Děti jsou darem Božím

24.03.2014 13:47

 

Každý živý tvor má ve vesmíru své místo a svou cenu. Tím, že jsme každý jiný, se můžeme krásně doplňovat a společně tak tvořit harmonický celek.

Člověk je svobodná bytost a má právo dělat, co sám uzná za vhodné (následkům svého konání však bude beze zbytku podroben).

Naší povinností je naučit naše děti zodpovědnosti za to, co dělají a jak se chovají. Neučme je soudit a kritizovat, ale hledat v každém to nejlepší. Daleko lépe se nám sice radí, lépe se nám hledají chyby na druhých, jsou totiž lépe vidět...

Zkusme se však, dříve než začneme někomu radit, zamyslet, zda nepotřebujeme pomoci sami sobě. Určitě se najde pár věcí, které bychom rádi změnili. Někdy se ale bojíme, nechceme měnit zaběhnuté, a jít do nejistoty. Co když nás okolí nepřijme? Co když se partner bude zlobit?

Někdy sami vnitřně cítíme, že to co žijeme, není ono. Změna však vyžaduje odvahu, sílu a víru. Moc mi kdysi pomohla jedna technika ze semináře. Jestli chcete, můžete ji teď se mnou vyzkoušet:

„Namalujte velkou slunečnici a do každého okvětního lístku napište vlastnosti, nálady a projevy, které se vám na druhých nelíbí, co vám vadí, co vás zlobí.“ řekla lektorka na semináři. Poctivě jsem vymýšlela a byla spokojená s tím, jak jsem to hezky sepsala. A pak jsem spolu s ostatními dostala radu: „Co jste napsali, je přesně to, co musíte zlepšit sami na sobě. A věřte, že to bude hodně práce.“

Byla to pro mne rána. „Ne, taková nejsem!“ byla má první reakce. Postupem času jsem stále víc chápala, oč jde, a také si uvědomila, že mě tak mohou vnímat lidé z mého okolí. Je pravda, že to nějaký čas trvalo.

 

Pokud se chcete změnit, dveře jsou otevřené.

Změňte své postoje k situacím, které prožíváte a zjistíte, že lze zakusit klid a mír v mysli. V každém je spousta dobra a záleží jen na nás, jaký bude svět příštích dní.

Ženy jsou obdarovány větší citlivostí, něhou a láskou, kterou mohou kolem sebe vyzařovat.

Muži zase nesou větší břímě zodpovědnosti a síly. Jak krásně se mohou tyto dary od Stvořitele doplňovat!

Co v sobě probudíme, budeme-li chtít jít životem ruku v ruce s láskou, pochopením, soucitem a něhou, záleží jen a jen na nás. Naučme se rozlišovat, co má v životě pro nás prioritní postavení a co může počkat na dny příští. Sem přesně zapadá ono známé: „Práce počká, než ukážete dítěti duhu, ale duha nepočká, než budete hotovi s prací.“

 

Důležité je, aby v naší blízkosti, a především v rodině, nikdo citově nestrádal. Udělejme si čas posedět společně, popovídat si, vyslechnout jeden druhého. Snažme se pochopit situaci a problémy našich dětí. Dejme jim vědět a pocítit, že nám na nich záleží a že je máme moc rádi. Že je máme rádi, i když často zlobí a dělají věci, s nimiž nesouhlasíme. Nestačí zahrnovat je dárky a pozornostmi. 

Vždyť jakmile si k nám uzavřou cestu, stáhnou se do sebe, a těžko budou hledat cestu zpět. Ani stálé vysedávání u televize není ideální. Kolik agrese a brutality je ve spoustě filmů! Jaké pak mohou být jejich myšlenky? Kluci chtějí většinou napodobovat filmové hrdiny, obstarávají zbraně a ukazují svou sílu. Dívky se potřebují vyrovnat modelkám a hrdinkám ze seriálů a pak zápasí s bulímií nebo anorexií. Mají dojem, že nejsou dobré takové, jaké jsou, protože jim to nikdy nikdo neřekl. Chlapcům všeobecně chybí láska. Učíme je, aby byli tvrdí. „Kluci nepláčou,“ tvrdíme, a to se projevuje výlevy agrese, chtějí upoutat pozornost za každou cenu.

...Konec citace...

 

Pokud si uvědomíme, že každé dítě, které k nám přišlo do rodiny, je nám ve svém druhu podobné, mnohé nám to usnadní. Vždyť není náhoda, že vyrůstá právě u nás, neboť máme v sobě přesně to, co se potřebuje samo naučit nebo také odnaučit. Ale i pro nás samé jsou děti velkou školou života. To, že jsme si v určitých vlastnostech a sklonech podobní, nám může v mnohém pomoci. Proto je každé dítě, které přišlo do rodiny, velkým darem Božím.

Vyviňme tedy v sobě alespoň trochu empatie a nápaditosti a věnujme čas svým dětem. Zejména v dospívání, které dnes nastává dříve, než tomu bylo u nás. Hledejme s dětmi společné zájmy. Ukažme jim svět takový jaký je, krásný a zajímavý. Vytvářejme jim plnocenné alternativy k dnes tak běžným volnočasovým zábavám, jako jsou televize a počítačové hry.

Nechme děti prožít, že když samy do něčeho vloží energii či realizují vlastní nápady, ať již něco vytváří, sportují, nebo dělají zajímavé věci, které je baví, nic jim neuteče v onom spolužáky tolik opěvovaném světě počítačových her, filmů nebo společenských zábav. Naopak, něco tím získají, prožívají tak skutečný život, zapálí se do něčeho, co samy mohou spoluvytvářet a nikoli jen pasivně přihlížet.

Prožívejme s nimi svět okolo nás- ukažme jim, o čem život skutečně je. Dejme jim pocítit, že jsou v něčem skutečně dobří a užiteční. Nebudou pak trpět pocity méněcennosti či slabé sebedůvěry a sebeúcty nebo nedostatku přirozené sebelásky- všechny tyto citové „trhliny“ jsou živnou půdou pro budoucí-mírně řečeno- "nešvary" a případné delikty mládeže. Dejme jim pocítit lásku, přijímejme je takové, jací jsou. Netrestejme je v hněvu a s tím, že srážíme jejich lidskou důstojnost. Věcně poukažme na to, co bylo špatně. Neříkejme: „Ty jsi špatný“, ale špatně bylo, že jsi udělal to a to. Dejme dítěti raději prožít, jaké má jeho konání přirozené následky a nechme jej, aby se mohlo úměrně svému věku podílet na jejich nápravě.

Učíme tak děti zodpovědnosti. Že vše, co udělají, má své následky, které pak musí nést. Mluvme s nimi o tom, že nic v životě se neztrácí. I když udělají něco špatného tajně, aby se na to nepřišlo, lze to snad na chvíli skrýt, ale ve skutečnosti se jejich čin nikam neztratí. Je to nesmazatelně vepsáno v knize Stvoření. Všechno, co uděláme, se nám vrátí. Ukažme dětem na příbězích, které jsou v knihách, nebo ještě lépe: večer před spaním napněme ještě své mozkové buňky, popusťme uzdu fantazii a hlavně... nechme se vést svým citem, a vyprávějme dětem příběhy přesně šité na míru pro to, co jim chceme říct. Vyprávějme jim na jiných postavách například o tom, že kdo něco někomu provede, za nějaký čas se list obrátí a něco zcela podobného se přihodí i jemu. 

Zapojme děti, ať si vymyslí jména postav a dejme ožít zcela novým, živoucím příběhům, které popisují "náhodou" něco podobného, co se ten den dětem přihodilo.  A opět můžeme vyzvat děti: " A co myslíte, děti, jak to všechno dopadlo? A co by se mohlo stát, kdyby se postavy v příběhu zachovaly jinak ?..." Sami budeme překvapeni, jak děti dobře domyslí následky činů postav v příběhu, ba umí je také spravedlivě potrestat či pochválit (neboť se jedná o někoho druhého- na sobě samém to jde posoudit objektivně mnohem, mnohem hůře- však to známe sami). 

A stačí jen ke konci nenápadně podotknout, ať se děti zamyslí, zda dnes nejednaly podobně, jako ten neposlušný Frantík z příběhu. 

Krásným příkladem nám mohou být pohádky paní Nevřalové "Hlásky a šidihlásky", které jsou na našich stránkách v rubrice Pro děti. Pohádka má vlastně dva konce. Jeden konec, kdy děti poslechnou špatný šidihlásek, a druhý konec, kdy poslechnou ten dobrý hlásek, hlásek  ve svém srdíčku.

 

 

Pokračování příště

 

Citace z knihy Kuchařka pro tělo i duši I. Jana Janoušková

Redakčně upraveno