Doteky Pravdy část 3.

12.12.2013 20:02

 

Mysleme každý den na to, proč na Zemi jsme. Nepřišli jsme snad pro to, abychom měli pěkný dům, dobré jídlo a pití, aby naše děti vystudovaly a abychom se dobře zabezpečili na penzi- vždyť všechny tyto starosti se týkají jenom hmoty, toho pozemského, co se týká našeho těla. Těla, které nám bylo dáno jen jako pozemský plášť po dobu této pozemské pouti.

Mnozí lidé žijí spíše život svých dětí a rádi by za ně nesli všechno břímě světa, a to dokonce i tehdy, když jejich ratolesti již překročily práh dospělosti. Každé dítě je lidský duch, kterému rodiče dali možnost ke vtělení a po dobu jeho zrání a učení se na Zemi jej chrání a pečují o něj. Potom je to již samostatný nezávislý člověk. Krásné je, pokud vztah mezi rodiči a jejich dospělými dětmi naplňuje oboustranná úcta a láska a provází jej vzájemná dobrovolná pomoc.

Na Zemi přicházíme jako do školy ducha. Máme se učit znát pravěčný řád, který do svého díla vetkal moudrý Stvořitel. Pokud jsme se při tomto poznávání a učení obtěžkali vinou, je naším cílem prozřít a osvobodit se od ní. Jsme zde, abychom plně prožívali nádheru Stvoření, abychom jako lidští duchové zráli, poznávali a radovali se ze všech jeho darů a krás, které jsou nám na Zemi k užívání. Ale pamatujme na to, že z darů a možností, které nám jsou tak přebohatě darovány, nám plyne také zodpovědnost a povinnosti. Svěřenou nám Zemi musíme moudře spravovat. Máme se učit hledat rovnováhu v dávání a braní.

Aby náš život na Zemi daleko od našeho světlého domova nebyl pustý, daroval nám Stvořitel jeden přenádherný dar. A tím je Láska. Se všemi spolupoutníky máme vycházet v míru, lásku dávajíc, lásku také dostáváme. Na této dlouhé pouti si máme navzájem pomáhat, podporovat se a ve své jedinečnosti jeden druhého doplňovat. Ve spolupráci s lidmi a se všemi živými bytostmi pak můžeme vytvořit nádherné dílo, jeden velký harmonický celek, který bude zářit do daleka  k radosti a ke cti velikého Stvořitele.

Je pochopitelné, že za jeden pozemský život se zpočátku nevědomý lidský duch nestane moudrým a vědoucím. Také je přirozené, že tím, že se člověk učí (pokud ještě neznáme pravidla, učíme se formou pokus- omyl), dělá nevědomky chyby, a jejich následkům se v moudrém řádu Stvoření musí podrobit- tedy je prožít a uvědomit si, že takto to nebylo správně.

Proto je velikou milostí a úžasným darem, že smíme na Zemi přicházet opakovaně.

 

To, že k nám přichází zpětné účinky našeho konání, řeči i cítění, není trestem. Je to z lásky, která není změkčilá a nedělá to, co se nám líbí, ale z lásky, která je dalekosáhlá a myslí na naše dobro z hlediska věčnosti.

Kupříkladu když se matka špatně stará o své dítě, nebo dokonce, když jej již ve svém lůně odmítala, v příštím nebo v některém dalším z mnoha pozemských životů se ona sama stane nechtěným dítětem. Tolik by chtěla žít, tolik touží opět přijít na Zemi, aby se dále učila a prožívala, ale osudová vlákna ji vedou přesně k podobně smýšlející matce a do stejných podmínek, jaké vytvářela kdysi ona sama. Velmi trpí tím, že jí maminka, ke keteré s důvěrou přišla, odmítá, ba nejraději by byla, aby se její dítě vůbec nenarodilo. V lepším případě dítě donosí. Žel, jak mnoho je, zejména v dnešní „pokorokové“ době, případů opačných!

Duše v dětském těle prožije až na dno své duše, do konečků svých prstů, jaké to je býti odmítanou, nechtěnou a nemilovanou. Když pak jednou bude mít své děti, bude je ochraňovat a milovat z celého srdce...  A tak se setkal v divuplném, nám neviditelném zákonitém tkaní, konec se začátkem. Stará vina byla prožita, odčiněna a uvolněna.

Velmi smutné je, když taková dívka doroste v ženu a bezhlavě kopíruje chování své matky. Jedná tak, jak se říká, v zajetých kolejích svých pochybení. Tak a podobně se mnohé duše již po staletí motají v bludném kruhu svých chyb a neuzrávají, nepoučí se, ale obtěžkávají se novou a novou vinou.

 

Nádherné Stvoření je nám dáno jako místo, kde smíme prožívat a získávat tak bohaté zkušenosti, které se nám natolik vryly do duše, že jsou trvalé. I když se rodíme na Zemi pokaždé s páskou na očích, a nic z minulosti si nepamatujeme, hluboká prožití duše a silná citová hnutí, si neseme s sebou. Ony se neztrácí. Stávají se pokladnicí naší duše.

 

Cílem celé naší dlouhé pouti je ráj lidkých duchů, který se nachází v zářivých oblastech vysoko, vysoko nad touto prašnou zemí. Z ráje jsme kdysi vyšli jako nevědomá duchovní seménka a nyní se prožíváním a učením máme stát moudrými a sebe-vědomými duchy, kteří svůj život vřadí do proudů pravěčných zákonů Stvořitelových.

 

Proč se tedy náš zrak stále upírá jen na to hmotné, úzce omezené a tak pomíjející? Ano, musíme někde bydlet, něco jíst, můžeme mít rodinu a děti a starat se o ně, ale jak bychom se potom lišili od zvířat?

Je to právě a jedině člověk, který se na Zemi vyznačuje tím, že má v sobě věčnou nesmrtelnou duchovní jiskru, která se má jeho radostným tvořením a přitakáním Životu rozhořet v zářící plamen. To mějme každý den na paměti a nenechme hlas svého ducha zadusit těžkopádnou hmotou. Nesvazujme duchu jeho křídla, neboť jednou, až odloží břímě pozemského těla, nemohl by svobodně vzlétnout tam vysoko vzhůru do svého přenádherného věčného Světlem zářícího domova.

 

Pokračování příště