Daniela 4.část

29.01.2014 17:47

 

Překrásná byla tato úroveň radosti, blaženosti a pomáhající lásky. Lidé zde zachytávali světlé proudy pomáhajících sil vedoucích shůry a tkali další pomocná vlákna směrem dolů. Kdekoli se dole ve světech probudila v člověku touha po Světle, či kde stoupala ze zkrušené duše vroucí prosba o pomoc, tam se snášela tato pomocná vlákna a toužícím a hledajícím lidem byla kotvou a pevným záchranným lanem, aby neutonuli v hlubinách víru zmatků a nečistých sklonů.

Na nejvyšším místě této vznešené úrovně se skvěl v záři věčného světla chrám z bílého kamene. Chrám byl vystavěn ze živé služby a lásky zde žijících duchů k Nejvyššímu. Lidé přicházeli, aby zde Boha a Pána velebili a aby se zde v čisté bohoslužbě zachvívali s věčným zářícím proudem Vůle, Lásky a Čistoty Boží. Některé ženy zahaleny v bělostná roucha, jejichž čistota vyzařovala z nitra každé z nich, kráčely chrámovými zahradami a jejich úkolem bylo udržovat čistotu chrámu.

Tu udržovaly svou věrností a stálým zachvíváním se v proudech čistých paprsků vedoucích shůry. Svou vděčnost a lásku, kterou v nitru chovaly k Bohu, vyjadřovaly tím, že ty nejkrásnější květy, které vykvetly z neúnavně opečovávaných chrámových zahrad, kladly před bělostný oltář v chrámu, kde byla květy vyzdobena i celá chrámová síň. Protože květy byly kladeny na tato místa v čisté věrnosti a radostné službě, neuvadaly. Ženy je čas od času opět odnášely a květiny z těchto posvátných míst směly v paprscích pomáhající lásky sesílat do nižších úrovní ku pomoci toužícím duchům. Žena, která kupříkladu touží po pravé čistotě ženství, smí pak do svého nitra přijmout bělostný květ lilie, který se k ní z těchto světlých úrovní snáší.

Čas od času některá z chrámových služebnic odcházela do jiných míst a na její místo směla nastoupit jiná z žen. Bylo to pro ni splnění té nejniternější touhy. S velkou radostí a pokorou v nitru vešla do chrámových zahrad a počala se čistě zachvívat v této vznešené službě. Tak se vedlo i Daniele. Naplněna blažeností, že smí vykonávat to, co je jejímu nitru nejbližší, prožívala šťastně dny na tomto zářivém místě.

Nikdy by si nemyslela, že by tuto krásnou činnost za něco vyměnila, ale čím dál častěji musela myslet na to, že je ještě mnoho žen, které se nemohou radovat tak jako ona ve světlem prozářených oblastech. Naopak je nesčetné množství těch, které k nim za mnoha strastí teprve hledají cestu. Mnohé však podléhají svodům a nástrahám, a odklání se od své cesty hledání Pravdy. Myšlenka na ně ji poháněla k činu. Vděčna za prožití takové nádhery, která naplňovala její duši neskonalou blažeností, odcházela níže do oblastí, kde lidé po takové kráse touží, ale roucho jejich nitra k tomu není ještě dostatečně čisté. I když se jí tato úroveň zdála ve srovnání se světlou oblastí, ze které přišla, mnohem hutnější a méně světlá, přesto byla mnohem lehčí a krásnější než Země, kroužící hluboko ve hmotnostech. Pomáhala a podporovala, kde jen mohla všude tam, kde byla v nitrech lidí touha po Světle. Připadala lidem zde jako zářící anděl a její přítomnost na ně působila velmi blahodárným a povzbuzujícím dojmem. Kroky Daniely vedly po čase i do samé blízkosti Země, kterou svíral pevný krunýř temných myšlenkových forem.

Ach, jak je zde těžko! Tíha všeho hutného Danielu dusila. Když pohlédla dolů k Zemi na lidi, kteří se plahočí za svými nízkými cíli, musela odvrátit zrak. A její, tímto beznadějným pohledem zkrušená duše volala vzhůru o pomoc a posilu. Což není mezi nimi člověk, který by se čistě a radostně zachvíval v zářících proudech procházejících shůry celým Stvořením? Což všichni zcela zapomněli na vznešenou nádheru světlých sfér? Vždyť zde všichni uvíznou a nebude pro ně již návratu vhůru!

Svou cestu po odchodu z této Země si přece každý člověk tvoří sám svými přáními, sklony a svým směřováním. A zde snad stačí lidem jen to hutné a temné? Což po ničem vyšším ani netouží? Vždyť oni vše, co nevidí svým zrakem, co nemohou ohmatat a co nepochopí jejich jen na vše hmotné omezený rozum, odsunuli do říše pohádek, které jsou dobré snad jen pro děti. Jak může být v tak nádherném díle Stvoření, zde, kde vše pulsuje a raduje se v záchvěvech tvořivé síly Boží, oblast tak obetkaná temnotou? Ve své bolesti a zkrušena zatoužila Daniela celou svou duší po svěžím vánku světlých zahrad. Nemohla zde již více dýchat.

Jakýsi hlas probudil Danielu odpočívající na lehátku položeném v jedné ze vzdušných besídek stojícíh pod rozkvetlými stromy ve světlem ozářených zahradách. Na svou vroucí prosbu se vrátila zpět, aby se opět nadechla svěžího vánku a načerpala zde sílu z blahodárného zářícího světla, které v těchto zahradách vše prozařovalo. Když otevřela oči, s ulehčením vydechla. Daleko vzdáleno bylo vše, co tížilo její duši. 

 

 

Pokračování příště

 

Ilustrace: Aneta Mišovie

www.obrazypredusu.webnode.sk