Dopisy Kristýnce- sedmý dopis

27.01.2013 16:18

 

Milá Kristýnko, ráda bych Ti napsala ještě jednu důležitou věc. Jestliže se budeš opravdu v nitru zabývat vším, o čem jsem Ti napsala, tedy budeš-li si plně vědoma toho, jaké možnosti skýtá období Tvého věku, budeš-li vědět, že síla, která k Tobě nyní přichází, má býti využita tím správným způsobem, naložíš-li se svou svobodou rozhodování, jak nejlépe dovedeš, budeš-li toužit stát se pravou ženou a jednou snad i manželkou a maminkou, pak věz, že je v životě ještě něco, co jest nad tím vším. Je to korunou pravého života.

Když jsem byla čerstvě vdaná, dostavěli jsme s Tvým tatínkem dům. Tebe jsem chovala v náručí a v té době jsem měla jako každá žena v domácnosti rozličné povinnosti. I když jsem je všechny s lehkostí zvládala, doma bylo krásně uklizeno a útulno, Ty jsi byla spokojené miminko a s tatínkem jsme prožívali vztah plný lásky, přesto jsem cítila, že mi ještě něco schází. Byla jsem šťastná, měla jsem vše, o čem jsem kdy snila, ale to ještě nebylo všechno. Možná v životě nestačí jen šťastně žít spořádaným životem a naučit se zde všemu, co nám svět nabízí.

Ještě stále i v době manželství jsem prožívala chvíle teskné, plné touhy po něčem, co jsem neuměla pojmenovat. Bylo to, jako bych to kdysi dávno znala, plně prožívala a byla v tom dokonale šťastná, ale co to mohlo být? V takových touhyplných chvílích, kdy bylo mé nitro rozechvělé, otevřené a naslouchající, ptala jsem se s očima upřenýma ke hvězdné obloze, či pozorujíc první sluneční paprsky při ranním rozbřesku - co jen to je, po čem má duše tolik touží? Hleděla jsem vždy vzhůru, protože jsem podvědomě cítila, že jedině odtamtud může přijít odpověď pro mou žíznící duši.

Jednoho dne se nám s tatínkem dostala do ruky jedna vzácná kniha. Začali jsme číst. Naše nitra byla vším, co bylo v knize psáno, naplněna. Bylo to, jako by houslista hrál na strunu dávno nepoužívanou, která zněla zprvu trochu rozvrzaně, ale pak se ladila a ladila, až konečně vyšel čistý tón. Ano, ta dávno zapomenutá struna v našem nitru opět začala znít. V té knize jsem nalezla odpověď na všechny mé otázky. Dozvěděla jsem se o všech zákonitostech, podle nichž se řídí celý vesmír, a které jsem Ti chtěla ve svých dopisech přiblížit. To, co mi dosud chybělo a po čem má duše tolik toužila, byla služba Bohu.

Mnohým lidem a dříve i mně se pod tímto pojmem vybavil jakýsi křesťanský postoj. Něco, co vyžaduje odříkání a život zcela jiný, než vede běžný člověk. Vždyť každý má tolik koníčků, zájmů či zálib, a mnohých z nich by se musel vzdát. Proto něco takového, jako je služba Bohu, odmítá. Bylo by mu to nepohodlné. Bránilo by to v tak mnohých věcech, které chce člověk dělat. Touha po službě Bohu však ve mně byla již dlouhou dobu, ale vědomě jsem se k ní rozhodla až po pochopení toho, jak je celý svět, tedy celé Stvoření utvářeno a na jakých zákonitostech stojí.

Pochopila jsem, že vše, tedy i já a také Ty jsme vznikly z vůle Stvořitelovy. Jeho vůlí vznikly nádherné zářivé úrovně vysoko, vysoko nad námi. Šťastní a blažení duchové radostně působili v těchto překrásných světech. Na dolní hranici nádherného Stvoření se vznášela lehká oblaka v blankytné modři oblohy. Mezi těmito lehkými mraky bylo vidět tu a tam probleskující jiskérky. Ty byly naplněny životem a touhou po sebeuvědomění.

Moudří světlí duchové, kteří směli prožívat věčné štěstí v nádherných úrovních, se skláněli nad touto úrovní. Věděli, že zde je síla světlého záření tak veliká, že v ní nemohou tyto jiskřičky dojít k vědomí. Musely by sejíti do ještě větší vzdálenosti od Stvořitele, původce vší síly, Světla a veškerého života. Světlé bytosti prosily Stvořitele za to, aby mohly i tyto živé jiskry procitnout a prožívat vědomé bytí. Stvořitel ve své lásce svolil.

A tak začala pilná práce. Mocnými pažemi velikých bytostných začala na spodní hranici všech dosavadních světů vznikat další část Stvoření. Nejvíce vzdálena od Boha, skvěla se po čase nádherná úroveň hmotnosti. Všechny bytosti byly právem hrdé na své dílo. Ve všech světech se světlí duchové radovali a velebili Stvořitele za to, že ve své milosti poskytl možnost k procitnutí a vědomému bytí i těm nejposlednějším jiskřičkám ducha. Nastal čas, kdy byla hmotnost vyzdobena jako nevěsta, čekající na ženicha.

Hmotnost byla připravena přijmout do sebe první duchovní jiskry. Ty jiskry, ve kterých se probudila největší touha po vědomí vlastního já, se snášely postupně úroveň za úrovní níž a níže. Za pomoci k tomu určených pečujících a strážících bytostí byla tato semínka ducha pečlivě chráněna a vedena dolů. Hmotnost, jež byla tehdy na své do té doby nejvyšší úrovni vývoje, čekala na zářící jiskry jako na korunu svého bytí. Ony v sobě nesou jiskru z ducha, která ještě do té doby na hluboko ponořených planetách obíhajících pravidelně kolem svých sluncí nebyla.

Tyto jiskry zde, ve veliké vzdálenosti od silného Světla, měly možnost procitnout a uvědomit si své vlastní bytí. Hmotnost měla opět pokročit ve svém vývoji, protože bylo očekáváno, že vědomé již jiskry ducha nemohou jinak, než hmotnost vytvořenou rukama bytostných ještě více povznést. Vývoj pokračoval a první lidé se učili, jak zacházet s hmotou, učili se obstarat si potravu, postavit si obydlí a vésti stále lepší život. Učiteli jim byli bytostní pomocníci, které tito čistě žijící a s přírodou spojení lidé mohli spatřovat.

Země vzkvétala a životodárné proudy sil pulsovaly z nejvyšších výšin od dárce všeho života až sem dolů do hmotností. Všechny bytosti se radovaly nad mladou vzkvétající sférou. Aby se lidé mohli vrátit vědomí do svého světlého domova tam nahoře, mají si osvojit vědění o věčných zákonech Stvoření. Ten člověk, který se do nich bezvýhradně vřadí a jehož duše je čistá, může ukončit své putování hmotnostmi, kde se vícekrát zrodil, a vrátit se do věčné říše blažených duchů.

Ve veliké vzdálenosti od prapůvodu všeho života však časem lidé přestali jasně rozeznávat dobro od zla a přestávali vidět a naslouchat svým pomocníkům. Kam až to tito lidé se Zemí dopracovali, můžeme dnes zřetelně vidět. Díky svým pochybením nemohou prožívat štěstí, které jim bylo Tvůrcem zaslíbeno, jestliže budou poslušni věčných zákonů. Dnešní lidé jsou tak pyšní na své omezené vědění, které je sice dnes na vrcholu všeho hmotného, ale výš nesahá. Jak smutně, politováníhodně a směšně vypadá tato nadutost z pohledu shůry hledících věčných bytostí! Lidé, kteří se vyvinuli až na nejspodnějším okraji Stvoření si myslí, že jsou pány světa!

To vše je jen hrubý obraz nádherného tkaní ve Stvoření. Můžeme z něj však pochopit, jaká nezměrná Láska a milost je nepatrnému lidskému duchu dána od Nejvyššího. Člověk, jenž to alespoň zčásti nahlédne, nemůže jinak, než svého Stvořitele a Boha velebit a děkovat Mu každým hnutím mysli. Člověk se ptá, co za to vše může Bohu dát. Bohu nemůže dát nic, může být však plnocenným tvorem, který se vřadí do dokonalého Stvoření. Takový člověk naslouchá zákonitostem, které vlastně nejsou žádnými příkazy, ale dobrotivými radami. Jsou jedinou cestou, jak může být člověk opravdu šťasten.

Proto má-li člověk nějaké záliby, které se neslučují s vůlí Pravěčného, je jenom k jeho dobru, když se jich vzdá. Ten, kdo stojí otevřen Světlu přicházejícímu od Stvořitele, kdo toto Světlo přijímá, nechá sebou proudit a zpracované je dává dál, ten v síle Světla stojí a zachvívá se v něm. Takový člověk se nebude nikdy chtít z vlastní vůle věčným zákonům protivit. Děkovat svým životem, využívat správně všeho, co nám Stvoření nabízí, to je služba Bohu. Není v tom žádná nepřirozenost či vytržení, ale je to teprve ten pravý, přirozený život. Život, který prožíváme naplno - radujeme se, pracujeme, milujeme…

Stane-li se člověk průplavem pro Světlou sílu shůry, naslouchá tomu, jaká je vůle Boží, a podle toho jedná a cele se oddá takové službě, zapomene v ní na sebe. Stane se platným stavebním kamenem ve stavbě Stvoření, ba ještě víc, stane se vybroušeným drahokamem. Je pak nádherným nástrojem v ruce Stvořitelově. Takový člověk prožívá pak nesčetněkrát více štěstí a radosti, než kdyby zůstal u svých zábav a radovánek, nechtěje se omezovat nějakými pravidly. Takové štěstí ze služby Bohu je pak trvalé a naplňující cele onoho člověka. Jedině ve věrné službě Bohu může být člověk opravdu a navěky šťasten.

Ptá-li se ještě někdo, co by tím získal, kdyby podle věčných zákonů žil, ten nechť jde dál svou cestou. Je jako žoldák, který udělá cokoli, plyne-li mu z toho nějaká výhoda. Stvořitel nechce prodejné žoldáky, ani usoužené věřící. Chce vidět člověka hrdého, svobodného a plně využívajícího všech sil a darů, jež mu byly na pouti Stvořením milostivě poskytnuty.

Kristýnko, vidím, že jsi již na prahu světa dospělých. Zítra, za týden, či za měsíc uděláš první krok. Staneš se dospělou ženou a osamostatníš se od rodičů. Věz, že po celou dobu Tvého dětství jsme se s tatínkem snažili utvořit Ti šťastný, útulný domov plný lásky. Vím, že Tvá duše je čistá, pouze svody dnešního světa se pokouší Tě zlákat. Věřím, že si vezmeš k srdci vše, co jsme Tě s tatínkem učili, co jsme se Ti snažili trvale předávat.

Milá Kristýnko, poupě se nyní rozvíjí v nádhernou květinu, každý je v úžasu z její krásy a vůně. Udrž si čistotu svého nitra, ta je největším pokladem ženy.

Svět se Ti nyní otevřel. Kráčej vždy stezkou, která vede vzhůru, byť by byla úzká, strmá a kamenitá. Kráčej životem vzhůru ke Světlu. Věz, že Tě máme stále rádi a že můžeš kdykoli přijít a podělit se s námi o radost i o bolest. Naše náruč bude pro tebe vždy otevřena, jako byla vždy. Nalezni pravé štěstí. Nyní víš, v čem spočívá.

Tvá milující maminka

 

 

        Závěrečná část                                                                                                                      

 

                                                                                                                                                                                                                         Maria M.

                                                                                                                                                                                                                               www.ao-institiut.cz