Daniela 2.část

15.01.2014 10:40

Čas při namáhavé práci rychle ubíhal, ale přesto, že bylo těžké vydobýt si obživu v této hornaté krajině, lidé se cítili šťastní. Souzněli s rytmy přírody a žili čistým životem. Přešlo opět mnoho zim a Daniela již hospodařila se svým mužem v malém domku. Často spolu hovořívali o tom, co je kromě denní práce úlohou člověka na Zemi. Lidé v tomto kraji věřili, že smrt je zrození do nového života. Viděli, že to tak probíhá i v přírodě.

Jablko spadne ze stromu, rozloží se a dá půdě semena, ze kterých může vyrůst nový strom. Horská lilie každým rokem nádherně kvete a lidé se těší z jejích květů. Na podzim se zcela stáhne pod zem a zdá se, že zahynula, ale její cibule skrytá lidským zrakům žije dále, a když zima přejde, opět je možno spatřit nové svěží lístky probudivší se rostliny. Člověk na sklonku svého života také odchází někam, kde ho nemůžeme vidět, ale když přijde čas, opět přijde na tento svět.

Lidé v kraji počali mluvit o člověku, který prochází krajem a říká si připravovatel cesty. Prý přináší nové vědění a objasňuje lidem věčné pravdy. Když toto Daniela slyšela, počalo v jejím nitru opět ono jí dobře známé chvění, které pociťovala vždy, když její duše hledala odpovědi na své otázky a když jí prochvívala touha po něčem, co je jí dosud skryto.

Zprávy o tomto muži přicházely do této hůře přístupné krajiny jen zřídka. A ty, které došly, byly již mnohými ústy, kterými prošly, o ledacos obohaceny. Lidé vyprávěli, že tento muž je nejméně o hlavu vyšší než ostatní lidé a prý hledá odpovědi na všechny otázky lidí zadumán pod hvězdnou oblohou před svým bílým stanem, na kterém je vyšito posvátné znamení. Prý vypráví lidem o jakémsi soudci, který bude na miskách vah vážit dobro i zlo.

Lidé byli napjati očekáváním. A když k nim po delším čase přiběhli maličcí, jak říkali menším bytostem přírody, se zprávou, že se mají shromáždit na jim dobře známém, níže položeném místě, kde se čas od času scházívají, s radostí, vybaveni na delší pobyt mimo domov, scházeli do nížin.

Skutečně, v první chvíli se zdálo, že všechny zprávy, ktré k nim došly o tomto muži, byly pravdivé. Již z dáli mohli spatřit bílý stan, na němž zářilo zlatě vyšité zvláštní znamení. Daniela se svým mužem přicházela též. V jejím nitru se vzedmula touha a veliké očekávání něčeho, co uhasí žízeň její duše po Pravdě. Zoroaster, tak se muž jmenoval, nebyl nijak vyšší, ani se výrazně neodlišoval od ostatních lidí. Naopak, byl velmi přirozený a jeho svěží veselost si hned zpočátku našla cestu k duším těchto čistých lidí a přetrhala jakákoli pouta předsudků, ostychu či obav z něčeho nedpřirozeného.

Co však na něm bylo odlišné, byla jakási vnitřní síla, či světlo, které z něj vyzařovalo. K jeho bytosti neodmyslitelně patřila i vznešenost, která nebyla nijak vynucená. Byla jeho součástí a byla tak přirozená jako vše, co dělal. Lidé se shromáždili na prostranství poblíž jeho stanu. Zoroaster se hned zpočátku ptal, jak se dozvěděli, že je zde. Jaké bylo jeho překvapení, když lidé zcela prostě odpověděli, že je přivedli maličcí. Věděl, že v této velké zemi se schopnost lidí vidět bytosti přírody již povětšinou vytratila.

Viděl, že má před sebou lidi prosté a jejich čisté duše ležely před jeho zrakem otevřeny jako lotosový květ. Mohl v nich číst, že zde nemusí odklízet nánosy starých scestných názorů a špatných vlastností či sklonů. Do těchto duší, které byly zkypřeny těžkým a s přírodou spjatým životem, může hned začít zasévat semínka Pravdy. Vyzval tedy lidi, aby se nejprve ptali, po čem jejich duše touží.

První otázkou bylo, kým je, a co je to za znamení, které je vyšito na jeho bílém stanu.

Zoroaster s radostí počal vyprávět: „ Toto je svaté znamení, znamení Saoshyanta, pomocníka. Já jsem připravovatelem jeho cesty.“

„Kdo je to pomocník?“ ptali se hned lidé dále.

Viděl do jejich duší jako do čistých průzračných tůní a věděl, že může vyprávět i o tom, co mu bylo nejsvětějším:

„Procházím íránskou zemí, abych všem lidem zvěstoval, že pravý domov lidí, místo, odkud vzešli a kam se mají opět navrátit, není z tohoto světa. Je to místo, které leží vysoko nad touto Zemí a je mnohem zářivější, krásnější a skví se průzračnou čistotou. Sem na Zemi lidé přichází pouze na krátký čas, aby se zde učili životu podle pravěčných zákonů. Tomu se ale člověk nenaučí pouze za jeden pozemský život, ale může přicházet, dokud se nebude moci jako čistý a moudrý vrátit do světlé říše, kde je jeho domov.“

Toto nové vědění o mnohem krásnějším domově, kam se budou moci jednou navrátit, se lidem líbilo a měli radost. Povzbuzovali Zoroastra, aby pokračoval.

„Jednou však přijde den, kdy bude muset každý projít přes most, na jehož konci bude stát On, světlý rek. On bude soudícím mečem a Spravedlností. Bělostná holubice s rozepjatými křídly bude stát nad ním. V ruce bude držet misky vah a na ně každý z vás položí své skutky- dobré i zlé. Před Jeho zrakem nebude moci nikdo nic skrýt, On vám pohlédne až do ledví. A běda tomu, kdo své špatné skutky nebude mít čím vyvážit. Bude se třást zimou v ledovém chladu mocné Spravedlnosti Boží. Takový se pak bude muset zřítit z tohoto mostu a nebude pro něj již návratu. Ti však, jejichž dobré skutky převáží ty špatné, budou smět vejít do jeho světlé říše a tam budou smět již navěky velebit a chválit Stvořitele všech světů.

On je světovým soudcem. Dříve však, než nastane taro vážná doba, přijde k lidem jako Pomocník. Narodí se mezi lidmi nepoznán a bude muset projít všemi bludnými stezkami lidí, aby mohl všem zbloudilým ukázat cestu vzhůru. Tam, kde je náš světlý domov- vysoko nad touto zemí, ve věčné říši, kterou stvořil Ahuramazda, Pán všech světů.“

Lidi tato slova hluboce rozechvěla. Všichni v nitru cítili, že tento muž mluví pravdu.

„Nyní se pomodleme k Jedinému, jehož nazýváme Ahuramazda.“

Tito lidé dosud nevěděli ničeho o Bohu, avšak svou denní prací a vším, co dělali, se prostě v jeho zákonech zachvívali. Tatro modlitba na ně zapůsobila mocným dojmem a prožili příliv síly jim dosud nepoznané.

Pro tento den slyšeli a prožili již dost a jejich duše byly tím vším naplněny až po okraj. Uložili se ke spánku poblíž tohoto místa a Zoroaster jim slíbil, že druhého dne se budou moci ptát na vše, po čem bude toužit jejich duše. Všichni měli o čem přemýšlet. Žili sice čistým životem, ale nevěděli, že tolik záleží na všech jejich skutcích. Prožívali plně přítomnost a radovali se ze všech darů přírody, cítili a vnimali její tep a její řád, ale ve svých nitrech jen tušili, že je ještě něco nad tím, něco velikého a vznešeného, že všemu vládne někoho, koho mohou velebit a vzývat, ke komu mohou vysílat své modlitby, ale současně se i obracet ve chvílích radosti a díku či okamžicích hluboké bolesti.

 

 

Pokračování příště