Dopisy Kristýnce- druhý dopis

21.07.2012 22:11

Milá Kristýnko,

opět usedám ke psaní, protože Tvá duše volá o pomoc, ale Tvé smysly chtějí naplno užívat volnosti mládí. Rozlet, který nyní tušíš, rozlet ducha, jenž chce nyní ve tvém věku roztáhnout křídla a letět vzhůru, nahrazujete vy mladí nikoli svobodou, kterou se domníváte mít, ale nevázaností, tedy činy vaší libovůle.

Pravá svoboda není v tom moci si nyní, když jsi téměř dospělá, dělat, co chceš. To Tě pak vábí všemožné svody a nástrahy temnot, které nyní vybujely jako popínavé rostliny, jež chtějí zahubit vše, co chce ještě usilovat k ideálům. Tvá duše po nich volá vždy po ránu, když se probouzíš, kdy rozum ještě nepracuje naplno. Volá tesknou písní ve chvílích ticha a samoty a tluče večer, když uléhajíc rekapituluješ uplynulý den.

 

Duše touží po ideálech, které si v sobě nese po staletí z dávných dob a z jiných světů, kde prodlévala. Ano, jen když toto volání, tuto tesknou píseň a klepání na zdi, které sis vystavěla, poslechneš, když strhneš z očí brýle mámení, skrze které se ti pozlátko jeví jako pravé zlato a skrze které podlost a přetvářka není rozeznatelná od pravých hodnot lásky a přátelství. Když mocným pohybem setřeseš dosavadní přejaté názory a půjdeš zdánlivě proti všem, pak najdeš, co opravdu hledáš.

To, co hledáš a co Ti nedopřává klidu, není naplnění Tvého přání prožít vše, co Tvůj svět a svět Tvých přátel nabízí, ale je to naplnění, pravý život, a opravdová svoboda. Protože Tvá duše netouží po ničem jiném, než po svobodě. Osvobodíš- li ji z pout dnešních trendů a všech rozumových důvodů, proč dělat to a ono, necháš-li ji jít cestou, kterou jít touží, pak jsi opravdu svobodná. Protože Tvé nitro, Tvá duše, to jsi opravdu Ty. Ne ta nalíčená holka v úzkých kalhotách a tričku.

Dáš-li své duši svobodu a budeš-li následovat její hlas, který promlouvá jen tiše, a v hluku radovánek a pokřiku vrstevníků není slyšet, pak bude usilovat vzhůru. Ano, vzhůru. Tvá duše touží nalézt Světlo. Touží jít opět tam, odkud přišla, touží se navrátit do svého pravého domova.

Asi se Ti to bude zdát divné: kam vzhůru, do jakého domova? Naslouchej přeci tichému hlasu. Vždyť Tvá duše zde již byla mnohokrát, je nesmrtelná, věčná, nepřivedeš-li ji ty sama do záhuby sklonem k temnotám. Pobyt zde na Zemi je jen krátkou školou, kterou musíme absolvovat s vyznamenáním, jinak se ročník opakuje. Opakuje se do té doby, dokud nenastane krok kupředu. Někteří absolventi nedělají svými sklony k nízkostem kroky vzhůru, pokroky, ale kroky zpět.

Opakuji ještě jednou: krátkou školou. Z hlediska věčnosti je náš život opravdu kratičký. Což to nestojí za to, napnout všechny síly a pohnout se konečně duchovně?

Porovnejme si dvě možnosti: první je pár pozemských let pohodlí a radovánek, které jsou však z hlediska věčnosti zcela zavrženíhodné, protože Světlo zná jen výstavbu, radostný čin a zachvívání se v zákonech Stvoření. Těmito radovánkami promarnil člověk drahocenný čas v období, které je neopakovatelné a jedinečné v tom smyslu, že duch po letech dětství nastupuje vědomý život tady ve hmotnosti. Při jeho vstupu do plnohodnotného života v sobě mladý člověk cítí velikou sílu, že by mohl i hory přenášet, a pomocí níž by dokázal překonat vše, kdyby jí používal správně. Mohl by v paprsku této síly jako mávnutím kouzelného proutku rozvázat uzly, které ho ještě poutají k nízkému, mohl by přetnout pouta starých špatných činů.

Když tento čas promarní a sílu zneužije v hříčkách náruživostí, žádostí či pohráváním si ve vztazích k druhému pohlaví, vlak jeho života nabere směr, jehož zastávkami jsou smutek, nenaplnění, malomyslnost, nehezké vztahy, pokřivené pojetí lásky, manželství, rodičovství a přátelství a z toho plynoucí „rány osudu“. Cílovou stanicí je pak zoufalství duše, která při svém odchodu ze Země nahlédne prázdnotu a nicotnost sebou původně uznávaných hodnot. Vidí často zcela promarněný život, který byl Tvůrcem milostivě danou šancí k postupu vzhůru. Duše pak zřetelně cítí, co ztratila, a vidí, kam nyní vede její cesta - do oblastí, kde je vše prázdné a pusté, šedivé a chladné, jako byl její život.

Druhá možnost je pak v tento čas, když má mladý člověk život před sebou, přehodit výhybku a začít odhodlaně, krok za krokem postupovat vpřed, překonávat překážky, které nám však neklade do cesty osud, ale naše vlastní slabosti. Následovat hlas ducha, který touží po Světle, po čistotě a lásce.

Vždyť každý z vás mladých má v sobě ideál, nese si před sebou obraz opravdové lásky, nejvěrnějšího přátelství či šťastného rodičovství. To vše si náš rozum uvědomuje a víme o tom svým denním vědomím. To však, co může cítit svobodný duch, není našemu rozumu dosažitelné, neumí si to představit, nemohl to nikdy vidět ani slyšet. Protože náš rozum je nám dán jen na tuto krátkou pouť na Zemi, odkládáme ho spolu s naším pozemským tělem v okamžiku pozemské smrti. Neboť rozum nikdy neviděl nic z toho, co smí vědět náš duch.

Proto se neřiďme stále jen rozumem, ale naslouchejme citu, jímž k nám náš duch hovoří. Co smí duch cítit? Na co vše si vzpomíná? Po čem stále touží? Nechme se jím vést a poznáme to. Začíná se to před námi po krůčkách zjevovat, jako když namáhavě stoupáme na vrchol hory. Vyjdeme-li výše, smíme spatřovat další a další obzory, které nám byly dosud skryté. Až se nám z té nádhery točí hlava. Půjdeme-li vzhůru, tam, kam nám ničím nezatížený, nesvazovaný duch ukazuje, náš život pak získává zcela jiný rozměr.

Potom se nám jeví náš dosavadní okruh zájmů tak bezobsažný a plochý, řeči a zábavy bývalých kamarádů tak nicotné, prázdné a hloupé. Nyní do našeho života vešlo Světlo. Všechno, co mělo dříve tisíc odstínů šedi od černé do barvy špinavě bílé, zazáří nyní paletou těch nejkrásnějších barev, jako bychom najednou žili ve světě duhy. Zdá se nám, že dosud nikdy nebyla příroda tak nádherná, ptáci nikdy tak líbezně nepěli a květiny dříve nevoněly a nebyly tak zářivých barev.

Každé ráno, když vstáváme, cítíme v nitru něco, co nás naplňuje radostí, nadšením a odhodláním dokázat veliké činy jako dík Tomu, jenž vše stvořil. Ta samá denní cesta do školy či do práce není již všední, nudná a nepříjemná, ale je plná krásných prožitků, protože všechno živé, viditelné i neviditelné k nám hovoří a my to pozorujeme nyní zcela jinýma očima.

Největší radost nám činí podpora a pomoc druhým na cestě, kterou kráčíme, na cestě vzhůru. Pak před sebou člověk vidí nekonečné možnosti, co vše by mohl na Zemi ještě zušlechtit, povznést a zkrášlit. Kolik duší toužebně volá po podání ruky, hřejivém slově, či jen po úsměvu nebo po zářivém pohledu, který dodá sílu a naději klesajícím. Takový život je pak prožitý naplno a ohlédne-li se na jeho konci člověk zpět, naplní jej pocit neskonalého díku a vděčnosti, že směl přiložit ruku k dílu v tom velikém dokonalém Božím díle.

Člověka naplní jásot a radost, že smí být nepostradatelným a pevným stavebním kamenem, na kterém může stát pevná stavba chrámu, jenž svou nádherou velebí Stvořitele. Takového člověka pak čeká věčný život v překrásných zahradách, kde Láska, harmonie, Čistota a pravá služba Bohu naplňují nitra všech blažených duchů tam žijících. Představme si tu největší radost či štěstí, které jsme kdy směli prožít. Tento pocit si vynásobme stokrát. A zkusme si představit, že jej prožíváme stále, věčně. Taková je blaženost, štěstí a trvalá radost duchů, kteří žijí život ve věčných světlých zahradách.

Nyní, ve tvém věku, Kristýnko, je ten nejvhodnější čas, abys volila mezi těmito dvěma možnostmi: Věčný pláč a skřípění zubů, věčné zavržení a duchovní smrt, či věčná blaženost a štěstí v nejnádhernějších úrovních, kam smí lidský duch dojít. Volba je na Tobě. Rozhodni se nyní, protože teď je ten okamžik, kdy se rozjíždí vlak Tvého života a Ty volíš směr, kam vlak pojede, jakými stanicemi bude projíždět a do jakého cíle jednou dojedeš. Rozhodnutí neodkládej, protože později vlak nabere velkou rychlost a je těžké jej zastavovat. Uprostřed života má již člověk mnohé svazky, které mu brání a ztěžují mu novou cestu, kterou Ty můžeš nyní nastoupit zcela volná a svobodná. Rozhodni se.

Rozhodneš-li se pro cestu vzhůru, nechť je Tvé rozhodnutí pevné a nenechá se ničím zviklat. Možná se Ti bude nejprve zdát, že jdeš sama a proti všem, ale vytrvej. Síla, která k Tobě bude proudit od Boha, budeš-li stát věrně v Jeho vůli, je mnohem mocnější než vliv pozemských lidí, kteří jsou ještě dnes tak pyšní na své omezené vědění a pevně si drží brýle mámení před očima, aby nepoznali prázdnotu a zkaženost svých duší.

Tvá maminka

 

 

Maria M.