Daniela 9.část

12.03.2014 07:57

. Druhý den byla ještě poslední možnost vše v práci domluvit na jindy, ale řekla si, že tyto schůzky budou velmi důležité, nyní se toho krásného vzdá, ale příště, příště určitě pojede. Daniela nepozorovala, že jí toto rozhodnutí nepozorovaně vzdaluje od všeho světlého, od nádherných posilujících proudů, které k ní od doby návštěvy proudily od Božího vyslance a  světlých paní. Nepozorovala, že se ve svém zaměstnání nutí do mužských rolí a dusí tak svůj cit pro vše jemné a čisté, co by rádo vzkvétalo. A tak její cit ve změti mnoha povinností a  aktivity rozumu přestával jasně rozeznávat, co je čisté a co je nesprávné, táhnoucí jejího ducha dolů. Její nitro v osamělých chvílích volalo po osvobození od tísnivých pout, po radostném vzletu vzhůru, který měla tehdy nadosah.

 

Události stíhaly události a temno vynaložilo všechen svůj um pro to, aby mohlo všechny, kdo chtěli být nápomocni Božímu vyslanci, oslabit, odvést z pravé cesty, či zkalit jim jasný zrak. Temní přisluhovači používali všemožná lákadla a léčky, které měly vytvářet zdání pravdy a cesty k ušlechtilému způsobu života, po němž byla touha v lidech zakořeněna. Lidé, kteří s nadšením slíbili ještě před zrozením věrnost Světlu, dostali pro tento život nemalé schopnosti, které jim byly přidány pro splnění jejich služby. Taktéž byli mnozí až nápadně obdařeni vším, aby neměli pozemsky nouzi a nemuseli tak vynakládat mnoho času pro obstarání obživy. Vše jim bylo dáno, ale mnozí nepochopili, že oni sami nejsou tak výjimeční a skvělí, ale jsou pouze služebníky, jejichž výbava pro tento pozemský život byla tak bohatá jen kvůli velikému dění, které měli pomáhat uvést v pohyb. Vždyť bez jejich přispění, bez neúnavné pomoci a práce lidí v hmotných tělech je každá, i ta sebevětší pomoc ze Světla marná! A tak vyslanec Světla přišel z nejvyšších výšin, aby ubohým lidem pomohl najít opět cestu  vzhůru z kalného močálu, který si svým chtěním zde na Zemi vytvořili. Vše bylo nachystáno, aby se běh událostí na temnotami zatížené planetě Zemi, která nyní musela kroužit Světlu vzdálenými drahami, změnil a aby mohla být konečně očištěna. Tak veliká byla milost Boží, že Syn Světla a s ním i Láska a Čistota kráčely v hmotných tělech po pozemské pláni. Více lidskému duchu nemohlo být dáno.

Avšak většina z těch, kdo měli vyslanci Božímu státi věrně po boku, v sobě volání Světla přehlušili a zadusili, či kvůli pochybnostem a nedůvěře nepoznávali jasnou Pravdu a nenalezli cestu na Svatou horu. Bylo též mnoho těch, kteří přišli, ale jejich vůle byla slabá a při očistných bouřích se při silnějším závanu větru kymáceli a nedokázali věrně stát na svých místech. Měli přece naslouchat hlasu svého nitra  a následovat volání své duše, které každý v nitru slyšel. Měli se čistě zachvívat v proudech síly, která z vyslance Světla vycházela. I pozemsky měli stát věrně kolem něj a tyto vlny síly měli předávat dále. Když se člověk s radostí spojí s touto mocnou silou, nemůže pak jinak, než nejen slovy, city i myšlenkami, ale i všemi činy působit v paprsku této síly. Takové působení je pak nádhernou souhrou všech zúčastněných a spočívá na něm veliké požehnání. Kdyby tak lidé nechtěli vědět bezpodmínečně sami všechno lépe. Lidstvo ve svých dějinách ještě nepoznalo požehnání, které spočívá v tom, že se člověk z vlastní vůle rozhodne vřadit do záchvěvů vůle Boží. Naslouchá pak jemným impulsům, které se dotýkají jeho nitra a koná tak vždy to, co je tím nejlepším a nejsprávnějším.

 

Daniela již znovu nenalezla cestu na Svatou horu. V kruzích vlivných lidí, kde se dobře vyjímaly všechny její schopnosti, šarm a umění vést lidi, dostala též nabídku k sňatku. Muž, který se o ní ucházel,  byl krásný a měl smysl pro spravedlnost. Daniela ve své zamilovanosti věřila, že hned, až opadne nynější pracovní nápor, při němž nebylo času na rozvíjení dalekosáhlých myšlenek, které se netýkaly práce, budou spolu promlouvat o věcech, které naplňují ducha radostí a touhou k letu vzhůru. Avšak práce bylo stále mnoho a nový manžel nejprve naslouchal vyprávění své ženy, ale tato slova nenacházela v jeho nitru žádné odezvy. Proto časem tyto rozhovory ustaly. Když chtěla Daniela konečně, následována palčivým nutkáním svého nitra, silou vůle změnit svůj život a vydat se  opět na Svatou horu, nebyla na život již sama. Dobrovolně se spojila s člověkem, který jí kladl do cesty překážky a její vůli a víru oslaboval a svými rozumovými výklady podkopával.  Život se stal Daniele všedním a dny ve své šedi stejnoměrně ubíhaly. Tu a tam ještě cítila touhu, která její nitro rozechvívala, avšak nebyl to již pocit vzletný a radostny, ale pálil, bolel  a sžíral její duši. Byla to veliká tíha a bolest z nesplněné přísahy, kterou kdysi s nadšením slibovala. Proto se silou vůle vždy vytrhla z těchto myšlenek a o to horlivěji se pustila do práce, kde jí již nešlo vše tak lehce, jako dříve, neboť schopnosti, které jí byly dány, se od ní nevyužity vzdálily.  

 

Pokračování příště