Dopisy Kristýnce- první dopis

18.07.2012 22:09

 

Milá Kristýnko, je tomu již sedmnáct let, co jsem Tě nosila pod srdcem. Tehdy jsem prožívala nádherné chvíle svého života. Když jsem potkala Tvého tatínka, něco v mém nitru jasně volalo, že to je ten pravý. Bylo mi tehdy, jako bych jej znala odedávna. Ve všech podstatných věcech jsme si rozuměli a mnohému jsem se od něj mohla naučit. V tomto krásném čase, kdy naše duše plály vzájemnou láskou, jsme často chodili na výlety. V čisté přírodě se naše srdce ještě více otevírala a společnými zážitky a dobrodružstvími jsme oba poznali, že toužíme kráčet životem spolu.

 

 

Vždy, když jsem se s Tvým tatínkem na konci víkendu musela loučit a rozjeli jsme se každý v jinou stranu do svých domovů, bylo to přetěžké loučení. Každý den bez něj, ba každá chvíle mi připadala jako pustá holá pláň. Snažila jsem se žít naplno, ale stále jako by ze mne zbyla jenom půlka, které chybí druhá bytost, aby společně mohly tvořit nádherný celek. Vždy při loučení jsme si každý pro sebe říkali, že až spolu jednou budeme žít v manželství, budeme si vážit každé společné chvilky jako nejvzácnějšího klenotu, protože jsme si v těchto dnech prožili, co je to žít každý sám v odloučení od druhého.

Náš život byl procházkou ve sluncem ozářených růžových zahradách. Tím, že v našem srdci hořela láska k milované bytosti, která přehlušila vše ostatní, ať to byla jiná pozemská přání, či naše chyby, bylo vše kolem nás touto láskou doslova prozářeno. I ten nejdeštivější sychravý den byl v přítomnosti milované bytosti jako teplý slunný čas. Vše, co mě kdy dříve lekalo, dráždilo či zlobilo, se tímto jasem rozpustilo. Zdálo se mi, že lidé, které jsem dříve neměla příliš v lásce a jejichž chování mě trápilo, se také změnili. Zkrátka vše kolem mě bylo nádherné. Mí přátelé se radovali z našeho štěstí.

Potom přišel čas, kdy jsme se cítili zralí k tomu, abychom své životy spojili před světem sňatkem. Až od té doby jsme spolu začali bydlet. Naše duše jako by byly spojeny již dlouhou dobu a snad i odedávna. Čas byl tak zvláštní. Znali jsme se teprve rok, ale zdálo se nám, že sdílíme své životy již celá staletí. Též jsme toho za tu dobu prožili možná tolik, kolik jiní lidé za deset i více let. Tak hluboce jsme prožívali přítomnost. Každá chvilka byla nezapomenutelná.

Při putování přírodou spolu s Tvým tatínkem se mi otevřely dveře do komnaty, kterou jsem dříve neznala. Tolik nového jsem najednou v přírodě mohla vidět. Zdálo se mi, že takové nádherné jaro snad ještě nikdy nebylo. Tolik květů, barev a vůní! Mladá tráva nebyla snad nikdy tak svěže zelená a obloha, která mi dříve připadala tak obyčejná, se skvěla blankytně modrou barvou.

Často jsme za teplých pozdních večerů stávali ruku v ruce sami pod hvězdnou klenbou. Prožívala jsem tehdy poprvé ten touhyplný, až teskný pocit při závratném pohledu vzhůru na tisíce drobných hvězd. Něco mou duši silně táhlo vzhůru. Cítila jsem, že Tvůj tatínek prožívá totéž. Museli jsme snad duchem spolu proletět celý vesmír. Protože i když jsme stáli jen tak mlčky, bylo mi, jako bych prožívala nějaké mocné děje, a zdálo se, že naše duše proputovaly nekonečné dálavy.

Budovali jsme si společný domov a za nějaký čas byl náš svazek obohacen nádherným darem. Do našeho vztahu plného lásky přibyl ještě někdo. Ano, již víš. Přišla jsi mezi nás Ty. Byli jsme moc šťastni a velmi jsme se těšili, jaká asi budeš. Když jsem Tě nosila v bříšku, vyciťovala jsem Tvou duši. Bylo mi s Tebou moc hezky. Prožívala jsem, jak se na sebe naše duše krásně ladí, a já jsem se od první chvíle snažila, aby se Ti u nás vždy líbilo. Bylo to pro nás něco nového. Najednou můj život dostával další rozměr. Byla nám svěřena do opatrování lidská duše, kterou budeme nyní mít stále při sobě. Bude vyrůstat mezi námi.

Když jsem ucítila první pohyby, bylo mi tak lehko na duši i přes fyzickou únavu. Nemohli jsme se dočkat, až Ti budeme moci pohlédnout do očí. Jaká asi budeš? Uběhlo pár měsíců, kdy jsme doma vše připravili na Tvůj příchod, a ten očekávaný okamžik nastal. Pro nás s tatínkem jsi byla to nejkrásnější miminko. Pamatuji se, že když Tě tatínek dostal hned po narození čerstvě zavinutou do náruče, stále se Ti díval do Tvých modrých očí. Bylo v nich vepsáno tolik.

V té době jsi se často dívala do dálky, a my jsme věděli, že Tvá duše ještě často dlí v nádherných světech, odkud jsi k nám přišla. Někdy Tě zřejmě rozlítostnil ten rozdíl – nádherné světlé zahrady a tento pozemský svět, také nové tělíčko, které ještě nic neumí. A tak jsi se dala do pláče. V teplé láskyplné náruči bylo přeci jen dobře, a tak ses nakonec vždy uklidnila. Byla jsi naším sluníčkem a já jsem každým rokem konstatovala, že právě toto období je tím nejkrásnějším.

Když jsi začala chodit a dobře jsi znala pro Tebe důležité věci, jako byli máma s tátou, jídlo, také zvířátka a sluníčko, nemohla jsem se dočkat, co nám asi jednou povíš. A když ses rozpovídala, bylo toho mnoho, někdy jsme se tomu smáli, jindy jsme se zamysleli. Když Ti bylo asi 6 let, Tvá babička nás často kárala, že tak hodně cestujeme a že to dítě ani neví, kde je vlastně doma.

„No tak řekni, kde jsi doma?“ ptala se Tě babička a chtěla důkaz svého tvrzení, že každé dítě chce být doma. A ty jsi bez rozmyšlení odpověděla:

„Já jsem doma v nebíčku.“

Umíš si asi představit, jak se asi babička musela tvářit. Už neřekla nic.

Vyrůstala jsi a brzy k tobě přibyli ještě dva sourozenci. Snažili jsme se vás vést a vychovávat, jak nejlépe jsme dovedli – přísně, ale spravedlivě. Věděli jste, že když budete poslouchat a dodržovat pravidla, která jsme si v rodině stanovili, můžete dělat všechno, co si přejete. Mnoho jsi mi pomáhala a ráda ses starala o svou nejmladší sestřičku.

Nyní je z Tebe slečna. Doma netrávíš již mnoho času, a když ano, ráda se zavřeš do svého pokoje. Vím, že nyní prožíváš bouřlivé období. Stojíš mezi dvěma světy – svět s Tvými kamarády je plný zábavy a společného trávení volného času, o němž nám raději nevyprávíš. Druhý svět je to, co nyní prožíváš v nitru. Tvá duše nyní prožívá zcela nové období, se kterým si ještě neví rady. Uprostřed zábavy a smíchu se najednou zahledíš do dálky a nejraději bys byla sama ničím nerušena. Vždyť toto není to, co hledáš. Tvá duše touží po něčem, co by ji naplnilo po okraj. Cítí, že něco přichází, ale neví co.

Ale při hlučné hudbě a nočních zábavách jako bys po tom jemném nesmělém, co ve Tvé duši rozkvétá, šlapala a dusila to. Vždy, když se pozdě večer vrátíš, říkáš si, že od zítřka začneš žít jiný život, že si najdeš svou cestu, která není cestou většiny Tvých kamarádů. Ale opět další den přicházíš do školy, kde se na Tebe dívají na takovou, jaká jsi vždy byla, a je to moc těžké být najednou jiná.

Jiná, ale jaká? Jaká máš vlastně být? Po čem toužíš? Čeho chceš v životě dosáhnout? Víš, že toužíš po lásce, ze které se Ti bude točit hlava a s níž bude svět nádherný. Toužíš tajemství ukrytá hluboko ve Tvé duši sdílet s milovaným člověkem. Jednou chceš mít mnoho dětí a chceš prožít šťastný život. Chceš mít mnoho přátel stejného smýšlení a podobných ideálů, jaké máš Ty, a radovat se s nimi. Ale nynější radovánky kamarádů, kterých se účastníš, Tvou duši zraňují, nenechávají ji volně dýchat.

Někdy chodíváte s kamarádkou na výlety a povídáte si důvěrně o všem, co hýbe vašimi dušemi. V přírodě, tam jsi šťastná. Máš ráda vyvýšená místa, odkud je daleký rozhled do kraje. Představuješ si, jak letíš jako pták nad širými pláněmi, nad lesem a loukami, nebo sníš o tom, jak jedeš na koni s větrem o závod a jsi lehká a svobodná…

Ano, Tvá duše hledá volnost a svobodu. Zatím ji hledáš a toto hledání mívá různé formy. Někdy to vyjadřuješ v oblékání, někdy hudbou, kterou posloucháš, nebo tím, co ve svých tvůrčích chvilkách vyrábíš, či lidmi, kterými se obklopuješ. Ale stále to není to pravé. Nic z toho Tě nenaplňuje tak, jak by sis představovala.

Milá Kristýnko, mohu Ti říct jenom jedno – hledej, hledej srdcem a duší. Jistě nalezneš to, co hledáš. Až to nalezneš, pak se toho drž, i kdybys měla jít kvůli svému přesvědčení proti celému světu.

Kristýnko, vidím, jak se kolem Tvé nyní tak citlivé a otevřené duše chvílemi rozjasňuje, a jsou opět chvíle, kdy je kolem ní tmavé mračno. To když na sebe necháš působit nečisté vlivy okolního světa. Máš nyní svou hlavu a na všechno chceš přijít sama. Když Ti chci poradit, hned zpočátku mávneš rukou a řekneš: „Ale, mami, já vím…“

Proto jsem se rozhodla, že vše, co bych Ti chtěla právě nyní říci, Ti napíši do dopisů. Vím, že si je přečteš ve svých osamělých chvilkách, kdy Tvá duše bude otevřená a bude toužit po nějaké radě a pomoci. Věz, že to s Tebou myslím dobře a z celého srdce Ti přeji, abys byla v životě šťastná. Každou bolest, kterou prožíváš, prožívám s Tebou.

Když jsi byla malé dítě, musela jsi poslouchat rodiče. Nyní si jako většina mladých lidí myslíš, že si konečně můžeš dělat, co chceš. Ale i pro nás dospělé platí přísná pravidla. Právě z toho důvodu, že je lidé, ani dospělí, neznají a nechtějí je poslouchat, je tolik zmatků a neštěstí ve světě.

Život má své zákonitosti, které platí v celém vesmíru. Nebýt nich, všechno by se ve zmatku a chaosu rozpadlo. Ale vidíš, jak dokonalý je řád ve vesmíru, jak nádherně je vše zařízeno. Pohleď na přírodu, jaká tam panuje harmonie a krása. Potom se podívej na lidská města a sídliště. Kde tady nalezneš harmonii? Něco o tom, jak ji mezi lidmi znovu nalézt, Ti ještě napíši.

S láskou maminka

 

Maria M.