Dar svobodné vůle

17.07.2012 14:59

Paní Tereza si konečně splnila svůj sen a zařídila si malou krejčovskou dílnu. Byla šťastná, že může dle svého vlastního cítění a smyslu pro krásu rozvíjet své stále nové návrhy na ženské oděvy. Samozřejmě, že i k této práci patřily určité méně příjemné povinnosti, které však paní Tereza brala jako věci, které je možné zvládnout, a když si neví rady, tak se prostě zeptá. Těmito povinnostmi bylo vedení účtů. Právě dnes měla domluvenou schůzku s finanční poradkyní, která jí měla pomoci vyřešit jistý problém, aby měla vše v pořádku.

Když vstoupila do haly úřadu, zaslechla za sebou náhle volat své jméno. Otočí se, rozhlíží se a nevidí nikoho, koho by měla znát. Když tu se k ní blíží nějaká žena, která na ni působí podvědomě.

„Terezo, kde se tu bereš? Jak se máš? Kolik to je let, co jsme se neviděly? Já mám pocit, že zrovna třicet let od maturity,“ dopověděla ta žena.

„Alice,“ zvolala paní Tereza. „No tedy, já bych tě vůbec nepoznala.“

„To já tebe hned, jsi pořád stejná,“ odpověděla paní Alice. „Musíme se spolu sejít a povědět si vše, co se za těch dlouhých třicet let událo. Co kdybychom se sešly hned zítra, jako vždy, tedy tenkrát, v kavárně v UMPRUM.“

„Ano, ano, v uměleckoprůmyslovém muzeu, já vím. Trávily jsme tam tehdy dost času. Tak dobře, zítra ve dvě hodiny?“ zeptala se paní Tereza.

„Ano,“ souhlasila Alice, „a vezmeme s sebou hodně fotografií, abychom si mohly co nejvíce vše přiblížit. Já už utíkám do práce, mám fitcentrum a za chvíli vedu hodinu. Také jsem tu byla vyřídit na finančním úřadu nějaké náležitosti kolem toho. Ale to vše si povíme zítra.“

Ženy se rozloučily a paní Tereza rychle utíkala na svou domluvenou schůzku, aby nepřišla pozdě.

V rychlosti tedy zaklepala na dveře kanceláře a hned po vyzvání vstoupila dovnitř. Pozdravila a ve spěchu začala vytahovat všechny dokumenty, které si na jednání připravila. Nadechla se, aby pověděla, jakou má první otázku, a v tom se zarazila.

„To není možné, nejste vy Johana Novotná?“ zeptala se paní Tereza.

„No ano, za svobodna,“ odpověděla žena před ní a za chvilku se rozesmála: „Terezo? Jsi to ty?“

Paní Tereza celá překvapená vypověděla své druhé spolužačce Johaně, jak před chvilkou potkala Alici, a hned se domluvily, že také i Johana přijde zítra do kavárny.

Druhý den se všechny tři sešly, jak se domluvily. Hned si objednaly svou oblíbenou kávu a daly se do vyprávění. Bylo toho hodně, co každá z nich prožila, a také pozorovaly, jak jde každá z nich úplně jiným směrem.

Když si prohlížely vzájemně fotografie, Alice již nevydržela a zeptala se paní Terezy:

„Mohu se tě na něco zeptat? Já mám pocit, že na těch fotografiích jste všechny ženy úplně stejné. Všechny máte dlouhé šaty, dlouhé vlasy, a jak jsem si mohla všimnout včera i dnes také u tebe, nejste vůbec nalíčené. To máte nějaké společenství a máte to povinné? Působí to tak na mne. To by mi asi vadilo.“

Paní Tereza se usmála, vzala do ruky fotografie od obou spolužaček a nejprve ukázala na fotografii Alice.

„Podívej se, Alice, a řekni mi, jak se tady na té fotografii lišíte v oblečení vy. Já bych řekla, že jste všichni úplně stejní. Tady dokonce sotva poznám, kdo je muž a kdo žena. Máte všichni kalhoty a tričko, krátké vlasy, na nohou tenisky a tady na té fotografii je to dost podobné.

A když se podívám na fotografie, co má Johana, tam jsou všechny ženy v kostýmcích, sukně pod kolena. Mám pocit, že mají všechny tu délku úplně stejnou anebo mají k tomu sáčku kalhoty. Také mezi nimi nevidím rozdíl.“

Obě ženy se dívaly na fotografie a nechtělo se jim hned souhlasit, i když cítily, že má paní Tereza pravdu.

První promluvila Alice.

„Ale Terezo, to přece nejde, abychom chodily my ženy po horách v sukních. A takovéto oblečení zde, to se teď nosí. To je normální.“

Do toho se hned vložila Johana. „Já nemohu jít na jednání jinak oblečená. To je tak dané, že pro tyto příležitosti platí pro ženy tento typ oblečení. Také mě bolí nohy v těch jehlových podpatcích, ale nemohu si dovolit jít oblečená jinak.“

V tom se paní Tereza zasmála podruhé.

„No vidíte. To já se vždy rozhoduji jen podle toho, co souzní s mou vnitřní touhou být ženou ušlechtilou, důstojnou, úctyhodnou, prostě žensky působící. Tato má vnitřní touha mne pak vede při vytváření mého oděvu, který je tak blízký mému vnitřnímu já. Rozhoduji se tedy svobodně, bez jakéhokoliv vnějšího tlaku okolí, jen podle své vůle. A stejně to prožívají i tyto ostatní ženy. Když se podíváte zblízka, zjistíte, že jediné, co máme stejné, je délka šatů či sukní, které máme až ke kotníkům. Ale to je z naší vnitřní potřeby odít své tělo do ušlechtilého ženského oděvu, který nám dává pocit naší ženskosti a také nám umožňuje prožívat ze strany mužů opravdové projevy úcty, neboť ti cítí jen naše ženské vyzařování a nejsou rozptylováni našimi obnaženými těly tak, jak to je vidět zde na této fotografii, kde má ta paní na sobě opravdu jen minimum oděvu.

Můžeš mi, Alice, na to říci, že bylo velké horko a že jsem příliš velký puritán, ale věř mi, že v oděvu, který nosím, je mi v létě mnohem menší horko, neboť mne šaty chrání i před sluncem, a v zimě se mohu zase tak teple obléci, že mne netrápí chlad. A v ničem, co konám, mi tento oděv nepřekáží. Alespoň mne to usměrňuje chovat se důstojněji. A pak bych si takto málo oblečená připadala jako nahá, nemohla bych vůbec vyjít ven.

Také si můžete všimnout, pokud se budete dívat pozorněji, že ani jedna žena nemá stejné šaty či sukni jako druhá. Každá si totiž vytváří svůj šat dle svého vnitřního založení a nenechává se ovlivňovat a znesvobozovat tím, co si nějaký bláznivý módní návrhář vymyslí, jak by měly ženy pro tuto sezónu chodit oblečené. Tomu je možné říci, že je to jakési nařízení pro odívání, které je tak trochu nenápadné, avšak příliš ochotně naplňované.

Když se ještě podívám tady na tu fotografii, vidíš Alice, jak zde má ta paní jen bílé kamašky a tričko do pasu, musím říci, že to tedy moc důstojně nevypadá, a že všechny tělesné disproporce tato paní vystavuje tak, že si jí jistě muži nemohou ani trochu vážit. A to bych řekla, že se musela také jistě přemáhat, než si na tento oděv zvykla, a to jen proto, že se to prostě nosí.

Tak mi tedy, milé ženy, řekněte, kdo se odívá dle své svobodné vůle a kdo se podvoluje diktátu a nařízení. To, jak se chová většina, nemusí být vždy správné, a to, že se menší část lidí svým chováním odlišuje, neznamená, že je nesprávné. I když na ně ostatní lidé pohlíží s údivem, proč tak činí, když se to všeobecně dělá jinak.

Ale od toho máme právě svobodnou vůli, abychom se rozhodovali podle svého svědomí, podle svého cítění, a ne podle toho, jak to dělá většina. Není možné své vlastní přesvědčení odstrčit stranou jen proto, abychom se nelišili od většiny. Abychom splynuli s davem. Tak se chová stádo, které potřebuje někoho, kdo vždy rozhodne za něj, a toto poslušné stádo se pak vydá tím směrem, kam je mu ukázáno, bez vlastní svobodné vůle, bez vlastního přesvědčení. Tito lidé tak jdou a konají stejně jako druzí jen proto, aby náhodou nebyli jiní, aby nebyli nápadní, neboť ve své lenosti zkoumat a přemýšlet sami za sebe nevěří svému cítění a raději se spoléhají na to, co jim „doporučí“ odněkud dosazená autorita. Spoléhají tak na to, že tato autorita se nemůže mýlit, a tudíž poslouchají a přitakávají bez vlastního zkoumání a přesvědčení. A přitom tato autorita tak mnohdy činí jen pro svůj vlastní prospěch, a ne z touhy svému stádu pomáhat.

Ale člověk, který se rozhoduje ze své vlastní svobodné vůle, z vůle, která jej vede k tomu, aby vždy žil čistě, čestně a pravdivě, nerozhoduje se tak, že by chtěl úmyslně, ze své ješitnosti být za každou cenu odlišným. Kdepak, takový člověk se rozhoduje vždy podle svého citu, protože je jeho vnitřní potřebou konat dle svého nejčistšího svědomí, je jeho životní potřebou být vždy a za všech okolností, i když to mnohdy v dnešní společnosti bývá náročné a mnohdy nepochopené, člověkem čestným, poctivým a ušlechtilým, který svým vlastním přesvědčením a svobodnou vůlí naplňuje přikázání Boží a žije k radosti Stvořitele.“

Paní Alice i paní Johana celou dobu poslouchaly velmi pozorně s velikým překvapením, neboť se ještě nikdy nesetkaly s člověkem, který je tak sám sebou a tak vyrovnaným, vnitřně silným, že to nemohly vůbec pochopit. Nakonec skutečně připustily, že když paní Terezu uviděly, vnímaly, jak působí krásně, vznešeně, téměř jako z nějakého vzdáleného světa. Měly pocit, že to ani nemůže být možné v dnešní době takto žít a že za tím musí být něco nepochopitelného. Proseděly tak společně ještě dlouhou dobu a samy pak ještě prozradily, že vlastně při pohledu na asijské národy měly také vždy pocit, že jsou všichni tito lidé svými tvářemi stejní, ale při jemnějším vnímání je i u těchto možné rozpoznat zcela odlišné rysy jejich osobností.

Ano, je to tak, že nás s některými lidmi spojuje jistá stejnorodost, která nás přivádí k sobě. Tato stejnorodost pak může na druhé působit, že jsme si něčím podobní. Tak si mohou být podobní zahrádkáři svými zástěrami, holinkami a motyčkami, tak si mohou být podobné televizní hlasatelky ve svých kostýmcích, tak si také mohou být podobní muži ve svých oblecích. Ale řekněte, jak velké rozdíly se vůbec dají tvořit v oblečení? Vždy bude zde nějaký stejný rys. Tak snad jedině, že by muži chodily v tunikách, či kůžích okolo beder, aby se trochu více odlišovali? Že to působí směšně? Ano, stejně tak jako tvrzení, že všechny ženy, které nosí ženský oděv, dlouhé šaty či sukni, jsou již tímto v nějakém stejnokroji.

Celý tento problém bude spíše v tom, že se ženy pravému ženskému oblékání již natolik vzdálily, že je pak takové oblečení ve společnosti něčím zvláštním. Je to ponejvíce však tím, že ženy již zcela ztratily svůj čistý stud, který by je mohl s jistotou vést v jejich způsobu odívání.

Ženy se právě ve svém odívání v současné době nesmírně ponížily jen na fyzické tělo, které se pod tlakem módnosti neustále podbízí mužům. Pokud pak takové ženy spatří jinou ženu, která stojí ve svém čistém půvabu jako ušlechtilá, na módě nezávislá lidská bytost, je to již pro ně tak nepochopitelné a mnohdy nepřijatelné, že z tohoto svého nepochopení v některých případech takovou ženu i pomluví, aby jí tím v očích druhých snížily v její důstojnosti a opravdovosti.

Avšak v mnoha ženách se ozve v nitru jakési volání, jakási vzpomínka na to, že i jim kdysi patřilo ono kouzlo ušlechtilého ženství.

Proto se tedy nebojme hledat a naplňovat vše, co k tomuto ušlechtilému ženství v plné přirozenosti patří, neboť to je to, co dává směr společnosti. Jaký stupeň ušlechtilosti a důstojnosti ženy vtisknou svému působení, tak ryzí bude i celá společnost. Zatím je to tedy žalostné, v jakém stavu se nacházíme.

Jen svobodná vůle našeho rozhodnutí, tento dar, který jsme my, lidé, dostali, nechť je nám vždy vodítkem, jak se dle vlastního přesvědčení, dle vlastního citu zachovat. Pokud toto dokážeme, získáme tím i vnitřní jistotu a sílu a budeme oporou všem ostatním.

Martina Š.

 

 

www.ao-institut.cz