Daniela 6.část

12.02.2014 20:17

 

Toto tajuplné vyzařování působilo na její okolí rozdílně. Mnozí pro to měli jen jízlivé poznámky a posměch, neboť vnímali, že je to něco, co je samé přesahuje, což jejich domýšlivost a ješitnost nechtěla připustit. Ti však, které světlo, které v sobě Daniela nesla, přitahovalo, si jí hluboce vážili a měli ji rádi. A tak proplouvala pozemským životem jako krásným snem. Její mládí bylo slunné, avšak postupem času viděla, že její vysoko stojící ideály jsou daleko vzdáleny pozemským poměrům. Časté události, které byly v v rozporu s jejím nejhlubším cítěním, ji zraňovaly a podepsaly se na její duši jako šrámy, které se jen těžko hojily. V těžkopádné hmotnosti mezi lidmi uvažujícími bez citu, pouze chladným rozumem, byla těžce zkoušena její věrnost Světlu a čistota myšlenek a celého nitra.

 

Mnohé události vyžaovaly těžkého přemáhání a překonávání sebe sama a jen v upřímných modlitbách, které stoupaly z jejího bolavého nitra, nacházela opět spojení s nádhernými nivami míru, harmonie a štěstí, záchvěvy jejího světlého domova. Její pocit, že je jiná než ostatní lidé, vzrůstal ještě tím, že nikdo z jejích bližních neměl pochopení pro vše, co její duší mocně pulsovalo a čím se v nitru zabývala. Byly chvíle, kdy ji přemohly pochybnosti, kdy si nebyla jistá, zda vše, co v nitru cítí, je to pravé a správné, či snad je pravda na straně většiny? Tedy když jsou všichni lidé, které zná, přesvědčeni, že to skutečné a jedině platné je vše, co můžeme denně poznávat svými smysly, nebude to snad opravdu tak?

 

A tak se její dny stávaly všedními, pestrost barev, vůní a hlubokých prožitků se slévala v odstíny šedé. Přes nádherné pocity, které oblažovaly její duši, jako byly tryskající radost a neutuchající touha po všem světlém a krásném, se pomalu a nenápadně pokládal mlžný závoj, takže vše, čím její duše dříve žila jako nejnádhernější a tou jedině pravou skutečností, jí připadalo tak vzdálené a nyní i nedosažitelné. Jen tu a tam burcovaly její duši tíseň, chvilková radost z něčeho nového, či bolestné události. V takových chvílích se v ní opět probudil její pozvolna usínající duch a jeho tichý hlas cítila v prsou jako bolestnou nenaplněnou touhu. Opět nánosy mnohých všedních prožitků či setkání a pozemské zábavy s lidmi z jejího okolí zavály toto naléhavé volání citu vrstvami nového písku.

 

Na konci tohoto pozemského života byla jasná cesta této duše vzhůru zaváta a neznatelná. Po nitkách, které tkala v tomto životě, se nemohla vrátit zpět do překrásných úrovní činorodého tvoření a trvalé radosti, ale přicházela unavená do rozlehlých mlžných plání, kde matné světlo svítilo z veliké dálky a lidé zde se znaveně ploužili, nevědouce, kam vede jejich další cesta. Nezměrná byla bolest této duše, která i v této mlze jasně cítila, že ztratila něco nanejvýš drahocenného. V hloubi nitra cítila, že kdysi směla pobývat v mnohem nádhernějších světech a prožívat život plně v oblastech, kde byly kontury krajiny ostré a jasné, barvy byly zářivé a pestré a všechny bytosti naplňoval pocit nekonečného trvalého štěstí, které pramenilo z prožívání blízkosti Světla, věčného zdroje života, a z toho, že mohou spolupůsobit a tvořit v nádherné dílně tkaní vláken mocného dění v dokonalém díle Stvoření.

 

Vědomí toho, že trvalé štěstí, blaženost duše a pravý život v zářivých paprscích Světla jsou jí nyní tolik vzdáleny, ba že v této síle, která její duši kdysi naplňovala po okraj, toužila pomoci zbloudilým duším na Zemi a nyní je sama v politováníhodné situaci, ji naplňovalo neustávající trýznivou bolestí. Po velmi dlouhém čase stráveném v této úrovni vytryskla z jejího nitra opět vroucí modlitba. Z hloubi její duše naplněné utrpením tryskala tato modlitba silou dlouho potlačované bouře. Její duch držený pod těžkým příkrovem nánosů bolestí, prožitých při pozemské pouti, chtěl veškerou svou silou v okamžiku modlitby setřást všechna těžká pouta, která jej držela zde dole v této  těžkopádné ponuré oblasti. Jeho touha byla jediná- vzhůru ke Světlu!

 

Po delším čase se Daniela probudila v oblasti, kde se jí již dýchalo lépe a cítila zde lehkost a volnost pohybu. Místo, kde se nalézala, skýtalo jasný výhled na mírným světlem zalitý kraj. Palčivá bolest duše již odeznívala a Daniela cítila, jako by se nacházela v čisi laskavé mateřské náruči. Ba zdálo se jí, že byla nesena na křídlech jemné ženské bytosti, jejíž přítomnost ji konejšila a léčila staré rány jako hojivý balzám. Rozhlédla se lépe, a ve své blízkosti skutečně spatřila vznešenou ženskou bytost, jejíž jemně růžové záření ji obklopovalo a působilo léčivě na její znavenou duši. Pohlédla do očí, které byly naplněny dobrotou a nezměrnou laskavostí. V Daniele se přestálá bolest změnila v pocit studu nad promarněným pozemským životem. Byla zahanbena čistotou pohledu této dobrotivé bytosti, která jí však ničeho nevyčítala. Naopak, promlouvala k ní tichými vlídnými slovy, která jí uklidňovala.

 

Daniela začala opět vidět jasně nitku, která procházela jako světlé, vzhůru vedoucí vákno celým jejím bytím. Viděla před svým vnitřním zrakem zřetelně svou někdejší touhu a vyslovenou prosbu, aby mohla pomáhat duším, které ztratily cestu ke Světlu. Bolestná zkušenost tohoto pozemského života, který se zdál nyní již jen jako dávný, avšak hluboce prožitý sen, mohla posloužit k tomu, že sama prožila a nyní cele pochopila cestu duší kráčících po pozemské pláni. Sama prožila, jak lehce se tam dole jasný pohled na cestu vedoucí vzhůru ztrácí. Jak ale pomoci všem těmto duším? Volalo to v ní. Jak, když se v takové hutnosti jasný pohled kalí, plamen nadšení a touhy ke Světlu tam dole tak snadno uhasíná nedostatkem závanu svěžího vzduchu a Světlo se ztrácí v dálce a již jen mlhavé přítmí halí bolavé duše putujících. Mocná touha ji opět naplnila a z její duše vytryskla vroucí prosba o pomoc vzhůru ke Stvořiteli.

 

V odpověď se před jejím vnitřním zrakem objevila vzpomínka tak mocná a plná zaslíbení- kdysi dávno, před bílým stanem, na němž bylo vyšito svaté znamení kříže, slyšela z úst jednoho muže zvěstování o přicházejícím Pomocníku. Jako blesk zasáhla tato vzpomínka její duši, ve které se nyní rozhostila naděje. Mocný dík a velebení Stvořitele, jehož láska i k nejmenšímu ze všech tvorů je tak veliká, tryskaly vzhůru.

 

Smět Jemu sloužit na Zemi, moci býti při tom, až bude dolů do hmotností přinesena pochodeň zářícího Světla! To bylo nyní její nejvroucnější touhou. Naplněna touto radostnou nadějí ještě mnohokrát opustila tyto jemné úrovně a přicházela na Zemi, kde se učila a uzrávala. Učila se, aby žádná situace a sebetěžší sevření těžkopádnou hmotností nemohly přerušit spojení její duše se Světlem. Přicházely chvíle těžké, kdy samotna snad proti celému světu musela hájit své přesvědčení, ale byly i okamžiky, kdy její duše plná radosti velebila Stvořitele. Celé její bytí se odvíjelo tak, jako by následovalo zářící paprsek vedoucí vzhůru do věčných oblastí Světla.

 

Pokračování příště