Daniela 3. část

22.01.2014 06:59

Daniela ulehla vedle svého muže pod hvězdnou oblohu a při pohledu na zářící hvězdy stoupala samovolně z její duše přetékající radostí a blažeností vroucí děkovná modlitba k nohám Stvořitelovým. Poprvé cítila ve své duši cele naplnění a vnímala dokonalost, veliký smysl všeho dění a smysluplnost veškerého bytí. Nyní již nahlédla původ častých teskných stavů své touhy, když mocně prožívala sounáležitost se silou přírody. Vždyť to byla tatáž síla, o které dnes mluvil Zoroaster, jen dříve nevěděla, odkud přichází.

 

Nyní již věděla, jaké zvláštní vzdálené tóny prochvívaly její duší, zvláště při nádherném východu nebo malebném západu slunce, či při jarní písni hor a chóru ptačích hlasů... Byla to teskná touha po tom, co snad před příchodem na tuto Zemi znala- touha po jejím věčném domově a ještě po něčem, co zatím neuměla pojmenovat, ale co se nad ní vznášelo jako zářící povlávající nitky vedoucí z nádherných světlých říší, čekající na uchopení...

V noci se k ní snášely obrazy nadpozemské krásy. Její touha po něčem, co je křišťálově jasné, průzračné a čisté, ještě více vzrůstala podpořena těmito světlými obrazy. Tato touha si našla v duši cestu a vytryskla vzhůru zformována ve vroucí prosbu o jediné: smět jednou Saoshyantovi, světlému Pomocníku sloužit a urovnávat Mu cestu, až bude kráčet touto prašnou Zemí a bude muset nepoznán procházet utrpením a bludnými cestami lidí. 

V odpověď na vroucí cit, který vyslala vzhůru, spatřila jakoby ve snách světlou zářící postavu v bělostných šatech, jejíž obličej halil jemný závoj. Zářící oči zpoza závoje se upíraly na Danielu, jejíž nitro bylo v tu chvíli zalito něčím chladivým a zároveň hojivým, osvěžujícím a čistým jako horská bystřina. Nad čelem světlé ženské bytosti zářila koruna z bělostných květů, které byly podobny zdejším divokým liliím. Daniela cítila, že tato bytost je úzce spjata se Saoshyantem, a proto se ve své touze sloužit Jemu vroucně spojila s paprsky Čistoty, které vycházely od zářivé paní.

Častokráte se k tomuto obrazu ve své touze vracela a uchovávala si jej v nitru jako nejvzácnější klenot. Od té doby nežila svůj život již jen prostým prožíváním okamžiku, ale vnímala jej vědomě jako cestu vedoucí vzhůru, cestu, která vede do světlých říší tam nahoře, vysoko, kde je náš věčný domov.

Po čase ji její srdce vedlo do hlavního města, kde Jadasa, Zoroastrova žena shromáždila ženy, které touží zasvětit svůj život pomoci druhým. Pro jejich bělostný oděv jim lidé říkali bílé sestry. Její muž byl též v hlavním městě mezi muži, kteří se vzdělávali pro své další úkoly u Zoroastra. Měli šířit a udržovat poznání Pravdy v mnohých osadách rozlehlé íránské země.

Život naplněný prací a pomocí druhým byl prozářen paprsky sětlých nitek, které Daniela svým nitrem uchopovala a vetkávala je do všeho svého konání. Radostná služba Ahuramazdovi, Nejvyššímu, její duši naplňovala blažeností, láskou a svěží čistotou.

Když se pak její dny naplnily, a ona směla opustit tuto Zemi, její touha ji vedla přímo vzhůru do světlem zalitých oblastí, kde přebývali lidé, jejichž nitra naplňovala tak jako Danielu, touha ke službě Bohu a ku pomoci všem, kteří v pokoře či zkrušeni utrpením hledají cestu k Němu. 

 

Pokračování příště.