Daniela

08.01.2014 19:22

 

08.01.2014 19:22

Sníh pomalu roztával a desítky ptačích hlasů se slévaly do jediného radostného chóru:  "Jaro je tu, jaro je tu!"  chtěli vyzpívat svou radost a dík Jedinému, jemuž vděčí za vše.

Též celá příroda se probouzela po dlouhé zimě, kdy odpočívala pod silnou sněhovou pokrývkou. Tady v horách je zima tuhá. Přežijí jen zdraví a silní jedinci. I pro lidi, kteří v tomto nehostinném kraji žijí, je těžké překonat toto dlouhé období. Hned, jakmile rozmrzne půda, začínají obdělávat svá políčka, protože vegetační období je zde kratší než dole v nížinách.

Každodenní těžkou prací jsou lidé nuceni ke stálému pohybu a jsou vděční za vše, co jim příroda poskytne. Zde v horách jsou s ní více spojeni, protože jejich živobytí je odkázáno na dary z náruče Matky Země. Zdejší lidé žijí čistým životem, který je vzdálen všem nešvarům a marnotratným radovánkám lidí žijících v úrodných nivách, v jejichž duších již našly místo i nečisté proudy. Čisté spojení těchto lidí s přírodou jim umožňovalo spatřovat některé z mnoha bytostí, které obývaly zdejší hory.

Starší lidé vyprávěli, že před mnoha lety pojednou ve velikém skalním masivu spatřili obrovskou vrásčitou tvář skalního obra, který prudce pohyboval rukama a cosi se jim snažil sdělit. Jedna z žen prý rozuměla jeho slovům a řekla všem, že obr jim radí, aby co nejdříve opustili svá obydlí a na čas sešli do údolí. Lidé věděli, že musí uposlechnout. Jen někteří z nich, pyšní na svůj rozum, nevěřili. Druhý den se sesunul svah a všichni, kdo opustili vesnici, si zachránili život. I drobnější bytosti byly lidem často nápomocny a radily jim, jak mohou ještě více zúrodnit půdu a ve který den je vhodné zasít semena či zkypřit půdu. 

Daniela kráčela lehce jako kamzík vzhůru po svahu k šedavým útesům hor. Vždy, když potok poblíž jejich domku začal mohutně hučet, bylo to znamením, že sníh rychle odtává, a je tedy možné vydat se tento rok poprvé na stezku vedoucí na Orlí skálu, jak maminka s tatínkem pojmenovali vrchol tyčící se nad jejich chatou. Již od narození s nimi Daniela podnikala každoročně tutpo výpravu. Letos však směla jít poprvé sama. Od loňského jara se něco změnilo. Daniela již nebyla malou dívkou. Její vzezření, i mnohé chvíle, kdy se zasněně zastavila u práce a její zrak byl upřen kamsi do dálky, prozrazovaly, že přešla práh, který dělí dětství od světa dospělých.

Již celý měsíc snila o tomto dni a po večerech před usnutím, přikryta vlněnou pokrývkou, poslouchajíc praskání ohně v kamnech, si představovala, jak opět bude moci vykročit na stezku, volná, lehká, bez huňatého kabátu, jen tak v šatech a...  sama.

Ranní šero odhalovalo jen nesměle štíty hor, které se ještě chtěly skrývat ve tmě. Chladivý větřík povíval dívčinými lněnými šaty a vlhký chlad ranních mlh se snažil vloudit pod lehký kabátek. Daniela však pospíchala vzhůru kamenitou stezkou a chlad a svěžest tohoto rána ji jen poháněly dále. Ptačí zpěv přivolával východ slunce.

Daniela milovala tuto náladu. Vše bylo tak napjaté a celá příroda se těšila, až první sluneční paprsek pohladí svým růžovým prstem nejvyšší vrcholek hory. Potom vždy následovalo něco kouzelného: oku se naskytl ten nejkrásnější pohled, kdy se rudý sluneční kotouč vyhoupne nad obzor a celý masiv hor se světle šedými hřebeny skal se rozsvítí rudou září jarního slunce. Tento okamžik chtěla Daniela prožít již vysoko, dívajíc se z orlího pohledu na jejich vesnici a na střechu malé chaty, odkud vyšla. Cítila se volně a její srdce namáhavým výstupem prudce tlouklo, ale radost a pocit lehkosti a zvláštního chvění, který již v poslední době několikrát pocítila, přehlušil jakýkoliv pocit únavy.

Konečně byla na místě. Stanula na vyhlídce, která se vyjímala na mohutné skále. Zpěv ptáků se stupňoval. Srdce prudce tlouklo, a v tu chvíli vše začalo. Na obzoru se objevil první růžový paprsek a pak se ukázal tenký srpek slunce, které rychle stoupalo. Daniela se cítila součástí plesající a zvučící přírody. I ona nyní prožívala lehkost ptáků a její duše také pěla chvalozpěv s celou přírodou. Takové chvíle ji naplňovaly nejen štěstím, ale i jakousi novou, jí neznámou tesknou touhou po něčem, co možná kdysi dávno znala, ale nyní je tomu vzdálená. 

Nádherné panorama hor mělo barvy od nesmělé světlé přes ohnivě oranžovou, rudou, až po zářivě zlatou. Daniela si rozpustila dlouhé vlasy a vlahý větřík, který rozháněl cáry mlh v údolí a tančil s mnoha mlžnými postavami dole při úpatí hor, si pohrával i s jejími vlasy a šaty. Cítila se jako víla, které občas zahlédla zrána či navečer na mýtině za jejich chatou, a potom vždy ráda vyběhla mezi tyto jemné bytosti a tančila s nimi.

Když nyní Daniela viděla z ptačí perspektivy nepatrné stříšky domů, pomyslela na to, jak jsou lidé nepatrní a malí. A přesto ona sama právě nyní prožívá ve svém nitru tak mocné city. Jaké místo má člověk ve velkém vesmíru? Je nějak důležitý, či je jen jedním z nepatrných tvorů této Země? Jaký smysl má lidské bytí tady na Zemi? Proč jsme zde? Lidé v horách těžce pracují, aby si v tomto nehostinném kraji vydobyli nějaké živobytí, přivádějí své děti na svět a staří opět odcházejí.

Celá příroda však má svůj veliký smysl a řád, to mohla pozorovat již od dětství. Jestliže se člověk zde v horách do tohoto řádu nevřadil, vedlo se mu zle. Jistě bude nějaký důvod k tomu, proč člověk na Zemi přichází... 

Takové a podobé myšlenky probíhaly Daniele hlavou, když opět pokračovala nyní již sluncem ozářenou stezkou vzhůru, a už ji neopustily. Věděla, že nebude mít klidu, dokud nenalezne odpověď na své otázky.  

 

 

Pokračování příště