí zmatků,  spleti léček  a nástrah temna. Dusný příkrov těžkých tmavých mraků jejich myšlenkových výplodů zamezoval Světlu shůry, aby mohlo k Zemi volně proudit. Tu se snesl jako blesk z nebe jasný  plamen mocný a zářící a protnul temný příkrov. Zářil a silou Světla zle tísnil všechny temnoty. Vše se dávalo do varu a zmatek ještě více sílil. Země byla otřásána zimnicí a chvěla se ve svých základech. Nitra lidí byla na jednu stranu přitahována zářícím Světlem, avšak ze strany druhé byla lákána na snadnou širokou cestu, jejíž špatný konec v tomto zmatku nikdo nedohlédl. Ale všichni, kdo toužili sloužit zářícímu Světlu, měli kolem sebe světlý plášť, který je chránil. Jejich dávný slib jim byl kotvou, která je pevným lanem spojovala se Světlem. Proto každý musel svou vlastní vůlí podat ruku temnotám, které jedině tak mohly vniknout pod ochranný plášť. Zástupy světlých bojovníků, stojících blízko Země, věrně ve službě světlému vyslanci museli bezmocni zůstat stát, neboť lidé v hmotných tělech byli potřebným přemostěním pro jejich mocnou sílu.

Daniela viděla sebe, jak obdařena skvělou  výbavou a  dary ducha, stála tak blízko zářícího Světla. Vše, po čem kdysi tolik toužila a o co se vroucně modlila, měla nadosah. Stačilo jen všechny dary využít a správně poznat a nastoupit pravou cestu. Nic jí nebránilo, ale sama se zamotala do smyček, které jí zdržovaly a nakonec se jimi nechala zcela ochromit a oslabit.  Ve svém zoufalství se neustávala modlit, protože nahlédla, že pro ní již jistě není záchrany. Po mnoho pozemských životů toužila po pravé službě Světlu, a vyprosila si, aby mohla být nápomocna při záchraně lidských duší ještě před konečným tříděním, které má nyní ve hmotnostech nastat.

Její zoufalství neznalo hranic, neboť věděla, že kdo bude nyní nalezen nehodným, pro toho  není již žádné záchrany a bude rozemlet mezi mlýnskými kameny spravedlivého Božího soudu. Bylo toho na ni příliš. Upadla do jakéhosi stavu polovědomí a vše kolem sebe vnímala apaticky a z dálky. V nitru cítila obrovskou bolest a její slzy již vyschly.

 

Nevěděla, jak dlouho takto ležela. Tu náhle ucítila něčí přítomnost. Kdosi jí nutil pozvednout hlavu. Jakási zářící postava stála při ní a konejšila ji. Ani nevěděla jak, ale bolest pomalu ustávala a v dálce jakoby zahlédla jemnou nachovou záři- slabě znatelné červánky. Zde se nestřídaly dny a noci. Jak to, že svítá? Nyní neviděla již jen svou osobu, ale uvědomila si, že veliké dílo záchrany lidských duchů na Zemi nebylo kvůli lidem, kteří se odvrátili od světlého vyslance, dokonáno. Je však nesčetně lidských duší, které ještě touží  po osvobození od temnot. Jejich duše volá po pomoci a záchraně. 

Z nepochopitelné lásky Boží všem ještě jednou svítá nová naděje! Světlá postava ukázala Daniele dolů, směrem k malé, v hlubokých nížinách kroužící Zemi. Vše se pod ní rozkládalo jako veliké skleněné moře, a tak mohla vše přehlédnout.  Na povrchu modravé planety viděla malou, zcela malou zemi, kde, jak se zdá, začalo býti světleji. Při bližším pohledu Daniela viděla četné světlé nitky, které se snáší k tomuto národu, který se v minulosti často držel Pravdy a bojoval za ni. 

Mocné světlé postavy připravovaly budoucí dění. Ještě jednou má býti lidským duchům pomoženo, jestliže malý národ bude věren Slovu Pravdy a bude následovat vůli Boží. Může tak být prvním národem, který bude skutečně naplňovat slova, které míval vepsána na své zástavě „Pravda Páně vítězí“. Mocné dění se opět po mnoha pozemských letech dávalo do pohybu. Lidští duchové, dlící ve světlých oblastech, velebili Boha a Pána a děkovali Mu za jeho velikou Lásku a milost. Ještě jednou je shůry nehodnému lidstvu vhozena záchranná kotva a ono smí na sklonku jednoho období velikého vývoje této světové části poznat Pravdu, která jediná znamená život.

 Množství lidských duchů, kteří toto směli poznat, prosili o to, aby se směli zrodit do tohoto požehnaného národa a Pravdu a Světlo zde zakotvovat. I Daniela byla mezi nimi a věděla, že nyní již musí splnit. Věděla, že kdyby selhala, již nebude žádné „příště“. Musí se poučit ze svých dřívějších chyb a vyvarovat se jich. Na prvním místě přede vším si musí udržet pevné spojení se Světlem. Ve svém nitru musí vystavět bělostný chrám pro Čistotu a věrně jej střežit. Svým bdělým vyciťováním pak vždy jasně pozná, že se blíží nečisté proudy a může zabránit tomu, aby se zformovaly v čin.

 Bude vždy průplavem pro zářící Světlo a do všeho, co bude smět vykonat jej bude zakotvovat. Nechce již opakovat tu osudnou chybu, že by čekala, až se začne něco dít. Vždyť lidé, kteří v sobě nosí Světlo a touží změnit běh událostí na Zemi, mají přicházející dění rozhýbat, ono nepřijde samo. Kdyby však lidé stále nečinně čekali, ono přece přijde, ale nová, zaslíbená doba nastane bez nich. Daniela si do duše vryla slova, která zněla všemi nebesy: 

Jedině lidé čistého srdce, kteří budou trvale bdělí a zůstanou věrní až do konce, jedině ti se budou moci radovat ze svítání nové doby. Takoví budou slavit své vzkříšení ze hmotnosti a budou moci vejít do království Božího.

 

 

Konec